Lucie Vaculíková: Autismus je civilizační nemoc jako rakovina

Zažíváme epidemii autismu?

Autismu se především věnuje mnohem větší pozornost. V minulosti spousta dětí a dospělých propadla sítem, mohli například působit jen jako podivíni někde v ústraní. Epidemii vývojových poruch ale podle mne přivodil až současný způsob života. Děti s poruchou autistického spektra na nás apelují, abychom se na sebe podívali a začali žít jinak. Způsob, jakým obecně žijeme, má daleko k opravdovému zdraví.

Autismus je tedy výraz společenských neduhů?

Dalo by se říct. Je to stejná civilizační nemoc u dětí jako rakovina u dospělých. Každá nemoc je výrazem toho, že něco nefunguje na osobní, rodinné i obecně lidské rovině. Je však zároveň šancí se na to něco podívat a změnit to. Podle mne může za čím dál větší počet postižených dětí to, že jsme v neustálém spěchu, chaosu, nežijeme přítomností, priority máme zaměřené na materiální svět a ten duchovní opomíjíme. Skrze naše nemocné děti dostáváme zprávu a je jen na nás, zda ji uslyšíme nebo budeme ve stejném způsobu života tvrdošíjně pokračovat.

Jaká je role činitelů typu genetiky, znečištěného životního prostředí nebo očkování?

Ty jsou sekundární, jsou to spouštěče. Nejsem proti medicíně a jejím metodám, není to ale moje parketa. Řídím se zásadou: lékaře, kteří nemají celostní přístup k léčení, vůbec nenavštěvovat. Doktor odstraní symptom, ne příčinu a ještě vás vyděsí. Problém se v takovém případě po čase zase vrátí nebo se projeví jinak. Pilulka, operace, vakcína může pomoci jen na chvíli. Opravdové uzdravení tkví v odstraňování našich emocionálních zranění, ze kterých většina potíží pramení. Nemoc nám něco ukazuje. Musíme se podívat na to, co ukazuje a co se máme skrze ni naučit.

Co ukazuje autismus?

Děti s autismem se rodí, aby nás upozornily, že nejsme vůbec u sebe, že nevnímáme krásu kolem sebe, detaily, jednoduchost, ale i celek se vším, co k němu patří. Děti s autismem nás zastavují a chtějí, abychom začali vnímat, byli opravdoví a láskyplní. Ve chvíli, kdy nejsme, dítě s autismem do kontaktu nejde. A opačně. Proč se lidé brání chodit do kontaktu s dětmi s autismem? Protože se toho bojí. Děti obecně a děti s autismem ještě mnohem více vytahují všechno ven. Naše strachy, zranění, frustrace. My jsme s nimi konfrontovaní a to se nám nelíbí. Potenciál dětí s autismem pro pravdu je obrovský. Nemají v sobě nic manipulativního, prostě jenom jsou.

Dárek pro autistické nebo neklidné děti? Přesýpací míč nebo taktilní pexeso >>>

Lucie Vaculíková, AUT - Centrum|Michael Tomes, E15

Dokážete říci, co se v hlavě dítěte s autismem odehrává?

Můžeme jen spekulovat. Z medicínského hlediska víme, že senzorický systém dětí s vývojovou poruchou často nefunguje, jak má. Například někdo zazvoní na zvoneček a dítě, u kterého je narušená integrace senzorického systému, to bude vnímat jako velmi silný a velice intenzivní zvuk. Přehltí jej a znemožní mu zdravě ho zpracovat. Místo tichého cinknutí slyší ohlušující rachot. Když to pak dítě prožívá u řady vjemů, logicky se stáhne a uzavře. Takové dítě může sedět v naprosto přátelském a milém prostředí a jeho nervový systém může signalizovat nejvyšší míru ohrožení. Například že je v agónii, že ho někdo upaluje nebo řeže na kusy. Pochopitelně pak bude podle toho i reagovat. Křičet, mlátit sebou o zem, ubližovat sobě nebo druhým.

Dá se s tím něco dělat?

Důležitým prvkem jsou rodiče. Oni musí začít hojit sebe. Každé dítě pouze něco zrcadlí svému rodiči. Nějakou nevědomou, nemocnou část, kterou je potřeba uzdravit. Dalším bodem je láska, pravda a jistota. Je potřeba vytvořit prostředí a podmínky, ve kterém se může dítě i se svým limitem vyvíjet. Pomoci mu vytvářet co nejzdravější spoje. Zákonitě musíme být sami zdraví nebo na svém zdraví pracovat a být k sobě upřímní, abychom mohli vést naše děti ke zdraví. V případě samotného ataku je důležité se na tu paniku a agonii dítěte nechytit a být pro něj v ten moment opěrným bodem. Jejich mozek vykazuje něco, co není pravda, nicméně pro ně je to realita. V jejich realitě opravdu zažívají strašné chvíle. V ten moment se aplikuje postup, který pomůže dítěti i dospělému danou situací projít.

Mohou dětem s autismem pomoci léky?

