Pavel Benák: Hrabalovi jednou postavíme muzeum

Bohumil Hrabal měl předloni výročí sto let od narození. Poznali jste to na zájmu či prodejích?

Na prodejích jsme to nepoznali, i když jsme měli rok 2014 dobrý. K výročí jsme ale pořádali řadu akcí, tak povědomí o Hrabalovi a souvislosti s naším pivovarem snad narostlo a jeho příznivci se sem kvůli tomu jezdili dívat. V médiích se o výročí hovořilo, vědělo se, že tady žil a že tady má pamětní desku ve výši, kam dočůrají psi, jak si sám přál. Zájem návštěvníků byl, to ano, ale podle nás by si zasloužil ještě větší.

Bylo složité získat od Hrabala souhlas k používání názvů piv jako Postřižinské pivo, Pepinova desítka, Francinův ležák a další?

Tehdy na počátku devadesátých let se pivovar snažil nabízet své pivo pod názvy jako Polaban nebo Nymburská desítka. Už tehdy jsem u toho byl a vím, co si o tom naši potenciální zákazníci mysleli. Reakce byly takové jako Polaban? Tam se po světové válce kopala první liga. Dámy říkaly: To je textilka, šijí se tam nějaké věci. A další řekli: Tak vy berete vodu z Labe? To nechceme. Řekli jsme si, že s tím musíme něco udělat.

Tehdy nás napadlo – vždyť tady máme spojení s Hrabalem a vůbec jej nevyužíváme. V těch letech ale Hrabal do Nymburka vůbec nejezdil a do pivovaru tak jednou za pět let. Zkontaktovali jsme se s ním a vyslovili náš záměr.

Název Postřižinské pivo máme chráněný. Český národ je národ pivní, tak proč by se k tomu nemohl hlásit pivovar, kde vznikl takový krásný film.

Existovalo více variant?

Ano. Jedna z nich byla, že by se pivo jmenovalo Pábitelské. A Hrabal řekl: Postřižinské, to je nejlepší. Uzavřeli jsme pak smlouvu, že všechna naše piva se mohou nazývat Postřižinské. Udělali jsme první návrh etiket, jako je právě Pepinova desítka a Francinův ležák. Tehdy byla i Doktorova osmička. Etikety byly malované a Hrabal se k nim vyjadřoval. Zajímavostí je, že původně byl na desítce Pepin namalovaný s fousy. To se mu nelíbilo, protože Pepin prý žádné fousy neměl. Tak jsme to opravili. A vzniklo Postřižinské pivo.

Jak je to dnes, když už Hrabal nežije?

Tehdy se to celé vyřešilo jednorázovou odměnou panu Hrabalovi. V polovině devadesátých let jsme pak názvy přihlásili na patentový úřad a nyní je máme zapsány jako ochranné známky.

Jak velká byla odměna?

Nízká. Kdo znal Hrabala, tak asi ví, že peníze měl, ale nepotřeboval je.

Alespoň řádově?

Miliony to nebyly.

Samotný film Postřižiny se ale natáčel v pivovaru v Dalešicích, před lety obnoveném, který se rovněž snaží připomínat svou propojenost s filmem. Nakolik jsou pro vás konkurencí?

Název Postřižinské pivo máme chráněný. Pokud vím, tak autorská práva a naše ochranné známky nepoškozují, takže není důvod nějak proti nim bojovat. Český národ je národ pivní, tak proč by se k tomu nemohl hlásit pivovar, kde vznikl takový krásný film.

Proč se film nenatáčel přímo v Nymburku?

Měli jsme smůlu, přestože sem Bohumil Hrabal režiséra Jiřího Menzela samozřejmě přivedl. Ale pivovar byl tehdy (v roce 1980 – pozn. red.) za prvé v provozu, za druhé byl příliš moderní. A za třetí se v té době hned vedle pivovaru stavěla velká budova moderní sladovny. Proto se to nedalo uskutečnit.

Nejsem příznivcem stáčení piva do plastových obalů, nelíbí se mi to. Pivo si to nezaslouží. Zaslouží si něco lepšího, než je plast.

V souvislosti s předloňským stým výročím spisovatelova narození se poněkud nechvalně proslavilo místní gymnázium, když jeho studenti odmítli pojmenovat školu právě po Hrabalovi s tím, že to byl ochlasta a pro společnost nic neudělal. Co jste na to říkal?

Bylo mi z toho docela smutno. Nevím, jaký podíl na tom, jak to dopadlo, měla škola. Samozřejmě když se snažíte něco sdělit mladé generaci, tak se začne bránit. To je přirozené. Spíše bylo zajímavé, že nedokázali studentům říct, že nebyl ochlasta a člověk, který propadl ve škole. Ale naopak že je to druhý nejvíce překládaný český autor.

