Tak už to prasklo. Pád Intelu ukazuje, proč nenajímat profi manažery a cifršpiony
Akcie americké čipové společnosti Intel byly dlouhou dobu považovány za jakýsi stablecoin. Převzato z hantýrky kolem kryptoměn to znamená, že investice do Intelu do jisté míry představovala bezpečné uložení peněz. Sešup nastal až v poslední době vlivem zpráv o masivním propouštění, propadu do ztráty a obecně nedobrých vyhlídkách pro blízkou budoucnost firmy. Zatímco širší veřejnost panikaří až nyní, na pozadí se o problémech této legendy špitá už dlouho. A otázkou je, zda se z nich někdy dostane.
Intel se s menšími výkyvy drží na vrcholu několik desetiletí. Firma jako jedna z prvních na světě dokázala monetizovat revoluční vynález v podobě tranzistoru, který stejně jako elektřina či internet zcela překopal (nejen) svět byznysu, ekonomiky a politiky. Tranzistory tvoří základ čipů (na jednom jsou jich nyní až desítky miliard) a umožňují vykonávat obrovské množství výpočtů, díky čemuž lze používat počítače, letadla, auta, internet, vlaky, průmyslové stroje, telefony, televize, herní konzole a v podstatě vše, s čím dnes člověk přijde do kontaktu.
Většina příjmů Intelu pochází z prodeje procesorů (CPU) do osobních počítačů, notebooků a do serverů, které z datových center pohánějí internet, burzy, logistiku, telekomunikace a tak dále. Pozice Intelu v dodávkách CPU do těchto segmentů byla dlouhá léta dominantní. Například u počítačů se používá termín Wintel, který spojuje slova Windows a Intel jako odkaz na to, že tento všudypřítomný operační systém od Microsoftu běží majoritně právě na CPU od Intelu. Fixace Intelu na počítače a servery dlouho stačila. Jenže pak se pevnost Intel začala drolit a teď z ní vypadávají celé kameny.
Inženýrský základ
Intel byl založen špičkovými vědci, techniky a inženýry typu Bob Noyce, Andy Grove či Gordon Moore, kteří dlouhá léta drželi kormidlo. I když firma měla i byznysové štěstí, kdy se díky spojení s IBM a Microsoftem dostala k PC revoluci a získala tak zmiňované dominantní postavení, vždy dokázala dodávat skvělé čipy a technologie kolem nich. Samozřejmě hrála tvrdě a často z pozice síly, ale dobré technologie byly základ.
Intel vstoupil na burzu a začal hodně lidem vydělávat hodně peněz. Otcové zakladatelé postupně odešli a umřeli a Intel se stále více začal chovat jako veřejně obchodovaná megakorporace: Akcionáři chtěli své dividendy a vidět ta správná čísla, neřkuli přímo „dojit“ dominantní postavení firmy, jak to jen šlo. A právě v této změně přístupu k řízení firmy začala řada problémů. Intel se přestal primárně soustředit na špičkový výzkum a vývoj, byť si samozřejmě nadále držel značnou kvalitu, a dával přednost zákulisním mocenským dohodám, omezování konkurence a směrování financí do dividend.
V područí manažerů
V roce 2005 se na pozici výkonného ředitele dostal Paul Otellini, který předtím působil na vysokých postech v marketingu, obchodě a později v Intelu zastával roli provozního šéfa. Otellini nebyl inženýr ani vědec, byl to najatý manažer s titulem MBA. Za jeho éry došlo k výraznému přesunu vlády z rukou techniků směrem k manažerům, účetním a dalším „cifršpionům“. Výzkum a vývoj začal trpět, ale akcionáři byli spokojeni, Intel stále generoval obří čísla. Otellini zajistil rekordní vysoký profit, protože to uměl s čísly a využíval v podstatě monopolního postavení Intelu. Bránil vybudovanou pevnost, ale nemyslel na budoucnost.
V té době Intelu utekl jeden naprosto klíčový byznys. Za Otellinim přišel jistý Steve Jobs z firmy Apple, který po Intelu chtěl, aby vytvořil čip pro nově vznikající chytrý telefon. Otellini odmítl, protože Jobs nechtěl platit tak vysoké částky, jak si Otellini zvyklý na monstrózní monopolní marže přál. Apple o pár let později na iPhonech vydělával více než Intel na celém byznysu s PC.
Otellini zároveň otevřel dveře pro společnost ARM, jejíž technologii nakonec Apple nasadil do svých zařízení a která se později rozšířila do všech chytrých telefonů, což je dnes dominantní forma koncových počítačových a internetových zařízení. Otellini přitom o možném nástupu smartphonů věděl, vstup Intelu do tohoto byznysu se řešil už během éry tehdejších kapesních počítačů Palm Pilot. Byl by to ale velký krok do neznáma a opět ohrožení ziskovosti.
V roce 2013 po Otellinim převzal roli další „kouzelník“ s čísly. Brian Krzanich pokračoval v udržovacím a „dojicím“ režimu jeho předchůdce. Nedokázal zajistit, aby si firma udržela špičkové inženýry, kteří postupně mizeli jinam.
