Za objektivem Jindřich Štreit: Kromě lásky je pro mě fotografie nejdůležitější věcí v životě | E15.cz

Za objektivem Jindřich Štreit: Kromě lásky je pro mě fotografie nejdůležitější věcí v životě

Anna Vacková

Patron české fotografie, který vydal desítky knih a účastnil se více než tisíce výstav nejen doma, ale i ve světě. Přes padesát let se věnuje sociálnímu dokumentu. Smyslem jeho práce je poukazovat na problémy společnosti, a tak pomáhat lidem na jejím okraji. Na pražské Staroměstské radnici se právě koná jeho výstava Ze tmy ke světlu. Na projektu věnovaném vězňům pracoval dva roky.

Mnohokrát jste zmiňoval, že jste vždy toužil být učitelem, což se vám splnilo. Jak jste se stal fotografem?

Začal jsem fotografovat na vysoké škole pedagogické. Jeden z mých profesorů tehdy prodával fotoaparát. Poprosil jsem tatínka o čtyři sta korun na jeho koupi. Fotografování mě pohltilo už od prvního nafoceného filmu, fungovalo doslova jako droga. Na začátku jsem jako každý procházel obdobím, kdy jsem zkoušel zátiší, krajinu, dokument či portrét. A zůstal jsem u dokumentu. V roce 1965, kdy jsem fotografoval asi rok nebo dva, jsem se z Olomouce vrátil domů a u nás ve vsi se konal pohřeb. Tři zemědělci zemřeli pod traktorem. Pohřeb jsem dokumentoval a vznikla fotografie zástupu kachen, které pochodují proti pohřebnímu průvodu. 

V té době začalo téma vašeho velkého cyklu Vesnice?

Ještě to nebyla koncepční práce. Fotografoval jsem běžný život na vesnici i ve městě. Můj první cyklus, na kterém jsem soustavně pracoval, se zabýval romskou tematikou – Romové bez romantiky. Také jsem se věnoval divadelní fotografii. V olomouckém divadle jsem dokumentoval zákulisí, šatny. Zajímal mě moment těsně před představením. Poté jsem pořizoval soubor s názvem Napětí, což byly portréty z vesnice na počátku sedmdesátých let. Vesnice pro mě byla velmi důležitá.

Na dokumentu jsem pracoval dvě dekády. Za tyto snímky jsem byl za minulého režimu perzekuován a skončil jsem ve vazbě. Po návratu z vězení jsem nesměl učit, osm let jsem pracoval na státním statku. Paradoxně mi tento fakt pomohl vesnici skutečně poznat, protože jsem byl její součástí. 

Co pro vás fotografie znamená?

Vedle lásky je tím nejdůležitějším v životě. Dává mi možnost zobrazit a zachytit život. V poslední době se od každodenních témat odkláním, a naopak si dávám za úkol zobrazit témata, na která se společnost nechce dívat nebo se jimi nechce zabývat. O tom pojednává cyklus Obrazové závislosti. Jako další mohu zmínit cyklus Kde domov můj, který dokumentuje život bezdomovců, byl oceněn i evropskou cenou a získal ocenění Kniha roku. Další téma na okraji pochází z prostředí domácího hospicu. 

Jak nacházíte náměty?

Snažím se dokumentovat témata, kterým se ostatní vyhýbají. Chci pracovat na fotografiích, které mají smysl. Umělec nemůže situaci vyřešit, ale může na ni poukázat a pojmenovat ji. Aktuálně se věnuji autistům, tělesně handicapovaným a starým lidem.

Jak se ale stane, že se zaměříte třeba právě na autisty?

Začátek je velmi individuální, nedá se zobecnit. Někoho potkám, někdo mě osloví, někdo požádá, něco se mi líbí. U každého tématu je to jiné. Po sametové revoluci, když jsem byl rehabilitován, jsem začal jezdit za hranice. Podle tehdejší garnitury, jsem měl nedostatečné vzdělání, a tak jsem musel státní statek opustit. Začal jsem učit na FAMU, deset let jsem byl externím pedagogem a zároveň jsem vyučoval v Bratislavě a hned od roku 1991 na Slezské univerzitě na institutu tvůrčí fotografie.

Který soubor považujete za nejzásadnější?

Ten poslední – cyklus o kaplanech a vězních. Ve vězeňském tématu budu ještě pokračovat. Budoucí téma je ještě zásadnější než toto. Už jsem na něm začal pracovat, ale ještě je v plenkách.

Na cyklu Ze tmy ke světlu, ve kterém jste dokumentoval vztah kaplanů a vězňů, jste pracoval dva roky. Jak na vás působil?

