Investovat na kapitálovém trhu bylo rozumné před padesáti lety stejně jako dnes. Jedna věc se ale změnila. Místo výběru vhodného akciového titulu a sázky na dlouhou dobu jsou dnes investice mnohem častěji spekulací. Dnes koupíte, zítra prodáte. Před padesáti lety byla průměrná doba držení akcií osm let. Na konci loňského roku spadla zhruba na pět měsíců. To je o 95 procent. Jinými slovy, akcie dnes málokdo drží kvůli dlouhodobému hodnotovému investování. Navíc pět měsíců držení akcie je průměrná hodnota.
Každý Warren Buffett, který drží akcie na celý život, tento průměr ohromně zvyšuje, takže středový investor má horizont ještě mnohem kratší než pět měsíců. Ale jestli jsou to dva, tři nebo pět měsíců, není zásadní. Jde o obrovský propad, který je z velké části umělý. Jsme v podstatě nuceni spekulovat.
Spekulace samozřejmě není nic nutně špatného. Hledání tržní ceny spekulaci vyžaduje a umožňuje nám předvídat kolektivně budoucnost, jak nejlépe umíme. Nicméně je důležité se zamyslet, proč spekulujeme. Hlavní důvody jsou dva.
První je přirozený. Díky technologickému pokroku se investování přesunulo do našich počítačů a telefonů. Investovat se tak dá nejen do drahých kovů, nemovitostí, faktur nebo kryptoměn, ale samozřejmě i do akcií. Už to nejsou jen kravaty na Wall Street, hrát si může kdokoli s chytrým telefonem. A slovo hrát je důležité, protože když už máte možnost investovat, nechcete aplikaci použít jednou za osm let. Chcete si vyzkoušet, jaké to je být obchodníkem. Chcete rychle zareagovat na zprávy, chcete sledovat grafy. A hrát si. Je tak přirozené, že průměrná doba držení akcií bude už jen kvůli technologickým inovacím klesat.
Dá se tak ale vysvětlit celý pokles o 95 procent? K propadu doby držení má co říct také světová měnová a fiskální politika. Tedy vlády a centrální banky. K technologickému trendu se totiž přidaly fenomény, jako je kvantitativní uvolňování, masivní zadlužování, umělé snižování výnosů nebo nízké až záporné úrokové sazby. Že žijeme v době velmi nekonvenčních nástrojů měnové a fiskální politiky, není třeba zdůrazňovat. Jsou to ale nástroje, které nutí investory více spekulovat. Více se pouštět do krátkodobých sázek.
Nejenže je ve výsledku mezi lidmi více peněz k utrácení, ale uměle nízké výnosy nenabízejí investorům možnost tyto peníze konzervativně vložit do investic, které by jim nesly výnos v podobě dividend, nájmu nebo úroků. Sílícím tlakům na vyšší inflaci se tak musíme bránit jinak. A alternativ moc není. Buď se lze pustit do velkého rizika, nebo musí mít investor štěstí a najít menší projekt, který ještě neobjevily masy ostatních hráčů. Nebo musíte strpět inflaci. Anebo, pokud na to máte žaludek, můžete zkusit koupit levně a prodat dráž. Nevýhodou je, že to může skončit naopak.
Oba vlivy se samozřejmě doplňují. Všechny ty nové volné peníze by nemohly skončit v akciové ruletě, pokud by k ní nebyl snadný přístup. Na druhou stranu jejich objem tlačí banky i fintechové firmy k vývoji co nejjednodušších aplikací, které by této poptávky využily. Propad průměrné doby držení akcií na pět měsíců tak nemusí být konečný. Bohužel s sebou nese obrovské riziko. Dokud ceny akcií rostou, je to jen zajímavá statistika. Pokud by ale měly začít klesat, krátkodobost dnešních investic by jen přilila olej do ohně panického prodávání.
Autor je hlavní ekonom společnosti Roger.