Krzanichova vláda vyústila v další kolosální selhání. Intel historicky patřil k největším investorům nizozemské společnosti ASML, která vyvinula stroj na výrobu čipů pracující s technologií EUV schopnou „vypalovat“ do čipů titěrné obvody. ASML je jediná na světě, kdo EUV umí vyrobit. Zároveň nejmodernější čipy tuto technologii vyžadují. Vývoj EUV byl extrémně drahý a dlouho nebylo jasné, zda něco takového vůbec půjde vytvořit. Krzanich odmítl první generaci strojů od ASML koupit, protože se obával – jak jinak – nízké ekonomické návratnosti.
EUV od ASML ale začala využívat společnost TSMC založená na Tchaj-wanu. Ta je dnes i díky tomu dominantním a nejvyspělejším zakázkovým výrobcem čipů na světě. Na TSMC jsou závislé firmy jako Nvidia, Apple, Qualcomm, AMD a řada dalších. Paradoxní je, že EUV v ASML vznikla díky americkým investicím, protože kromě Intelu do vývoje vložila peníze také americká vláda. Ta teď, stejně jako Intel, řeší, jak špičkovou polovodičovou výrobu dostat zpět do země. Investuje desítky miliard dolarů v pobídkách, jejichž velkou část má získat právě Intel.
Podobných boláků má Intel mnohem více, kvůli rozsahu zmiňme dva hodně viditelné. Intel nezvládl nástup chytrých telefonů, grafických čipů dnes používaných i v umělé inteligenci (kde dominuje Nvidia) a „chybí mu“ vlastně jakékoliv další nové obory. Stále se drží dodávek CPU do počítačů a serverů, kde měl dlouho jen jednu bezvýznamnou konkurenci, před krachem vrávorající AMD. Do jejího čela byla ale v roce 2014 dosazena Lisa Su, šéfka s velmi silným technickým zázemím. V AMD udělala revoluci odspodu – investice přesměrovala do výzkumu a vývoje a výsledkem je, že AMD dnes v počítačích i serverech dělá lepší CPU než Intel. A postupně se to začíná projevovat v tržních podílech obou firem.
AMD má také jednu zásadní výhodu. Firma už nemá vlastní továrny, které byly vyčleněny do firmy GlobalFoundries, mimo jiné operující v Drážďanech. Hlavní konkurent Intelu místo toho vyrábí u TSMC, díky čemuž nemusí nést gigantické náklady na budování nových generací továren, kdy každá stojí desítky miliard dolarů, a zároveň má přístup k mnohem lepším procesům než Intel se svými fabrikami. Výrobní procesy Intelu jsou v poslední době navíc v tak neuspokojivém stavu, že Intel raději některé své čipy začal vyrábět u TSMC.
Další nehezkou ránu může Intelu uštědřit budoucnost. Jak už e15 upozorňovala, do počítačů se dere nová generace CPU, které už nevyužívají technologii Intelu, ale stejně jako smartphony běží na technologii ARM. Cestu prošlapal Apple se svými Macy. Pokud toto tažení uspěje i u Windows, bude to pro Intel opravdu velmi špatné – ostatně už letos na trh mají zamířit první generace laptopů s ARM čipy a na nich běžícími Windows, jejich první testy navíc naznačují, že budou mít oproti zařízením s tradičními CPU od Intelu i AMD extrémně nízkou energetickou náročnost, a tedy velmi dlouhou výdrž baterie (know-how přenesené ze segmentu mobilních zařízení).
Situaci v Intelu má změnit výkonný ředitel Pat Gelsinger, který vedení převzal v roce 2021. Gelsinger je legenda, v Intelu v minulosti pracoval, podílel se například na legendárním procesoru 486. Povolán byl, aby do firmy opět přinesl technický leadership. Jeho recept je nalít desítky, možná stovky miliard dolarů zejména do byznysu Intel Foundry. V jeho rámci chce americký podnik vybudovat zakázkovou výrobu čipů a konkurovat TSMC. Získat si důvěru zákazníků bude ale extrémně obtížné. To, v jak zoufalé situaci Intel je, ukazuje i fakt, když Gelsinger uvedl, že bude rád vyrábět čipy pro rivala AMD.
Padne Intel? Dovoluji si předpovědět že nikoliv. Důvodem je americká vláda, pro kterou je tato společnost klíčovým dodavatelem. Čipy od Intelu jsou například v letadlech typu F-35. USA zároveň potřebují „polovodičového kolonizátora“, jehož čipy jsou v zařízeních po celém světě. Je to nejenom otázka obřího byznysu, ale také vytváření strategické závislosti jiných zemí na americkém vývozu unikátních technologií. Vláda USA nenechá Intel padnout, řadí se do kategorie „too big to fail“. To, o jak klíčovou věc jde, ukazuje množství čipových sankcí, které USA poslední roky uvalují na akcelerující Čínu. Dominantní pozici je z pohledu Států klíčové udržet.
Takže prodat, držet, či nakoupit akcie Intelu? Na to sice nelze odpovědět, jde o věštění budoucnosti z kávové sedliny. Pokud někdo předvídá, kde bude puk či míč, budou to technici z oboru, kteří už na něčem konkrétním určitě dělají. Gelsingerova léčba může vyjít, ale otočit takto masivním korábem nepůjde za pár let. Intel může přijít s inovacemi. Ale také může skončit jako pacient, kterého americká vláda bude kvůli svým zájmům uměle držet na kapačkách.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!