Omezíme dotace na soláry, zateplování a elektroauta. A pak zlevníme elektřinu, slibuje Havlíček
Existuje tu kádrování a političtí konkurenti se tu umlčují, tvrdí stínový premiér za hnutí ANO Karel Havlíček. Souhlasí proto s popisem evropské nesvobody projevu, jak ho přednesl v únoru na mnichovské bezpečnostní konferenci americký viceprezident J. D. Vance. Zároveň však Havlíček varuje před tím, abychom si neznepřátelili Čínu. „Pokud naši politici jezdí na Tchaj-wan, musí počítat s důsledky,“ říká v rozhovoru pro e15 Havlíček.
Vzkvétá Česko?
Česko nevzkvétá.
Vždyť HDP i reálné mzdy rostou, ceny energií klesají, inflace je na dvouprocentním cíli, nezaměstnanost zůstává nízká. Co vám na tom vadí?
Zavádíme zde socialistické manýry. Vláda si myslí, že když všechno zadotuje a vezme pod kontrolu hospodářský růst, vytvoří tím prosperitu. Ale takhle svět nefunguje. Nejdřív musím peníze vydělat, teprve pak je mohu přerozdělovat. A jediný, kdo je zde skutečně vydělává, je podnikatelský sektor – ten ale potřebuje předvídatelnost v oblasti investic, daní a energií.
Ale ekonomické ukazatele přece vypadají dobře.
Nízká nezaměstnanost není zásluhou této vlády, stejně jako nebyla zásluhou té naší. Je to dáno strukturou našeho průmyslu. Navíc už se trend začíná obracet – nezaměstnanost překročila čtyři procenta, firmy začínají propouštět, některé se přesouvají jinam nebo utlumují investice. To se projeví i na daních za rok 2026. Reálné mzdy rostou jen po dramatickém propadu v předchozích třech letech. Kvůli extrémně vysoké inflaci jsme zaznamenali největší pokles reálných mezd za poslední dekády. A inflace? Ta byla druhá nejvyšší v celé Evropské unii.
Inflace začala růst už za vaší vlády.
Ano, inflace u nás rostla podobným tempem jako ve zbytku EU. Když jsme končili, byla na úrovni 5,4 procenta, zatímco průměr EU činil 5,3 procenta. Během jediného roku ji však tato vláda dokázala zvýšit na dvojnásobek oproti evropskému průměru.
Vysoká inflace byla minimálně v úvodu způsobena především externími faktory, vláda s tím nemohla nic dělat. Dnes máme nejnižší inflaci ze všech středoevropských zemí. Není to úspěch?
Ale co kumulovaná inflace? Tam jsme druzí nejhorší v celé EU. Kupní síla v Česku zásadně poklesla. Hlavním důvodem byla nezvládnutá energetická krize. Kdyby se už v první nebo druhé polovině roku 2022 přijala opatření, která jsme navrhovali – například zastropování cen u výrobců a obchodníků – inflace by nebyla tak vysoká.
To je minulost. Co teď? Jak chcete zajistit, aby bylo ještě lépe?
Zásadně tím, že se zbavíme dogmatu, že hospodářský růst potáhne stát. Stát nemůže táhnout růst tím, že bude investovat do silnic, dálnic a železnic z půjčených peněz – například z Evropské investiční banky. Skutečným motorem ekonomiky musí být podnikatelský sektor. A ten potřebuje jasné podmínky – investiční, energetické, daňové, stabilní trh práce. Řekněte mi, kdo sem přišel z velkých investorů?
Vy jste zapomněl na Onsemi, amerického výrobce čipů, jednu z největších investic v historii Česka, která vznikne v Rožnově?
