Proč nechuť mít děti nezvrátí ani nejštědřejší vládní „úplatky“

V Česku se loni narodilo 77 tisíc dětí, nejméně od doby, kdy se za vlády Marie Terezie začaly vést záznamy. Realita poráží i ty nejpesimističtější prognózy. Nejsme v tom ale sami. Svět, který se ještě před pár lety bál přelidnění, se dnes s úžasem dívá na strmě padající porodnost prakticky všude: v bohatých i chudých zemích, v rychle i pomalu rostoucích ekonomikách, v nábožensky založených i sekulárních společnostech, za pravicových i levicových vlád.

Nejde o žádný postupný útlum. Procesy, jež v Evropě trvaly století, nyní probíhají v Latinské Americe nebo Indii během jediné generace. Pod hranicí plodnosti, která garantuje stabilní velikost populace – 2,1 dítěte na ženu –, je už dnes většina světa. V Číně se loni narodilo jen 7,9 milionu dětí, nejméně od roku 1776, a míra plodnosti se pohybuje kolem jedničky. Extrémy jako Jižní Korea, kde na jednu ženu připadá už jen 0,7 dítěte, jsou zjevně předvojem trendu, který budou následovat rovněž ostatní. Zdá se, že lidstvo jako celek poprvé v historii dobrovolně nastoupilo cestu k vlastnímu zmenšování.

Méně dětí neznamená jen chybějící pracovní sílu a problémy s financováním důchodů v budoucnu. Znamená to také, že místo rozvoje nás zřejmě čeká éra udržování skomírajících systémů, kde se většina veřejných zdrojů utápí v penzijních a zdravotních nákladech na úkor investic do budoucnosti. Čím dál méně dětí je příznakem společenské krize a současně receptem na civilizační stagnaci, z níž nás nevykoupí ani sebeinteligentnější algoritmy, pokud nebudou mít pro koho pracovat.

Že v případě Česka nejde jen o očekávatelný výkyv kvůli slabým ročníkům z devadesátých a nultých let, dokazuje srovnání s prognózou demografů Českého statistického úřadu z roku 2023, která už s tímto cyklickým jevem počítala. Loňská porodnost ale byla ještě nižší, než předpokládala nízká, tedy nejpesimističtější ze tří variant této projekce. Podle ní se mělo loni narodit o osm tisíc dětí více a ve středním, nejpravděpodobnějším scénáři dokonce o 13 tisíc víc. Přirozený úbytek obyvatelstva, tedy rozdíl mezi narozenými a zemřelými, tak byl v Česku v roce 2025 nejhlubší od roku 1919, kdy tehdejší populaci, vyčerpanou první světovou válkou, zdecimovala epidemie španělské chřipky.

Ještě v roce 2020 jsme na tom přitom byli s mírou plodnosti v evropském kontextu nadprůměrně: ukazatel dosahoval 1,7 dítěte na ženu. Ta však právě kvůli razantnímu propadu v posledních pěti letech poklesla až na loňských 1,28. Počet obyvatel se v tomto období nesnižuje jen díky tomu, že se k nám stěhuje stále ještě více lidí, než jich odchází žít jinam. Otázkou je, zda je trend nemít děti přechodný, nebo trvalý. K tomu je třeba hledat odpověď, co za ním stojí a zda je možné jej zvrátit.

Past komfortní zóny

Ačkoli respondenti v průzkumech často jako důvody, proč nechtějí děti, uvádějí finanční nejistotu, strach z války, nedostupnost bydlení či důsledky změny klimatu, tyto argumenty mohou být aspoň do určité míry zástěrkou. Lidé v minulosti čelili mnohem drsnějším podmínkám, a přesto jako celek vůli k reprodukci neztratili.

Pokles ochoty mít děti se navíc paradoxně děje v době, kdy se máme materiálně nejlépe v historii. Pro globální charakter poklesu porodnosti mluví do jisté míry i nižší schopnost párů počít dítě, ale problém ani u nás ve skutečnosti neleží v nedostatku mateřských škol, nedostupnosti bydlení nebo výši rodičovského příspěvku. Mění se něco mnohem hlubšího – převažující mentální nastavení.

Společenské tendence posledních let lze s trochou nadsázky nazvat epidemií egocentrismu. Prudký rozvoj technologií a sociálních sítí nás uzavřel do dokonalých mikrosvětů, v nichž jsme se my sami stali hlavními hrdiny i jedinými příjemci pozornosti. Tyto tendence ještě akcelerovala pandemie covidu. Tehdejší izolace zhoršila naši schopnost navazovat vztahy a posílila očekávání, že se o nás má v každé situaci postarat stát.

V takovém světě je čím dál méně místa pro někoho, kdo vyžaduje péči, pozornost a určitou oběť, která byla ještě donedávna považována za instinktivní. Současný poživačný životní styl, jenž nám velí zabývat se stále víc sami sebou a „užívat si“, udělal z dětí namísto přirozené součásti života v lepším případě „statusovou záležitost“, v horším břemeno. Buď jsou třešinkou na dortu pro ty, kdo už mají všechno, nebo jsou vnímány jako přílišná zátěž pro ty, kteří se nechtějí vzdát svého pohodlí, neomezené seberealizace nebo si prostě jen nevěří, že by rodičovství zvládli.

