Vstříc mediální katastrofě. Proč by novináři už neměli hrát roli věčného otloukánka
Už jsme si zvykli na to, že každé zhoršení ekonomické situace vyvolá pořádnou přehlídku natažených rukou, které potřebují úlevy a přímou finanční pomoc. Teď nemám na mysli ani tak firmy, ale celou řadu segmentů ekonomiky. Máme ostatně za sebou období, kdy jsme z okna vyhodili jeden bilion korun, abychom kompenzovali nesmyslná opatření, která vláda přijala v domnění, že tím nějak ukočíruje pandemii covidu. Výsledkem bylo, že nějakých 90 procent této pomoci nemělo s covidem nic společného.
Teď nás čeká druhé kolo. S rostoucí inflací a vysokými cenami energie se opět rozjíždějí dostihy, kdo uloupne ze státní kasy víc. Přiznám se, že někdy to sleduji s hořkým úsměvem, protože se nacházím celý život v segmentu, který nikdy žádnou pomoc nebral. A říkám si, jestli média nejsou sama proti sobě, když žádné nároky nevznášejí. Vím, že někteří z vás možná nesnášejí novináře, ale pojďme si bez obalu říct, jaká situace v médiích panuje. Úplně otevřeně můžeme hovořit o jejich zániku, pokud se situace nezmění.
Koláče bez práce
Tou největší bolestí je neexistence „hřiště“, na němž by platila jednotná a férová pravidla. Je to ostatně vidět na projednávání autorské směrnice, která leží ve sněmovně. Netuším, jak jednání dopadne, ale ukazuje se hlubší problém, který je mimochodem v Česku ještě vážnější než ve zbytku Evropy. Média dlouhodobě stojí proti obřím technologickým firmám, které žijí z jejich obsahu, neplatí pro ně žádná pravidla, netýkají se jich zákony a regulace a k tomu se ani neobtěžují s placením daní. Google, Facebook a spol. jsou v podstatě jen obří reklamní společnosti, které ovšem prodávají reklamu na obsahu, jejž nevytvořily.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