Vláda se teď chlubí jednou gigantickou investicí, ale ve skutečnosti nejde o novou firmu. Já tu investici neodsuzuji, ale je to jediná velká investice – a navíc není nová, jen rozšiřuje stávající podnik. Kde jsou další velcí investoři? Podívejme se, jak dopadl Microsoft. Měli jsme projekt kompletně připravený, nechtěl žádné pobídky – a po dvou letech to s vládou vzdal. Intel? Nakonec šel jinam. Tchajwanci s polovodiči? Ti šli do Drážďan.
A co je nejhorší – klesá investiční aktivita našich firem. A to je jeden z nejvarovnějších indikátorů. Jedním z hlavních důvodů je nepředvídatelnost – zejména v oblasti cen energií. Během krize měly české firmy jedny z nejvyšších cen energií v Evropě. Dokonce jsme v určité fázi měli o čtvrtinu až třetinu vyšší ceny než Německo.
Jakým způsobem byste firmám ulevil? Vždyť ceny energií už přece klesají.
To není tak úplně pravda. Sice jsou nižší než v době největší krize, ale je potřeba se podívat na situaci v širším kontextu, zejména v rámci střední Evropy. Dnes si například kupujeme elektřinu za 100 až 110 eur za megawatthodinu. Zároveň roste regulovaná složka ceny energie, což znamená, že celková cena, kterou platí domácnosti, neklesá tak, jak by se mohlo zdát. Navíc jsme v situaci, kdy jsme náklady spojené s přenosem, distribucí a s podporou obnovitelných zdrojů přenesli téměř výhradně na firmy a spotřebitele. Výsledkem je, že pokud sečteme regulovanou a neregulovanou složku ceny, celkové ceny pro domácnosti v Česku patří mezi sedm nejvyšších v Evropě.
Prvním krokem je podrobná analýza, kde lze náklady snížit v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Některé úpravy lze provést už do roku 2026, jiné potrvají déle. Pokud chceme snížit cenu energie, musíme se rozhodnout, zda budeme financovat část regulované složky z veřejných rozpočtů nebo zda použijeme prostředky z modernizačního fondu, případně kombinace obojího. Moje představa je omezit některé dotační programy – například na fotovoltaiku, zateplování či elektromobilitu – a místo toho přesunout tyto prostředky na financování přenosové soustavy a distribuce. Pokud by se na to modernizační fond nevyužil, musí část nákladů převzít stát.
Kritizujete současnou vládu za zvyšování daní a odvodů pro živnostníky, kde byste vzal příjmy do rozpočtu vy? Nebo by vám nevadilo větší zadlužování?
Nejde o to, zda se zadlužovat více či méně, ale o realistický plán konsolidace veřejných financí. Strukturální deficit se pohybuje mezi 200 až 240 miliardami korun. Snižování tohoto deficitu v horizontu dvou či tří let, jak si představuje současná vláda, je nerealistické. Většina evropských zemí se po pandemii a energetické krizi dostala do vyššího zadlužení. Česko na tom není tak špatně, mimo jiné i díky našemu dobrému hospodaření v minulosti.
Jak byste tedy deficit snižoval?
Krok za krokem, po 30 až 40 miliardách ročně. Část lze pokrýt důslednějším výběrem daní, nikoliv jejich zvyšováním. Současná vláda daně zvyšovala, my jsme během covidu nic takového nedělali. Další prostor je v úsporách, a to nejen v rámci ministerstev, ale i podřízených organizací, kde se dá najít několik miliard korun. Třetí cestou je podpora hospodářského růstu. Každé procento růstu ekonomiky přinese rozpočtu asi 25 miliard korun. My jsme jasně řekli, že nebudeme zvyšovat daně, a to za nás platí.
FLOW: Na německých platech trvám. S Ficem je složitá domluva, uvedl premiér Fiala
Andrej Babiš několikrát prohlásil, že chce zestátnit ČEZ. Jak by to mohlo pomoci ke snížení ceny elektřiny?