Nejsem obecně pro léky na cokoli. Tělo a nervový systém mají obrovský potenciál se hojit a léky tuto naši schopnost jen zabíjejí. Léky jsou pro mne obhajitelné snad jen v případě, kdy jde o život. Paralelně by se ale měl nastavit plán opravdového hojení, aby se léky mohly co nejrychleji odstranit. Léky doopravdy neléčí, pouze odstraní akutní bolest. Iluzorně si pak můžeme na nějakou dobu myslet, že je vše v pořádku. Dříve nebo později se nám to vrátí i s úroky. Mozek se potřebuje naučit fungovat i v rámci hendikepu. S léky ho otupíme a nedáme mu šanci k narovnání a nápravě.

Čím narovnáváte a napravujete?

Nepoužíváme žádné škatulky a diagnózy, nejedeme podle testů, nepoužíváme jednu jedinou metodu. Vybíráme si z různých přístupů prvky a strategie, které se hodí pro jednotlivé dítě a jeho rodinu. Vsázíme na celostní přístup. Zapojujeme klasické prvky například z aplikované behaviorální analýzy, logopedie, ergoterapie přes metodu rodinných konstelací, metody cesta nebo práce s energií. Veliký apel je u nás na lidskost, na lásku, na radost. Jsou nesmírně hojivé, ale současně je problém jejich účinek kvantifikovat.

Jak ale potom můžete sledovat efekt terapií?

Pro mne je důležité, že například rodiče vidí, jak se dítě mění, jak se naučilo komunikovat o svých základních potřebách, začlenilo se, směje se. Sbíráme i data a vyhodnocujeme je, ale nestavíme na tom. Důležitějším měřítkem je pro nás to, že se dítě po třech měsících u nás naučí chodit na záchod nebo že začne zvládat pobyt ve škole. Okruh problémů se zmenšuje a zdraví posiluje.

Lidé s autismem jsou často nahlíženi jako podivíni, ale současně géniové. Odpovídá to skutečnosti?

Jako jsou jednotlivci v běžné populaci geniální, průměrní a podprůměrní, tak je to i mezi lidmi s vývojovými poruchami. Geniální lidé s poruchou autistického spektra ale bývají pozoruhodní, proto se jim věnuje pozornost. Častým společným prvkem autistů je nerovnoměrný vývoj. Jedna část mozku a dovednosti s ní spojené mohou být zcela podprůměrné. Další část mozku má naopak kapacitu nadprůměrnou. Tato disproporce je pro mnohé fascinující. Jedním vysvětlením je, že během prenatálního vývoje se nějaká část přestala vyvíjet a jiná se snažila tento deficit kompenzovat. Pak jsou mezi námi lidé, kteří například nekomunikují, neumějí se o sebe postarat, ale hrají bravurně na nějaký nástroj nebo jsou matematičtí géniové.

Nejsem proti hrazení služeb pojišťovnou nebo státem, jen to není moje cesta ani cesta AUT – Centra. Náš přístup by za takových podmínek nefungoval

Kdo vaši činnost financuje?

To je velké téma. V Česku převládá pohled, že v pomáhající profesi se peníze neberou. Avšak vybudovat zařízení typu AUT – Centra obnáší spoustu investic. V českém pojetí byste je ale neměl šanci utáhnout. Jedině tak, že se upíšete ďáblovi. A to je přesně to, co nechci. Nechci být vázaná na nikoho, kdo by mě kontroloval jen z nějakého mocenského titulu, aniž by věděl, o čem to celé je. Do projektu jsem se pustila s tím, že mimo kvalitu a radost bude také dobře zaplacený. Myslím tím, že budeme mít hezké prostory, kvalitní pomůcky a terapeuti budou mít platy, se kterými jsou spokojení. Jinak si myslím, že toho člověk do roka nechá nebo to dělá se zatnutými zuby, a to není dobře. Peníze, které k nám plynou, jsou od klientů a třetina až polovina od sponzorů.

Neznamená to ale pro hodně rodičů, že si terapie u vás nemohou dovolit?

Je to tak. Ale zájemců je tolik, že se na úvodní konzultaci čeká půl roku. Je nás teď něco přes dvacet, když počítám i externí spolupracovníky, a pokryjeme okolo osmdesáti klientů na dlouhodobou a intenzivní péči plus nějaké krátkodobé spolupráce. Stále je to však miniprojekt. Kdybychom neměli peníze od sponzorů, nemohli bychom vůbec fungovat. Dobří a vyškolení terapeuti, služby, nákup a výroba pomůcek, vytváření nových prostorů a jejich vybavení, to je vše nákladné.

Nebyl by pak řešením zmíněný „úpis ďáblovi“? Co je špatně na tom, když by například pojišťovny hradily terapie?

Nejsem proti hrazení služeb pojišťovnou nebo státem, jen to není moje cesta ani cesta AUT – Centra. Určitě postupně vzniknou další centra, která budou hrazená a jejich služby pak budou pro další rodiny. Avšak pro nás to není. Je s tím spojené velké množství byrokracie. Už teď nedokáže jeden terapeut dělat víc než čtyři klienty denně po jeden a půl až dvou hodinách. Na terapiích hrazených z veřejných peněz klient většinou nedostane víc než dvacet až třicet minut čistého času. Náš přístup by pak za takových podmínek nefungoval.