Komentář Petra Fischera: Prorazit klec české kultury

Lubomír Zaorálek

Lubomír Zaorálek Zdroj: ČTK

Oznámení, že ministerstvo kultury povede exministr zahraničí Lubomír Zaorálek, vyvolalo politickou euforii. Krize už není krizí. Víceméně spokojeni jsou všichni od šéfa sociálních demokratů Hamáčka přes prezidenta Zemana a komunistické podporovatele vlády až po část kulturní obce. Její kritičtější část přece jen upozorňuje na to, že Zaorálek nemůže nic podstatného změnit, pokud se neodhodlá k radikálnější reformě. A ta se zjevně nechystá. Za dva roky budou volby, Zaorálek má být ministr udržovací. Bude řešit personální a finanční záležitosti, nikoli bytostné ustrojení ministerstva. Jenže právě to by už konečně bylo třeba, chtělo by se říct revolučně změnit. 

Rozpočet rezortu je necelých 15 miliard korun, polovinu spolknou velké příspěvkové organizace jako Národní galerie, Česká filharmonie či Národní divadlo. Více než třetinu dostanou církve a památkáři. Jen necelou dvacetinu rozpočtu tvoří peníze na živou kulturu, což je dokonce méně, než kolik ministerstvo dává na výjimečně preferovaný obor filmu – ten si jako jediná kulturní oblast nemůže stěžovat na nedostatek peněz. Na živou kulturu, „kulturu zespoda“, jak teď říká exministr Staněk, kulturu, která je pojivem společnosti, nedává Česko v 21. století ani tisícinu svého ročně vytvořeného bohatství.

Žádný ministr kultury, ani oslavovaný a všemi oblíbený Pavel Dostál, s touto klecí nepohnul. Kultura se pohybuje v naprosto rigidním rámci, který nereflektuje proměny světa a role kultury v něm, ale nevšímá si ani toho, že česká společnost v posledních deseti letech výrazně bohatne. Nedokážeme nejen kulturně spravedlivě redistribuovat vytvořené bohatství, ale neumíme ani vtáhnout do kultury soukromé subjekty. O vícezdrojovém financování a daňových asignacích se mluví 20 let. Skutek utek.

To vše Lubomír Zaorálek samozřejmě nemůže najednou změnit. Mohl by však takovou změnu minimálně odstartovat, což by ale znamenalo přesvědčit vládu a veřejnost, že to má smysl. Že kultura není ozdobné sladké ovoce na dortu, nýbrž spojující těsto společnosti, z něhož energeticky žijeme všichni: umělci, publikum, politici, byznysmeni, budoucí generace. Lubomír Zaorálek má šanci zapsat se do dějin jako ten, kdo prorazil starou politickou klec české kultury.

I když zvolí pohodlnější cestu udržování neudržitelného, jedno prvenství mu už zůstane. Bude prvním ministrem kultury, který je nadšeně oslavován za to, že čte knihy a chodí do divadla. Bude mu to stačit, nebo překročí svůj stín? Má Lubomír Zaorálek na víc?