Existuje několik nástrojů. První je možnost zavedení věcně usměrňované ceny – a to i přes nekomfortní majetkovou strukturu ČEZ. Šlo by o krátkodobé opatření, podobné tomu, co zavedli ve Francii. Tam se jim podařilo odkoupit podíl ve společnosti EDF, což jim umožnilo zasáhnout do cenotvorby.
Nemělo by tedy nejdříve dojít k úplnému zestátnění ČEZ?
Pokud bychom přijali náš pozměňovací návrh na věcně usměrňovanou cenu, výrobci elektřiny v čele s ČEZ by nás zažalovali. ČEZ má totiž 30 procent minoritních akcionářů a soudní spor bychom prohráli. Byly tu i určité hrozby – ne že by chtěli někoho „zlikvidovat“, ale bylo jasné, že se budou soudit, což je pochopitelné. Ostatně ani neměli jinou možnost, protože vedle ČEZ existuje řada soukromých výrobců.
Nicméně v Německu do toho šli a skutečně čelili soudnímu sporu. Tamní Ústavní soud rozhodl velmi zajímavě. Zaprvé konstatoval, že tento zásah byl netržní a kritizoval vládu. Zadruhé uvedl, že vzhledem k okolnostem – a teď to řeknu zjednodušeně – elektřina je nezbytná pro přežití domácností. Proto byl tento krok v mimořádné době akceptovatelný. Jinými slovy soud řekl, že takové opatření by se normálně dělat nemělo, ale v krizových situacích je přípustné.
Babišův plán na zestátnění ČEZ tedy stále platí?
Hledáme nejvhodnější model, jakým způsobem to realizovat. Dneska se přikláníme k názoru, že získání stoprocentního podílu v ČEZ – nebo alespoň jeho části – je pro nás klíčové. Nejen kvůli možným budoucím krizím, kdy by stát měl lepší manévrovací prostor, podobně jako Francie s EDF, ale i kvůli investicím do energetiky. Pokud si někdo myslí, že ČEZ ve své současné akcionářské struktuře zvládne financovat tři, možná čtyři jaderné bloky a k tomu sedm paroplynových elektráren, tak se mýlí. To není reálné. Ať už stát získá ČEZ celý, nebo ho rozdělí, stejně to nakonec zaplatí spotřebitelé a firmy. Rozhodně nechceme menšinové akcionáře „likvidovat“ nebo s nimi zacházet způsobem, jakým to udělala současná vláda zavedením windfall tax.
Babiš také slibuje zrušení Green Dealu. Jak toho chce dosáhnout? Má v plánu stát se „prezidentem Evropy“? I kdyby se stal českým premiérem, nemá pravomoc Green Deal zrušit.
Vyzývá k tomu, abychom v Evropě hledali partnery, kteří sdílejí stejný cíl – zrušit Green Deal v jeho současné podobě. Myslím, že dnes už si každý v Evropě uvědomuje, že jeho původní nastavení je v aktuální situaci nereálné. Někdo si to připustit chce, jiný ne. Místo hledání viníků v minulosti bychom se měli soustředit na řešení současné situace.
Jedním z těchto „viníků“ je i sám Babiš – Česko ke Green Dealu přistoupilo právě za jeho vlády. Dokonce ho ještě před třemi lety obhajoval.
Kdyby se mě na to zeptal novinář, který vůbec netuší, co Green Deal znamená, možná bych ten dotaz bral jinak. Ale vy pracujete pro ekonomický deník a velmi dobře víte, o čem byl Green Deal v roce 2019. Rozdíl je v tom, že tehdy šlo o přijetí rámce s dlouhodobými cíli, přičemž se počítalo s rozdílným dopadem na jednotlivé země. Babiš v roce 2019 nemohl vědět, jak přesně se to projeví v praxi.
Ale ty cíle přece zůstávají stejné. S těmi jste na začátku souhlasili, až teď je kritizujete.
Klíčové tehdy bylo, že se dohodlo, že každá země bude mít odlišné nároky na plnění cílů – to byla zásadní výjimka, kterou Babiš vyjednal. Bylo to naprosto správné rozhodnutí, protože průmyslová struktura a infrastruktura se v různých státech liší – Lucembursko, Portugalsko a Česko mají zcela odlišné podmínky.
