Zapomíná se přitom, jak mnoho menšin v Rusku žije a jak nebezpečné je vytahovat etnickou kartu. Co když Putinova doktrína praktikovaná na Krymu ponoukne téměř dvě stovky minorit k chuti osamostatnit se, či se k někomu přičlenit?
Začněme regiony, kde se poměr Rusů vůči „menšině“ blíží nule. Odbojné kavkazské národy jako Čečenci, Dagestánci a Ingušové naštěstí pro Moskvu nemají mateřský stát, k němuž by se mohli přimknout. Příbuzensky ale mají blíže k zemím v sousedství než ke Slovanům. Vzhledem k náboženství a geografii by se jim mohlo zachtít patřit pod bohatnoucí Ázerbájdžán.
Své zastánce venku by našla i další etnika. Írán může usilovat o Severní Osetii a Mongolsko hájit vpádem zájmy Kalmyků a Burjatů. Velký potenciál se rýsuje i pro Turecko. Jejich neoznačení vojáci by se už nějak domluvili na silně turkických územích jako Tatarstán, Altajská republika, Baškortostán, Čuvašsko, Tuva či obrovské Jakutsko.
Někde by ale museli porazit konkurenční okupanty ze středoasijských zemí. Ti by si nakonec mohli rozparcelovat Moskvu, kde jsou jejich příslušníci stále častěji slyšet. Zdůvodnění zásahu ochranou krajanů před útoky nacionalistických radikálů by navíc v tomto případě bylo zcela na místě.