V Maďarsku říkají, že Hrabal byl Maďar, jenom že psal česky. Znají ho v Americe i v západní Evropě. A kdyby s ním měl někdo to štěstí mluvit, tak by poznal, že Hrabal byl velice inteligentní člověk. Měl neuvěřitelně široké spektrum témat, o kterých se s ním dalo diskutovat. A to mluvím i ze své zkušenosti.

Pavel Benák, Pivovar Nymburk | Zdroj: Michael Tomes, E15

On toho ale často moc nenamluvil, ne?

Navázat s ním dialog na nějaké téma bylo velmi těžké. Pořád jej někdo s něčím obtěžoval a otravoval, stále po něm něco chtěli. Jezdíval jsem tehdy za ním do Kerska. I když jsme byli domluveni, že přijedu, tak jsem se nesměl nechat vyhodit a vyčkat, až přijde na lepší myšlenky. Teprve pak byl ochoten si se mnou sednout na lavičku a probrat to.

Přede dvěma lety jste chtěli začít stavět hotel s restaurací. Jak to dopadlo?

Zatím nijak. Jedná se o dlouhou přízemní budovu u vjezdu do pivovaru po pravé straně. Právě v ní byl byt správce a Hrabal v něm jako dítě vyrůstal. Máme projektovou dokumentaci a stavební povolení, nicméně jsme nebyli úspěšní v žádosti o grant.

Jak velká to měla být investice?

Rozpočet jsme měli v první fázi na padesát milionů korun, ve druhé jsme to snížili asi na třicet, ale stejně jsme neuspěli. Stále však cítíme, že je to obrovský dluh vůči veřejnosti, že nám pivovarská hospoda chybí.

To už ale řešíte několik let?

Ano. Jenže v okamžiku, kdy jsme na dotaci mohli dosáhnout, nám to nepovolil stavební úřad. Prý jsme v průmyslové zóně a v ní se hotel stavět nesmí. Museli jsme požádat o změnu územního plánu, což zabralo tři roky. No a než jsme dostali stavební povolení, tak byly pryč štědré doby, kdy Středočeský kraj dával na podobné věci v rámci regionálního operačního programu stovky milionů. Chceme tam přitom nejen hospodu, ale i malé muzeum věnované Hrabalovi. Budeme to proto řešit z vlastních zdrojů, ale postupně v několika etapách.

Vy sám už jste v pivovaru v Nymburku dlouho, přes třicet let. Co vás sem přivedlo?

Nastoupil jsem v červenci 1985 jako ekonom. Po deseti letech jsem postoupil na pozici obchodního ředitele do skupiny Pivovarů Bohemia (která vlastnila i nymburský pivovar – pozn. red.). Pak se ve skupině měnili akcionáři a strategie, jak mají pivovary fungovat, a já jsem začal v roce 1996 v Nymburku dělat ředitele.

Hned poté jste pivovar koupil. V jakém byl stavu?

Měl jsem výhodu, že jsem pivovar znal. Do čela pivovaru jsem se ale vrátil zpět v okamžiku, kdy měl problém – postavila se nová varna a technologicky se neohlídalo najetí do výroby. Vyráběly se zmetky, várky nebyly provařené, byly kalné – takže v okamžiku, kdy místo aby se zvyšovala výroba a splácel se úvěr, tak první dva roky se zákazníci naopak ztráceli. Nebylo to vůbec jednoduché. Mnohokrát jsem si tehdy říkal, jestli jsem do toho měl jít, nebo ne. Ale po dvaceti letech se ukázalo, že to bylo správné řešení, protože dnes patří náš pivovar mezi ty lepší.

Jak dlouho jste úvěr na koupi pivovaru splácel?

Asi šest až osm let. Ale aby to nebylo zase tak jednoduché, loni jsme udělali naši největší investici ve výši šedesát milionů korun do linky na stáčení piva do plechu. Takže po letech znovu máme investiční úvěr. Je to opět na dlouhou dobu, ale věříme, že do nějakých sedmi osmi let to splatíme.

Linku na pivo stáčené do plastu nechystáte?

Určitě ne. Pivovar naší velikosti si nemůže dovolit stáčet pivo ještě do plastových obalů. Ale ani toho nejsem příznivcem, nelíbí se mi to. Pivo si to nezaslouží. Zaslouží si něco lepšího, než je plast.

Jste jeden z mála výrobců piva pro obchodní řetězce a jejich privátní značky, který se přitom na obalech nebojí uvádět své jméno. Co vás k tomu vede?

Nemáme se za co stydět. Pivo je uvařeno stejnou technologií a jsou tam stejné suroviny, jako dáváme i do našeho výčepního piva. Rozdíl je jen v tom, že to není dvanáctka, ale pivo, které má 3,7 procenta alkoholu, neboť dáváme do várky o něco méně sladu. Ale to je jediný rozdíl. Jestliže má toto pivo ležet ve sklepě 21 dnů, tak tam také leží. Samozřejmě nejsme rádi, když je kvalita piva degradována příliš nízkou cenou. Ale to je věcí obchodníka, ne naší. Ekonomice pivovaru jen prospěje, když naše kapacity více využijeme.