Dalším důležitým bodem bylo vyjednání podmínek pro jádro. Díky těmto kompromisům jsme získali možnost pokračovat v rozvoji jaderné energetiky. Kdyby tehdy Babiš v Bruselu nevyjednával, neměli bychom dnes prostor na její rozvoj.
Další věcí je, že se podařilo získat desítky miliard korun z různých fondů, ale ještě podstatnější je, že jsme tehdy byli jedinou zemí, která by mohla Green Deal bojkotovat. I Poláci nakonec vyjednali kompromisy. Ale znovu opakuji – to byl rok 2019. Klíčové bylo něco jiného, a proto vám vyčítám, že se na to ptáte. Hlavním problémem byl balíček Fit for 55, tedy prováděcí scénář Green Dealu, který jsme odmítli na podzim 2021. A nešlo jen o symbolické gesto, kdy někdo vykřikne nesouhlas z okna – toto odmítnutí schválil Senát. Tehdy jsem v Senátu strávil celý den, projednávalo se to na ministerstvech financí, průmyslu, dopravy i životního prostředí.
Pak ale přišla nová vláda, která si do programového prohlášení napsala jako první větu: „Green Deal je výzva.“ Dobře, řekli jsme si, jsou zelení. Ale během českého předsednictví v EU se přihlásili k těm nejpřísnějším podmínkám. Zmíním zaprvé konec aut se spalovacími motory.
Říkejte přesně, jak to je: ukončení výroby nových aut se spalovacími motory.
Ano, jde o nová auta, ale vzhledem k životnímu cyklu modelů vozidel – obvykle šest až osm let se to dotkne průmyslu okamžitě – je nutné s tím počítat už dnes. Ačkoliv předtím vláda tvrdila, že to nedopustí, nakonec zvedli ruku pro zákaz výroby a prodeje nových spalovacích aut od roku 2035.
Ještě závažnější je druhý bod – rozšíření emisních povolenek na domácnosti. Dopad tohoto kroku na průmysl a automobilový sektor bude větší než samotný zákaz spalovacích motorů. Provozní náklady na auta se zvýší o jednotky korun na litr podle ceny emisních povolenek. Pokud by jejich cena byla 45 eur, znamenalo by to přibližně pětikorunu navíc na litr benzínu. Pokud by se vyšplhala ke 200 eurům, což nelze vyloučit, mohlo by to být 10 až 12 korun na litr.
Jak chcete sami zařídit zrušení povolenek pro domácnosti?
Nejde o to, že bychom ho mohli sami zrušit, ale Evropa se musí rozhodnout, zda na něm trvat. Čelíme zásadním problémům – následky pandemie, energetická krize, válka nedaleko našich hranic. Priority se změnily. A proto říkám – přestaňme hledat viníky v minulosti a zaměřme se na řešení současné situace. Mimochodem i současná vláda v roce 2022 – tedy už po začátku války – stále hlasovala pro zavedení emisních povolenek pro domácnosti. To je to, co mi vadí.
Hnutí ANO chce prodloužit naši závislost na fosilních palivech, v případě uhlí až do roku 2038. Proč to chcete, když právě závislost na dovozech fosilních paliv zdražuje energie?
Ano, Evropa je závislá na fosilních palivech, ale klíčový problém spočívá především v tom, že nemáme dostatek vlastních zdrojů. A proč Evropa ztrácí konkurenceschopnost? Před 25 lety měla podíl na světové ekonomice přibližně 26 procent. Spojené státy tehdy měly 27 procent. Dnes mají USA stále kolem 26 procent, zatímco Evropa klesla na 15 až 16 procent. Čína, která tehdy měla podíl pouhá tři procenta, se dnes dostala na úroveň Evropy. To znamená, že my si nutně musíme vybudovat vlastní energetické zdroje a zvýšit svou nezávislost.
