Výdaje na obranu růst nezajistí. To ovšem není jejich účel

Evropa kvůli tlaku Spojených států, zhoršující se geopolitické situaci ve světě i snaze posílit vlastní strategickou autonomii navyšuje výdaje na obranu. To je bezpochyby správně – evropské země léta hřešily na spojenectví s Američany. Nečekejme ale, že zbrojení výrazně a efektivně nakopne slabý hospodářský růst.

Obranné výdaje mají totiž obvykle ve zbytku ekonomiky spíše malý multiplikační efekt. Důvod je prostý: výroba zbraní a munice nezvyšuje produktivní potenciál celé ekonomiky a nevede tak k posílení dlouhodobého růstu. Je však nutné mít na paměti, že smyslem navyšování obranných výdajů je posílit obranyschopnost Evropy, ne nastartovat ekonomiku.

Budování výrobních kapacit by nicméně mohlo pomoci restrukturalizaci evropského průmyslu, jehož některá tradiční odvětví – například automobilky – se v současnosti potýkají s výraznými problémy. Evropa má ve většině vojenských odvětví poměrně komplexní a pokročilý průmysl, musí ale být schopna rychle navyšovat objem výroby. Zvyšování výdajů na obranu se rozprostře napříč celým dodavatelským řetězcem, od hutnictví přes chemický průmysl až po elektrotechniku.

To je něco, z čeho bude Česko coby průmyslová země s širokou výrobní základnou zcela jistě profitovat. Nepůjde jen o zbrojovky jako CSG nebo Colt, ale svezou se i výrobci a dodavatelé různých komponent, od kovů a plastů přes elektrotechniku a optická zařízení až po pokročilá technologická řešení jako drony či umělá inteligence, jež na bojišti nachází čím dál větší uplatnění.

V Česku ovšem jako bychom tuto novou realitu ignorovali. Letos opět nesplníme ani starý výdajový cíl NATO ve výši dvou procent HDP na obranu – natož ten nový, který se skládá z 3,5 procenta na jádrovou složku obrany a dalších 1,5 procenta na infrastrukturu a připravenost. Letos jsme spolu s Maďarskem byli jediní členové EU a NATO, u nichž výdaje na obranu v poměru k HDP meziročně klesly. Na nedávném summitu Severoatlantické aliance v Ankaře se jasně projevila nespokojenost spojenců s naším přístupem.

Přitom si s sebou neseme i dluhy z minulosti. Červnová studie Centra veřejných financí vyčísluje materiálovou podvybavenost české armády na 255 miliard korun a zároveň konstatuje, že Česko zatím ani nebylo schopné si určit model, podle něhož hodlá vyšší obranné výdaje dlouhodobě financovat.

Zbrojení nerovná se růst

Proč zbrojení moc neposiluje růst? Je to hned z několika důvodů. Tím hlavním je, že většina tradičních výdajů nezvyšuje celkový ekonomický potenciál ekonomiky, ať už jde o nákupy vybavení nebo o platy příslušníků ozbrojených složek. Podobné vládní výdaje mají obvykle multiplikační efekt menší než jedna. Jinými slovy, každá koruna vydaná na obranné výdaje zvýší hrubý domácí produkt o méně než jednu korunu. 

Je to tím, že vojenské výdaje na sebe obvykle nenavazují další ekonomickou aktivitu. Naopak na sebe vážou prostředky, které mohly být využity jinde – ať už jsou financovány skrze vyšší daně, snížením ostatních výdajů či dluhem.

To přímo souvisí s faktem, že Česko ani Evropa v současnosti nemají velké množství nevyužitých kapacit, které by vyšší obranné výdaje mohly znovu zapojit tak, jako se to dělo po velké hospodářské krizi ve třicátých letech minulého století. Tehdy probíhaly závody ve zbrojení vedoucí ke druhé světové válce. 

Míry zaměstnanosti i ekonomické aktivity se dnes v Evropě ocitají na historických maximech. Určitou možnost skýtají málo využité výrobní kapacity v průmyslových odvětvích, jež nyní procházejí útlumem: automobilkách, chemickém průmyslu nebo strojírenství. Otázka ale je, jak snadno se do obranného průmyslu mohou zapojit.

