Svět dobrovolně chudne. Nová data ukazují, kolik nás to bude stát

Dlouho to vypadalo, že globalizace je jako gravitace. Nesouhlasí s ní jen blázni, kteří, i když protestují, nakonec u nich stejně převáží přirozená lidská touha obchodovat, bohatnout a zjednodušovat si život. Jenže poslední dva roky ukazují, že politická síla dokáže přetlačit i ty nejzákladnější ekonomické poučky. Světové ekonomické fórum právě vydalo zprávu o prohlubujících se propastech ve finančním systému a čtení je to smutné. A varovné. 

Už nejde o akademické debaty o tom, jestli spolu budou mluvit Washington a Peking. Když se podíváme na tvrdá data, situace dávno není jen teoretickou hrozbou. Podle analýzy nás současné bariéry v obchodu a financích stojí stovky miliard dolarů ročně na ušlém bohatství „nás všech“, ročně jde zhruba o velikost ekonomiky Finska nebo Chile. 

A k tomu musíme připočíst plošný růst globální inflace. To jsou peníze, které lidem mizí z peněženek jednoduše proto, že politici vyměnili efektivitu za pocit bezpečí. Soběstačnost je chudoba. A i když teď nikdo nechce soběstačnost typu „Severní Korea“, každý krok tím směrem něco stojí. 

Ta tam jsou spojenectví

Největší překvapení této nové vlny ekonomického nacionalismu spočívá v tom, že už se netýká jen rivalů. Cla, investiční šarády a sankce už nelétají pouze přes Pacifik mezi USA a Čínou. Spojené státy se nebály tyto bariéry vystavět i vůči svým tradičním spojencům v Evropě, Kanadě nebo Japonsku. Výsledkem je masivní útěk od amerických státních dluhopisů, jejichž objem v držení zahraničních centrálních bank propadl na nejnižší úroveň za posledních čtrnáct let. Jak říkají kolegové z oboru mezinárodních vztahů, „když začnou obchodní válku vést i přátelé mezi sebou, starý řád skončil“. 

Samozřejmě se nabízí otázka, proč to politici v čele s Donaldem Trumpem vlastně dělají. Ekonomickým argumentem bývá ochrana domácího průmyslu a snaha o národní bezpečnost, což jsou hesla, která po výpadcích dodavatelských řetězců během covidu znějí voličům lákavě. 

Jenže ekonomická realita se oblafnout nedá. Pokud zakážeme levnější zahraniční alternativu a nahradíme ji dražší domácí výrobou, můžeme klidně zvýšit bezpečnost, ale na úkor bohatství. Něco to prostě stojí. 

Trh si cestu najde, ale...

Pokud budeme v tomto trendu pokračovat a dojde na nejhorší scénáře kompletního rozpadu, ztráty mohou podle Světového ekonomického fóra dosáhnout až několika bilionů dolarů. To je číslo větší než výkon většiny jednotlivých světových ekonomik. 

Trh má sice obrovskou schopnost adaptace a podnikatelé si nakonec vždycky najdou nějakou cestičku, jak zákazníky obsloužit, ale každá nová překážka proces jen prodlužuje a zdražuje. Místo abychom energii věnovali inovacím, pálíme ji v právních bitvách a v obcházení nesmyslných regulací, které plodí jen další chudobu. 

Bohužel. Cesta ven přitom nevede přes další summity a vytváření nových nadnárodních institucí, které by situaci kontrolovaly. Potřebujeme pravý opak, tedy návrat k jednoduchým pravidlům a volnému obchodu. Dokud budou politické elity věřit, že dokážou centrálním plánováním obchodu zajistit lepší zítřky než svobodná směna mezi lidmi, propasti se budou dál prohlubovat.