I za cenu pozdějšího odchodu od fosilních paliv, které navrhujete?
Než vybudujeme náhradní zdroje – ať už jaderné, nebo obnovitelné – bude to trvat 20, možná 25 let. To se nestane ze dne na den. Výstavba jaderných elektráren je extrémně náročný proces a týká se to celé Evropy, nejen České republiky. Přesto současná vláda naivně tvrdí, že pokud postavíme jeden jaderný blok v Dukovanech, sníží to cenu energií. To je naprostý nesmysl. Takovou hloupost může říct jen někdo, kdo nechápe fungování energetického trhu. Do té doby musíme mít přechodné palivo.
Musí tím přechodovým palivem být uhlí až do roku 2038? Nemůže jím být plyn?
Může. Klíčová otázka ale zní – v jakém energetickém mixu to bude. Z hlediska ceny by bylo ideální uhlí, ale to je zatíženo emisními povolenkami. Pokud bych mohl rozhodovat na úrovni Evropské unie a měl k dispozici „kouzelný proutek“, zastropoval bych cenu emisních povolenek na 45 eurech. To by byl férový kompromis – motivovalo by to k ekologizaci, ale zároveň by to nebylo likvidační pro průmysl. Mimochodem právě tuto částku dříve uváděla EU ve svých prognózách, když jsem byl ministrem.
Dovedu si představit, že by se stanovilo, že emisní povolenky mohou růst maximálně o nízké procento ročně v horizontu 10 až 15 let, aby se na to firmy mohly připravit. To by byl racionální přístup k ekologizaci. Nemůžeme ale nastavovat drastická omezení během pár let, zatímco USA a Čína se chovají úplně jinak. Pokud budeme pokračovat tímto tempem, než tam doklopýtáme, budou české i evropské firmy zlikvidovány.
Souhlasíte s posledními kroky americké administrativy, ať už vůči Ukrajině, nebo Evropě?
Když se bavíme o Ukrajině, což je citlivé téma, každý má svůj názor na to, co bylo řečeno správně a co špatně. Je třeba počítat s tím, že mírová jednání – která se ještě před pár měsíci zdála nereálná – jsou nyní na stole. Když jsme my navrhovali, aby Evropa převzala iniciativu, mnozí tvrdili, že to není možné. Argumentovalo se tím, že Putin si k jednacímu stolu nesedne, že má nereálné představy nebo že se se zločinci nevyjednává. Chápal jsem tyto námitky, ale zároveň jsme varovali, že čím déle konflikt potrvá, tím více se oslabí pozice Ukrajiny.
Vsadilo se na scénář, že Trump nevyhraje. Jenže on zvítězil a nyní se staví do role mírotvůrce. De facto se snaží realizovat to, co jsme před pár měsíci navrhovali my. Nebudu ho tedy kritizovat za to, že se pokouší vyjednat mír na Ukrajině. Bude to nesmírně složité, pravděpodobně to povede k ústupkům a Trump si dnes jen obtížně hledá cestu k Rusku.Trump má kolem sebe silný tým, podporu a určitě nyní připravují různé scénáře jednání. Až budeme znát výsledek, můžeme ho hodnotit. Ale ostrakizovat někoho jen proto, že řekl to či ono? Musíme si zvyknout na ostrou rétoriku a emoce. Na druhou stranu Trump do tohoto konfliktu neinvestoval mnoho politického ani ekonomického kapitálu, což mu dává určitý manévrovací prostor. Možná ne proto že by byl geniální, ale právě proto že do něj není tolik zapletený.
Řekl jste, že to, že jako hnutí ANO nosíte červenou čepici, neznamená, že se ztotožňujete s Trumpovou kampaní. Nemůže vám ve volbách, vzhledem k nedávným událostem, uškodit, že si vás voliči budou spojovat právě s ní?
