Komentář Viliama Bucherta: Česko cizince potřebuje

Migranti na řeckém ostrově Lesbos

Migranti na řeckém ostrově Lesbos Zdroj: Reuters

Migranti na řeckém ostrově Lesbos
Migranti na řeckém ostrově Lesbos
Migranti na řeckém ostrově Lesbos
Migranti na řeckém ostrově Lesbos
5
Fotogalerie

Přestože koronavirová epidemie nepolevuje, Evropou i Českem podle některých zase obchází strašidlo migrace. Evropská komise totiž představila nový návrh reformy unijní migrační politiky. Ten okamžitě narazil na výhrady, zejména v zemích Visegrádské čtyřky. Některé politické strany i část české veřejnosti si ale u toho neuvědomují, že není migrace jako migrace.

Kvůli demografickému vývoji a nedostatku pracovních sil Česká republika cizince potřebuje. Bez ohledu na to, co někteří politici a lidé říkají. Migrační problém se nám navíc nijak nevyhýbá a bude tomu tak i nadále. Například na v roce 1993 zde bylo evidováno 78 tisíc cizinců s povolením k pobytu, v březnu 2002 už 222 tisíc a ke konci letošního srpna téměř 622 tisíc. To jsou vysoká čísla a dá se očekávat, že za dekádu budou desetinu všech obyvatel tvořit cizinci. Ve skutečnosti bude podíl ještě vyšší, protože mezitím mnozí získají občanství.

Migrace do Česka má ale zatím jiné podoby než například v Německu, Itálii či Francii, kam se masově přesouvají i obyvatelé pocházející z muslimských států, což je často podrobováno kritice, protože si přinášejí i náboženství a zvyky, které někdy nejsou v souladu s představami euroatlantické civilizace.

Navíc získat azyl v Česku není nijak jednoduché. Azylové zákony jsou hodně přísné a složité a sociální podpora je na rozdíl od Západu méně štědrá. Zažíváme proto především dlouhodobou ekonomickou migraci. Má to svoji hlubokou logiku, protože bez cizinců se už některé sektory služeb, stavebnictví či výroba v mnoha firmách, prostě neobejdou. Kdyby pracovníci ze zahraničí odešli, systém zkolabuje.

Proto podstatnou část cizinců v Česku tvoří lidé z Ukrajiny, ze Slovenska, z Polska, roste pak počet obyvatel původem z Bulharska či Rumunska a také jsou už zde velké komunity z Moldavska, Indie, Mongolska, Filipín, Kazachstánu nebo Uzbekistánu. To složení může být pro někoho překvapivé, ale není nijak problematické. A čísla budou dál růst.

Česko má přitom i příklad zdařilé migrace. Dokonce ze země, která nám není kulturně a geograficky blízká. Tou je početná vietnamská komunita. Ta je extrémně zaměřena na úspěch a poměrně se jí to i daří. Přes některé excesy, jakým je například produkce narkotik, které se malá část této komunity rovněž věnuje, se „čeští Vietnamci“ prosazují v maloobchodu i velkoobchodu, někteří mají úspěšné firmy a jejich děti často patří mezi premianty ve škole a dobře pak nacházejí uplatnění.

Dá se očekávat, že ani poslední návrh Evropské komise na celoevropské řešení migrace ale nebude fungovat. Podle něj by třeba odmítnuté žadatele ze Španělska vyřizovala administrativně i Česká republika a pokud by se to nepodařilo do osmi měsíců, musela by se jich česká vláda ujmout. Jenže to Komise neprosadí.

Příliv jiných cizinců bude ale do Česka pokračovat, protože není migrace jako migrace. V našem případě by měla být přísně výběrová a zcela pod kontrolou. Důvod je jednoduchý. Pracovní sílu ze zahraničí bude ekonomika potřebovat. A pak máme i morální odpovědnost plynoucí z naší nedávné totalitní minulosti, kdy emigrovaly za svobodou stovky tisíc Čechů. Měli bychom proto otevřít brány (může se řádově jednat jen o tisíce lidí) těm, které totalitní režimy perzekuují. Třeba dnes Bělorusům.

Autor je spolupracovníkem redakce