Trumpova cla nejsou chaos. Ve skutečnosti je pohánějí tři skryté důvody

Americký prezident Donald Trump znovu zavádí cla. Od 24. července platí nová sazba 10 až 12,5 procenta na dovoz od šedesáti obchodních partnerů a pokrývá 99,4 procenta amerického dovozu. Jakkoli může Trump občas vypadat chaoticky, tady nejde o náhodu ani exces. Je to plán. A dá se shrnout do tří slov. Trump to dělá, protože chce. Protože může. A protože musí. Chce, může a musí. 

Trump „signature“

Začněme tím prvním. Cla jsou zcela viditelně Trumpův podpis. Miluje je otevřeně a dlouhodobě, ostatně zaváděl je už v prvním mandátu. Na jaře 2025 pak přišel spolu se svým druhým mandátem i s Dnem osvobození. Rád říká, že clo je nejkrásnější slovo ve slovníku a věří, že vrátí do Ameriky továrny a pracovní místa. Nezáleží mu na tom, že to ekonomové vyvracejí. Studie už desítky let ukazují, že clo neplatí cizinec, ale americký dovozce a nakonec spotřebitel. A teorie to ukazují už stovky let. Odhady dnes mluví o zhruba 1 500 dolarech na domácnost ročně, ale Trumpa to nezajímá. Pro něj je clo symbolem síly. 

Ale je to i nástroj moci. Cly vyjednává, trestá a odměňuje. Kdo ustoupí, dostane úlevu. Kdo se vzepře, dostane přirážku. Brazílie dostala 25 procent, Kanada má dostat 50 procent a generika mají od roku 2028 čelit sto procentům. Čína platí přes 23 procent, ocel a hliník padesát. Každá sazba je pro Trumpa pákou, mocí. Trump nechce volný obchod, chce obchod, který sám řídí. Je to jednoduché, viditelné a cla mu to umožňují jako nic jiného. Trump chce. 

Soudům na truc

Druhý důvod je právní. Trump vlastně vede guerillovou válku s americkými soudy. V únoru mu Nejvyšší soud v poměru 6:3 zrušil cla podle nouzového zákona IEEPA. Nevzdal to a nasadil náhradní cla podle paragrafu 122. Ta však vypršela 24. července. Ihned je nahradil cly podle paragrafu 301. Kdyby nic nepřišlo, průměrná sazba by spadla ze třinácti procent na sedm. To Trump nechtěl dopustit a jedna prohraná bitva u soudu ho přece nezastaví. Válku tak nakonec vede o čas. Právo mu dává mnoho možností. Když soud zavře jedny dveře, otevře druhé. Je to taková hra, ve které mlátíte sviště po hlavě kladivem. Soudy jednoho praští a jiný vyskočí hned vedle. 

Nejpodivnější na nových clech je, že se opírají o zákaz nucené práce. Je to jen záminka, nic víc. Nucená práce v Norsku? To si snad nikdo nemyslí. Oficiálně prý Norsko i další ekonomiky nedostatečně vymáhají zákaz dovozu zboží z nucené práce. Což Norsko dělá a dělá to i zbytek zasažených zemí. A víc než jiné země, které zasažené cly nebyly. Ale rozčilovat nás to nemusí, všichni víme, že jde jen o záminku, ne o lidská práva. Pravidla se ohnou, cíl je pořád stejný. I kdyby to soudy nakonec zrušily, Trump mezitím vybírá cla. A může zkoušet znovu a znovu. To je celá logika. Trump může. 

DOGE selhal, tak se hledají jiné zdroje peněz

Třetí důvod je nejméně vidět, ale je klíčový. Trump potřebuje peníze. Úspory přes DOGE se nepovedly. Sliby o velkém škrtání se rozplynuly. Výdaje státu rostou dál. Rozpočtový schodek se pohybuje kolem dvou bilionů dolarů ročně. Dluh přesáhl 37 bilionů dolarů a úroky z něj začínají bolet. Avšak cla jsou daní, kterou lze uvalit bez souhlasu Kongresu. V Trumpově hlavě navíc cla platí cizinec, ne Američan, což je výjimečně dobře prodejná lež. Ale Trumpovi jiný zdroj příjmů nezbývá. Zůstala cla. Trump musí. 

Chce, může, musí. To jsou tři pravé důvody návratu cel. Nucená práce je jen kostým, skutečný příběh je jinde. Je to příběh o prezidentovi, který cla zbožňuje. O prezidentovi, který má právní prostor je zkoušet. A o prezidentovi, který zoufale hledá příjmy. Dokud platí všechny tři důvody, cla nezmizí. Stejně jako ti svišti.