Čepice samozřejmě neznamená, že se vším souhlasíme. Sledujeme jeho kampaň, ale tu čepici jsme měli už v minulých volbách. Je to jeden z nejoblíbenějších propagačních předmětů – někdo rozdává tužky, někdo trička, my čepice. Inspirace tam je, to je jasné, a nijak se tím netajíme. Otevřeně jsme říkali, že sympatizujeme s republikány ve Spojených státech, a přáli jsme si Trumpovo vítězství.
Když se podíváte na jeho přístup k ochraně průmyslu, pochopil, že je nutné podporovat domácí výrobu a posilovat nezávislost – a to považuji za správné. Jeho energetická politika má podle mě svou logiku a není to jen o podpoře fosilních paliv. Podporuje i jiné oblasti včetně umělé inteligence a jeho migrační politika je další téma, kde se v mnohém shodneme. Proto jsme ho považovali za lepšího kandidáta a otevřeně ho podpořili.
Pokud jde o Evropu, dnes je patrné, že evropská frakce Patriotů je pro Trumpa nejbližším partnerem na kontinentu. Evropská unie ve své pýše nás odsunula do jakéhosi „sanitárního kordonu“, ale nakonec zjistila, že sama s Trumpem jednat nedokáže. Vidíte dnes nějakého lídra Evropské komise, který by byl schopen s Trumpem komunikovat? Není nikdo. A pak se můžeme ptát, kde se stala chyba. Pokud někoho neustále urážíte a vylučujete ty, kdo s ním sympatizují, nemůžete se divit, že Spojené státy se chovají podle svého.
Americký viceprezident J. D. Vance dokonce kritizoval úroveň svobody projevu v Evropě. Souhlasíte s tím?
Samozřejmě s tím souhlasím. Pokud někdo vytváří „sanitární kordon“, v němž jsou umlčováni političtí konkurenti, pak to nelze ignorovat. Kádrování tu existuje a vadí mi to. Političtí konkurenti se tu umlčují.
Evropské státy tedy umlčují kritiky a posílají je do vězení, jak tvrdí J. D. Vance?
Ne do vězení. Rozlišujme, když někdo za svůj názor jde do vězení, a pak tu máme kádrování. A začíná to tím, že máme zmocněnce na úřadech, kteří rozesílají „komunikační karty“, řádí tu jako plukovník Foltýn a instruují, jak máme mluvit o určitých tématech. To myslí Úřad vlády vážně? Máme dostávat pokyny, jak máme komunikovat o smrti Jana Palacha nebo o vztahu k USA? Pokud to není podvrh, tak je to naprosto absurdní.
Vy v hnutí ANO nemáte žádné komunikační karty? Andrej Babiš nenařizuje členům hnutí, co mají říkat?
To je ale něco úplně jiného. Pokud se uvnitř politické strany – ať už ODS, ANO, nebo jakékoli jiné – dohodneme na určité strategii, je to přirozené. Ale rozdělovat společnost na základě toho, že se všem posílají „doporučení“, jak mají mluvit za Českou republiku, to je šílené. Každý má právo na svůj názor, voliči rozhodnou, koho podpoří. Kde to jsme, když nám někdo diktuje, jak se máme vyjadřovat? Jestli tohle není normalizační přístup, tak už nevím, co jiného by to mělo být. Doporučení, jak mluvit o USA? To je úplné peklo.
Můžu vás uklidnit, pane Havlíčku. Když to doporučení neuposlechnete, vůbec nic se vám nestane.
V tom máte pravdu. Ale to neznamená, že to není forma kádrování. Přijde vám normální, že třetí nejsilnější frakce v Evropském parlamentu je zcela izolována? Chápu, že ji někdo nechce v koalici, to je normální. Opozice existuje všude na světě. Ale vytvořit kolem ní „sanitární kordon“ a pomalu ji k ničemu nepouštět? Přitom jde o nejsilnější stranu ve Francii, nejsilnější stranu v České republice, Maďarsku, Rakousku, v Nizozemsku – a další možná přibudou.