Bezdětný život jako nová norma

Že nejde o pouhou teorii, ale o skutečně probíhající hlubokou proměnu postojů společnosti, potvrzují průzkumy z České republiky. Život bez dětí se podle nich stává novou normou. Ještě v roce 2021 tvořili lidé, kteří se vědomě a definitivně rozhodli nemít děti, jen čtyři procenta české populace. O pouhé tři roky později se toto číslo téměř zečtyřnásobilo na 15 procent.

S výrokem, že „žena potřebuje mít děti k naplnění svého života“, souhlasilo podle studie Současná česká rodina ještě v roce 2005 celých 73 procent lidí ve věku 18–69 let. V letech 2020–2022 už to bylo jen 41 procent. K největšímu propadu přitom došlo u nejmladších respondentů mezi 18 a 29 lety, kteří by měli být demografickou oporou státu. Mezi nimi s tímto výrokem souhlasilo jen 22 procent lidí oproti 65 procentům z roku 2005.

Podobná eroze rodinných ambicí zásadně přepisuje i globální mapu populačního vývoje. Zatímco oficiální prognózy OSN pořád pracují s vizí, že vrchol světové populace nastane až kolem roku 2084, je pravděpodobné, že ve skutečnosti k tomu dojde mnohem dříve. Demografové jako například Jesús Fernández-Villaverde z Pensylvánské univerzity, kteří do svých modelů propisují bleskovou změnu životních postojů, mají za to, že tohoto bodu zlomu lidstvo dosáhne už kolem roku 2055.

Past „helikoptérové“ výchovy

Když se postoj „nechtít děti“ stává legitimní volbou, začíná společnost připomínat organismus napadený rakovinou. Ve zdravém těle dělá každá buňka vše pro to, aby organismus jako celek prospíval a pokračoval. Jakmile se ale obrátí výhradně sama k sobě, začne nekontrolovatelně konzumovat zdroje pro sebe a ignoruje zbytek systému, stává se buňkou nádorovou. Celek zničí a s jeho koncem nakonec zahyne i ona sama.

K vyčerpání z rodičovství a nechuti k němu však přispívá také radikální proměna toho, jak dnes děti vychováváme. Z potomků mnohdy děláme náročné „projekty“, které vyžadují naši intenzivní přítomnost, neustálý dohled a zajištění programu včetně drahých aktivit. Toto takzvané helikoptérové rodičovství je emocionálně i fyzicky likvidační.

Pokud je výchova převážně vnímána jako nekonečný mikromanažerský maraton, není divu, že se do něj lidem nechce. Oběma stranám – rodičům i dětem – by tak prospěla určitá forma návratu k „línému rodičovství“ – důvěře v samostatnost dítěte a vymezení prostoru jen pro rodiče. Kdybychom z dnešních nároků slevili, rodičovství by snad přestalo být vnímáno jako neúnosně drahá a psychicky vyčerpávající záležitost, jíž se mnozí mladí děsí.

Stát jako špatný lékař

Zkušenosti ze zemí jako Polsko či Maďarsko ukazují, že snaha státu přimět mladé lidi k rodičovství finančními či jinými pobídkami se míjí účinkem. Obě země se staly v posledním desetiletí evropskými „laboratořemi“ prorodinné politiky. Do snahy zvrátit demografický úpadek investovaly nemalé peníze, ale bez dlouhodobých výsledků.

Polská plodnost je podobně nízká jako česká – 1,3 dítěte na ženu. Maďarská populace klesá už od poloviny osmdesátých let a jen za posledních 15 let se zmenšila o 400 tisíc lidí. Opatření jako bezúročné či nevratné půjčky až ve výši 700 tisíc korun, které měly v Orbánově Maďarsku do roku 2030 zajistit 2,1 dítěte na ženu, zvedly v roce 2021 míru plodnosti na 1,61. Ta se ovšem po třech letech opět propadla a na úrovni 1,39 je pouze o málo vyšší než v Česku.

Receptem tak očividně nejsou nové či zvýšené „dávky“ a podpory pro mladé, jak zamýšlí prosadit vládní SPD a o kterých se opakovaně zmiňuje i premiér Andrej Babiš, který se chce inspirovat právě maďarskými opatřeními, jejichž náklady se vyšplhaly až k šesti procentům HDP jen s minimálním a dočasným efektem. Žádné porodné ani daňové úlevy prostě nemají sílu s demografickou křivkou pohnout, pokud je problémem tak zásadní změna hodnot a chybějící vnitřní motivace lidí.

Jedinou reálnou cestou se jeví to, že lidé časem své postoje přehodnotí a mít dítě začne být prostě „in“. Mladé generace to přestanou vnímat jako oběť a samy dojdou k tomu, že dítě je přirozenou formou naplnění života. Snad si to uvědomí dřív, než se „mít děti“ definitivně stane jen excentrickou záležitostí pro hrstku vyvolených.