Existují samozřejmě i vojenská odvětví, která v dlouhodobém horizontu mohou růst silně podpořit. Obvykle jde o aplikovaný výzkum a takzvané technologie dvojího užití – tedy vojenského i civilního. Například GPS systémy nebo proudové motory jsou původně vojenský vynález, zatímco americká vojenská výzkumná agentura DARPA hrála velkou roli v budování internetu. 

Dnes se vkládají velké naděje do autonomních technologií, jako jsou drony ve spojení s AI, nebo do vývoje nových materiálů. Podle dubnové studie think-tanku Bruegel existují velké příležitosti pro digitální technologie i v oblasti kyberbezpečnosti, sběru a vyhodnocovaní dat či integraci rozmanitých evropských zbraňových systémů. Podobné průlomy jsou však vzácné, takže na ně nelze spoléhat. Výše uvedené oblasti navíc tvoří jen malou část celkových obranných výdajů.

S jejich slabým dopadem na růst souvisí také fakt, že velká část těchto výdajů, především na nákup vybavení a zbraňových systémů, míří do zahraničí. To nyní ještě umocňuje snaha evropských zemí co nejrychleji doplnit vyprázdněné sklady, modernizovat svoje ozbrojené složky a zároveň materiálně podporovat Ukrajinu. Tento převis poptávky nad evropskou nabídkou a důraz na rychlost vedou k tomu, že od roku 2021 zhruba polovina prostředků vynaložených na vojenskou techniku v rámci evropských států NATO padla na dovoz.

Evropa musí spolupracovat

Evropský vojenský průmysl je přitom v mnoha odvětvích velmi silný a časem dokáže svoji kapacitu dostatečně navýšit. Existuje ale hned několik strategicky důležitých segmentů, kde evropská kapacita zatím zcela chybí. 

Nejmarkantnější je to u stíhaček páté generace s technologií stealth, jež snižují šanci zachycení radarem, dále u dronů s dlouhým doletem, u protivzdušné obrany dlouhého dosahu, balistických střel i střel s plochou dráhou letu a u pokročilých senzorů a satelitů. V těchto oblastech zůstaneme v nejbližší budoucnosti závislí především na Spojených státech.

To samozřejmě neznamená, že tato závislost musí trvat navěky. Evropu však bohužel brzdí neschopnost úzce spolupracovat, což demonstrují nedávná selhání projektů na vývoj evropské stíhačky šesté generace FCAS a moderního tanku MGCS. Z těch sešlo kvůli neshodám mezi Francií a Německem ohledně specifikací a podílu na výrobě. 

Existují i pozitivní příklady, třeba výroba a licencování obrněných vozidel CV90 a Boxer nebo výroba střel pod mezinárodní hlavičkou MBDA. Neschopnost společně nakupovat a vyvíjet technologie se ale Evropě může zle vymstít. Jednotlivé evropské země na poli vojenské techniky totiž samy neobstojí. Jejich schopnost koordinace bude zásadní také pro obranné strategie, které musejí vyvinout proti Rusku.

V případě vojenských nákupů by Evropané měli maximálně využít úspor z rozsahu. Jednotlivé státy se musejí naučit vnímat obranu komplexně – vždyť ani Německo není schopné pokrýt si všechny nároky na vybavení samo. Část velkého německého fiskálního balíku na obranu nevyhnutelně odteče do zahraničí. 

To samé platí i pro naše, francouzské či polské obranné výdaje. Měli bychom se snažit o co největší soběstačnost v celoevropském kontextu. V současnosti však bohužel stále převažuje preference domácích výrobců i za cenu horšího vybavení, jak ukazuje studie think-tanku ECIPE z loňského prosince. Komplexní vnímání obranyschopnosti se navíc musí přenést také do dalších oblastí, jako je společenská připravenost nebo energetická nezávislost.

Kromě navyšování obranných výdajů musejí dnes evropské země řešit i jejich financovaní. Obranné výdaje porostou a stanou se stálou položkou veřejných rozpočtů, což nutně povede buď ke zvýšení daní, nebo k seškrtání výdajů v jiných oblastech. Dluhové financování může pomoci zkraje, ale není dlouhodobě udržitelné. 

Tato změna proto vyžaduje také upřímnou celospolečenskou debatu. Politici by se neměli tvářit, že vyšší obranné výdaje přinesou silný růst – nepřinesou, a to ani není jejich cílem. Smyslem vyšších výdajů na obranu je schopnost ubránit svou zemi před agresorem.