Vzpomínám si, jak se ještě přede dvěma lety zacházelo s italskou premiérkou Giorgií Meloniovou – ostrakizovali ji. Dnes se už mnozí tváří jinak, najednou „není tak špatná“. To samé vidíme u Trumpa. Ještě před půl rokem se na něj valila kritika ze všech stran. A teď? Najednou se objevuje spousta jeho zastánců.
A ještě k Vanceovi – nejde o to, že bychom se vším souhlasili. Ale proboha, nehledejme nepřítele za každou cenu. To neřekl Číňan, Rus ani Severokorejec. Řekl to viceprezident Spojených států. Pokud Evropa nesestoupí ze svého piedestalu, nepřekoná vlastní pýchu a neuvědomí si, že se jí nedaří, bude jen ztrácet. Musíme udržovat vztahy se spojenci bez ohledu na to, kdo zrovna vládne.
Svět má tři velmoci – Rusko, Čínu a Spojené státy. Vztahy s Ruskem jsou logicky napjaté. Rusko je agresor, to jsme vždy tvrdili, a nemůžeme čekat, že k němu vláda bude vstřícná. S tím problém nemám. Ale vztahy s Čínou? Ty se de facto úplně zpřetrhaly. Stačí se podívat, kdo z našich ministrů tam byl za poslední čtyři roky.
Dejte mi příklad toho, jak nám bližší vztahy s Čínou prospěly, pokud pominu pražskou Slavii?
Uvědomme si jednu věc – nejde o to, že bych stál před Čínou s čepicí v ruce. Jen říkám, že bychom měli zachovávat pragmatický vztah. Pokud chceme tvrdit, že je nám Čína úplně lhostejná, pak si také musíme uvědomit, že se stává hegemonem světové ekonomiky. Čína dnes exportuje do Česka desetinásobně více, než my exportujeme do Číny. Máme vůči ní největší obchodní deficit v rámci EU – to je fakt, který nelze ignorovat. Zvlášť když jsme tak silní v automobilovém průmyslu. Stačí se podívat, co se děje ve vztazích s Čínou – například situace kolem Škody Auto je tristní. Vláda si to s Čínou rozhodila.
Anebo nechtěla poslouchat komunikační karty? Vy si nepamatujete prohlášení tří ústavních činitelů v době, kdy jste byli u vlády? Nepamatujete si, co se tady dělo, když jsme zachovávali ten pragmatický vztah k Číně, který byste si přál?
Netvrdím, že tehdejší politika byla ideální – problémem bylo, že se vytvořila příliš vysoká očekávání, hlavně u velkých firem. Podle mě chybně. Dnes je to ale vychýlené na opačnou stranu. Já bych byl pragmatický – zachoval bych dobré ekonomické vztahy, nezasahoval bych do čínské politiky a neřešil bych otázku Tchaj-wanu tím, že tam budou jezdit nejvyšší ústavní činitelé. To byla podle mě chyba. Může tam jet třeba ministr za nějaký konkrétní segment.
Takže naši politici podle vás nemůžou jezdit na Tchaj-wan, abychom si neznepřátelili Čínu? Vždyť toto je mnohem horší než nějaké komunikační karty, které tady napadáte.
Můžeme tam jet, ale musíme si rozmyslet, kdo tam pojede. EU, pokud se nepletu, už dlouho uznává politiku jedné Číny. Podívejte se, kdo z ústavních činitelů EU navštívil Tchaj-wan? Zkuste se zamyslet, proč tam nejezdí například německý prezident, předseda francouzského Senátu nebo další vrcholní představitelé těchto zemí. Jakýkoliv politik z Česka tam může jet, nikdo mu v tom nebrání. Jen upozorňuji, že když tam jede, musí počítat s důsledky. A ty důsledky, které v Číně nastaly, jsou zcela zjevné. Promluvte si s vedením Volkswagenu nebo Škodovky a zjistěte, co se stalo poté, co tam někdo jel.
