Glosa Petra Peška: Blízké Bělorusko

Policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům v Minsku.

Policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům v Minsku. Zdroj: Reuters

Policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům v Minsku.
Policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům v Minsku.
Policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům v Minsku.
Policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům v Minsku.
Policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům v Minsku.
13
Fotogalerie

Malinko to trvalo, ale nakonec i české politické špičky odsoudily násilný zásah běloruského režimu proti demonstrantům, kteří protestovali proti pochybným prezidentským volbám.

Nejdříve kupodivu reagovala prezidentská kancelář, a to prostřednictvím šéfa zahraničního odboru Rudolfa Jindráka. Sice trošku opatrně, ale za současné situace na Hradě je to asi maximum možného.

Následoval premiér Babiš – tentokrát už s jednoznačným odsouzením „brutálního policejního zásahu“ – společně s koaliční ČSSD a se zástupci středopravé opozice. Rozhořčení nakonec dalo najevo i ministerstvo zahraničí.

Ukončilo to tak ranní české mlčení, když už se ozývali představitelé dalších zemí regionu. A kdy se jméno naší země skloňovalo hlavně v souvislosti se zábleskovými granáty české provenience, které běloruská policie podle záběrů na sociálních sítích používala proti demonstrantům. I když oficiálně přímou cestou se k nim podle českých úřadů dostat nemohla.

A české renomé nakonec „vylepšil“ i sám běloruský vůdce Lukašenko, když Česko zařadil mezi země, odkud jsou na dálku demonstranti popoháněni – relevanci jeho tvrzení nechme stranou.

Je dobře, že většina české politické scény zaujala vůči volbám a potlačení následných protestů jednoznačné stanovisko. Bělorusko totiž není žádnou zemičkou kdesi na druhé straně planety. A stejně tak nejde jen o nějaký naivní idealismus, pozérství pražské kavárny či o nějakou variaci na „dalajlamismus“.

Jednak je tu, řekněme, citová vazba. Bělorusko leží relativně blízko, je sousedem našich sousedů Poláků. Rozlohou je sice větší, ale počtem obyvatel – zhruba 9,5 milionu – podobné nám, sdílíme i slovanské kořeny.

Především jsme ale pro mnohé z tamních obyvatel už léta jakýmsi vzorem – viz například běloruská Charta 97 inspirovaná počinem českého disentu z dob normalizace. A k tomu samozřejmě patří polistopadová „havlistická“ příchuť české diplomacie, která ještě zcela nevyvanula.

Ale jsou tu i strategické zájmy. Jednou, až se Lukašenkův režim zhroutí a jeho země se více otevře světu, budou mít při navazování ekonomické a jiné spolupráce výhodu ti, kteří mají v Bělorusku již existující vazby a dobré jméno.

Při strategickém uvažování nejde samozřejmě zapomínat ani na to, že jde o jakési nárazníkové pásmo mezi Západem – nebo přesněji EU – a Ruskem. Což se týká jak běloruského území, tak tamního politického vývoje.

Nebylo by samozřejmě dobré sklouznout k aktivistickému naivismu, jaký jsme sledovali před lety u Ukrajiny – byť i tam hrály roli strategické zájmy. A i realista či snad cynik musí uznat, že machinace kolem voleb a celkové chování běloruského režimu jsou příliš i na „východní“ poměry.

Takže je zcela v pořádku, že postoj většiny politické reprezentace ČR vůči událostem v Bělorusku byl jednoznačný. A že výjimečnou shodu našla i většina vlády s většinou opozice, což se u zahraničněpolitických otázek zase tak často nestává.