Možná jste si toho také všimli, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) je po změně vedení na konci roku 2020 v oblasti ochrany konkurence viditelnější a aktivnější. Je zjevné, že jeho předseda Petr Mlsna věnuje této oblasti větší pozornost.
Je dobře, že přišla změna, neboť soutěžní politika, tedy boj proti kartelům či zneužívání dominantního postavení, jsou důležitou složkou hospodářské politiky, na niž by stát neměl rezignovat. Konkurence přináší spotřebitelům nižší ceny, větší výběr a lepší kvalitu. V delším horizontu pak pomáhá ekonomice jako celku. Má se za to, že podniky, které musejí doma čelit zdravé konkurenci, jsou posléze schopny obstát i na světových trzích.
Soutěžní úřady mají k ochraně konkurence v zásadě dvě sady nástrojů: prevenci a represi. Do oblasti prevence patří jakékoli kroky, které vedou k předcházení porušování soutěžního práva. Jde tedy o nekonečnou snahu vysvětlovat vládě, úřadům a veřejnosti, jaké výhody přináší zdravá konkurence, a naopak jaká jsou rizika, pokud je soutěž narušena.
Represí jsou zejména pokuty. A ty bývají v oblasti antitrustu až legendárně vysoké – vzpomeňme na několikamiliardové pokuty – ano, v eurech – ukládané za zneužití dominance gigantům, jako jsou Intel či Google.
Tvrdé tresty za protisoutěžní dohody
I český soutěžní úřad se nyní rozhodl, že bude za protisoutěžní jednání rozdávat opravdu vysoké pokuty. A zaměřil se zejména na dvě jeho formy, které označil za prioritu. Jde o kartelové dohody mezi konkurenty při výběrových řízeních, anglicky bid rigging, a dohody o určování cen pro další prodej v rámci distribuce, používá se zkratka RPM z anglického resale price maintenance.
Už výběr priorit si zaslouží pozornost. O škodlivosti bid riggingu jako dohod mezi konkurenty o tom, jak dopadne veřejná zakázka či jiné výběrové řízení, nikdo nepochybuje. Experti se shodují, že toto jednání je třeba potírat. Poškozuje jak zadavatele, tak daňové poplatníky. Jedná se o kartel, který likviduje konkurenci mezi značkami a zdražuje zboží průměrně o deset procent. Proto lze snahu českého soutěžního úřadu jít těmto kartelům po krku jen kvitovat.
Složitější je to v případě RPM. Toto jednání spočívá ve snaze dodavatelů, zejména výrobců a dovozců nejrůznějšího zboží, ovlivňovat cenovou politiku distributorů tím, že jim přikážou, za kolik mají prodávat zboží koncovým zákazníkům. Nejde tedy o dohodu mezi konkurenty, která by likvidovala konkurenci mezi značkami, nýbrž o jednání po vertikální linii. To může ovlivnit maximálně konkurenci mezi distributory zboží stejné značky.
Hon na distribuci kočárků a e-cigaret
Mnozí ekonomové argumentují, že RPM ve většině případů soutěž vůbec nepoškozuje, nebo ji narušuje jen velmi málo. Dodávají, že právě výrobce nejlépe ví, za jakou cenu by se jím dodávané zboží mělo prodávat na maloobchodním trhu, aby obstálo v konkurenci jiných značek. Například ani hypotetické sjednocení cen konkrétního typu televizoru jedné značky by proto nemělo představovat soutěžní problém, pokud panuje dobrá konkurence mezi značkami.
To si však ÚOHS zjevně nemyslí a boj s RPM považuje za jednu ze dvou priorit. Tomu odpovídá velké množství šetření a navazujících řízení týkajících se RPM v nejrůznějších sektorech, například v oblasti spotřební elektroniky, zahradní a šicí techniky, distribuce kočárků anebo elektronických cigaret.
V těchto řízeních už navíc padají pokuty. A to rekordně vysoké, což je dáno novou metodikou, kterou ÚOHS používá pro výpočet. Pokuty za RPM jsou nově až třicetkrát vyšší než dříve. A to bez ohledu na skutečnost, že velká část jednání probíhala ještě za účinnosti staré metodiky. Trestání jednání, jež se uskutečnilo v době platnosti dřívějších mírnějších pravidel, podle nové přísnější metodiky je v právu dost problematický postup.
Zásadní je boj proti dominanci
Nejvíce však zaráží skutečnost, že ÚOHS v praxi trestá RPM mnohem přísněji než třeba kartely o cenách nebo zmíněný bid rigging. Na tuto absurditu již v lednu upozornila názorová platforma Rozumné právo, jež navrhla několik opatření. Pokud by je ÚOHS přijal, tato disproporce by z jeho sankční politiky zmizela. Od té doby se však v praxi soutěžního úřadu nic nezměnilo.
A tak je na místě se znovu ptát – proč má být prioritou sebevědomého soutěžního úřadu boj s jednáním, které většinou neomezuje konkurenci mezi výrobci a které ekonomové považují jen za málo nebezpečné? Snad to není jen proto, že kvůli všeobecnému rozšíření je takové případy prostě snadné odhalit.
A proč ÚOHS za takové jednání tvrdošíjně ukládá vysoké pokuty, jež omezují podnikatelské plány a další rozvoj daných značek? To přece negativně ovlivní konkurenci mezi značkami. Proč si ÚOHS za svou prioritu raději nevzal třeba boj se zneužíváním monopolu či dominance, o jehož škodlivosti není pochyb? Vždyť takový boj je v období zvyšující se koncentrace některých trhů, všeobecného zdražování a nedostatku klíčových komodit naléhavě potřeba.
Větší zaměření ÚOHS na soutěžní politiku je vítané, avšak jde jen o první krok na cestě k modernímu a vyspělému soutěžnímu úřadu. Nyní by se měl soustředit na opravdu nejzávažnější soutěžní delikty. A naopak projevit větší smířlivost vůči jednání, o němž mezi odborníky panují pochybnosti, zda je vůbec pro ekonomiku škodlivé.
Autor je advokát se zaměřením na právo hospodářské soutěže