Tomu tedy neříkám svoboda projevu.
Můžu tam jet, ale zároveň tvrdím, že vláda svým rozhodnutím vytvořila špatnou pozici vůči Číně. Pokud jde o Rusko, chápu přijatá opatření, ale u Číny tomu rozumím méně. Byl bych pragmatičtější – nechodil bych Číně na ruku, ale zároveň bych se nestavěl tak kategoricky proti ní, jak jsme to udělali.
A pak tu máme Spojené státy. Pokud budeme postupovat tak, že vláda bude ostrakizovat USA prostřednictvím různých komunikačních karet, pak budeme mít narušené vztahy i s nimi. A i když nejsem nadšený z toho, jak jsme to dneska pokazili s Čínou, měli bychom se soustředit na Spojené státy. Připadá mi totiž, že současná administrativa se k nim začíná chovat s despektem a to je to, co kritizuji. Nejde jen o Čínu, jde o Spojené státy.
Když chcete tak vyhovět USA, prezident Trump požaduje po svých spojencích výdaje na obranu ve výši až pět procent HDP. Zajistíte to za vaší vlády?
Myslím, že si nerozumíme. To, že jsme spojenci a že spolu komunikujeme, neznamená, že musíme souhlasit se vším, co nám řeknou.
Tím ale vztahy s USA moc nezlepšíte, když toto nesplníte.
To se velmi mýlíte. Když jsme byli u Trumpa v roce 2019, přesně tohle téma otevřel – hrozil 25procentním clem na evropská auta. My jsme mu vysvětlili, že by tím poškodil celý evropský automobilový průmysl. Trump nám řekl: „Dobře, ale proč mají vaše auta u nás clo 2,5 procenta, zatímco naše u vás 10 až 12 procent?“ A to je podstata jednání – argumentovat a vyjednávat s jistou dávkou sebevědomí, ne jen všechno automaticky odkývat.
Udržíte tedy alespoň dvě procenta na obranu?
Dvě procenta jsou realistická hranice. Důležité je, aby se prostředky efektivně utrácely, transparentně soutěžily a přinesly přínos českému průmyslu, což vláda bohužel nedělá. Proto jsou dnes dvě procenta na hraně.
Dnes dosahuje EBITDA vůči obratu ve zbrojařských firmách výrazně vyšších hodnot než před válkou. Tehdy to bylo kolem 15 procent, zatímco dnes se pohybuje mezi 40 až 50 procenty. Růst výdajů na obranu tedy neznamená automaticky, že tyto prostředky směřují do potřebných produktů – mohou skončit jen jako zisky těchto firem.
A není to dobře, že mají velké zisky? Jde o české firmy, ty přece chcete podporovat. České zbrojařské společnosti navíc neprodávají jen na domácím trhu, ale po celém světě.
Měli bychom proto mluvit o skutečném posílení obranyschopnosti, ne jen o navyšování zisků. Proč se tedy v případě energetických firem zavedla windfall tax? Evropa na tento sektor zareagovala zastropováním cen a zavedením mimořádného zdanění, protože energetické firmy dosahovaly extrémních zisků.
Takže byste zavedli windfall tax pro zbrojařské firmy?
Může to jít přes zdanění, může to jít nějakým speciálním opatřením. Nejprve bychom se však měli zaměřit na efektivitu vynakládaných prostředků – jestli se skutečně kupují produkty, které jsou potřeba, a ne jen slepě podporujeme růst zisků těchto firem.
Vy skutečně uvažujete o vyšším zdanění zbrojařských firem?
Dnes o tom neuvažujeme. Ale i v Evropě se musí najít nějaký mechanismus, jak se bude postupovat. Striktně odmítám, že se budou vynakládat prostředky, jen aby se posilovaly zbrojařské firmy.