 Oslovilo mě vedení vězeňské duchovenské péče, protože měli dvacáté výročí od svého vzniku. Téma pro mě není úplně nové, protože jsem s nimi spolupracoval už při jejich desátém a patnáctém výročí. Vždy jsme vytvořili malý katalog a zrealizovali výstavu. Ke dvacátému výročí jsem navrhl propracovanější projekt zakončený velkou výstavou. Což se podařilo. Výstava se konala v menším rozsahu nejprve na velehradské pouti. Poté jsme dostali možnost vystavovat na Staroměstské radnici. Znovu jsem se do tématu ponořil a celý rok se věnoval přípravě výstavy, objížděl jsem další věznice. Celkem jsem jich navštívil dvacet.

Co na tom tématu považujete za nejdůležitější?

Téma je to velmi závažné, a přesto o něm ví společnost velmi málo. Život ve věznicích se velmi proměnil. Jsou tam kaplani, psychologové, ředitelé, všichni velcí profesionálové. I po vlastní zkušenosti z osmdesátých let z Ruzyně mohu posoudit, jaký je to diametrální rozdíl, To se nedá srovnat s tím, co jsem zažil. Vážím si humanizace vězeňského života. Kaplan je nesmírně důležitý, rozebere s vězni, co se stalo, a snaží se je navést na správnou cestu.

Chtěl jsem ukázat a zobrazit ohromný význam duchovenské cesty. Většinou se na kaplany obracejí vrazi, kteří jsou za mřížemi patnáct dvacet let. A jestliže máte žít ve stálém napětí, je to k nevydržení.

Budete na tématu dál pracovat?

Pánům kaplanům jsem avizoval, že zdokumentovat třicáté výročí už asi nezvládnu. Teď vytvářím fotografie na další zásadní téma. Ve věznicích je zhruba třetina lidí, kteří by tam být nemuseli. Jde o dopravní delikty, nezaplacení pohledávek a další přestupky, které nejsou tak závažné. Ochuzuje se tím stát, protože každý den ve věznění stojí nemalé peníze. Chystám se vězně fotografovat ve více prostředích – ve vězení i doma společně s rodinou. 

Narážíte na konkrétní osudy, ovlivnil vás některý?

Nikdy se odsouzených neptám, proč jsou za mřížemi. To je tabu. Buď se vám s osudem svěří sami, nebo nechám setkání plynout. Když sedím sám s kaplanem, tak se na dotyčný příběh zeptám a bývají neuvěřitelné. Každý člověk je osobnost. V dalším cyklu, který se bude jmenovat Druhá šance, chceme po vězních kromě fotografií, aby sami napsali svůj příběh, který zveřejníme v knize a na výstavě.

Vězni, autisti, fotíte také menšiny, umírající v ústavech. Samá nelehká témata. Je to osobně těžké i pro vás? Lze od toho odstoupit?

Těžké to je, ale zároveň krásné. Tyto náměty naplňují mou vizi o práci s tématy, která nejenže nedělá téměř nikdo jiný, ale pomáhají přiblížit situaci lidem v našem okolí.

Organizace Nejste sami měla velké finanční problémy. Když jsem se zapojil, situace kolem celého toho tématu se velmi zlepšila. Podobně zafungovala spolupráce v případě autistů. Ředitelka nadace může sponzorům ukázat katalog o životě skupiny a má šanci je lépe oslovit. Projekty dělám zdarma, bez nároku na honorář. Občas mi organizace zaplatí cestu. Nedokážu se cítit závislý na financích, musím mít pocit svobody pro svou tvorbu. Proto učím a věnuji se workshopům.

Máte svůj vysněný projekt? 

Většina mých projektů se tvoří sama. Kromě vesnice jsem se věnoval ještě dokumentování těžké práce v továrnách – Vítkovice, Třinec nebo Prostějov. Láska a práce jsou mými největšími tématy. Hodně jsem si splnil již v minulosti. Do roku 1990 jsem neměl pas, ale po revoluci jsem si cestování vynahradil. Byl jsem zván do různých zemí. Patnáct let jsem jezdil do Francie, do Anglie, v Rakousku jsem pracoval na velkém cyklu o farmě. Vystavoval jsem v Tokiu, kam mě pozvali na tři měsíce, abych zdokumentoval život v japonské vesnici.

Poslední velkou cestu jsem podnikl do Brazílie, kde spolupracuji s architektem Václavem Hlaváčkem. Nedávno se mi ozval úplně neznámý nakladatel, který viděl moje fotografie a zamiloval se do nich. Na základě toho chce vydat knihu. Během měsíce vyjde velká monografie v Berlíně a současně i v Česku. Na textech pracuje profesor Vladimír Birgus. Kontaktují mě galerie s termíny výstav ve Vídni, Hamburku a dalších evropských městech.

Jindřich Štreit (73)

Český dokumentární fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor. Ve svých fotografiích se zaměřuje na dokumentování života na venkově a obyvatele českých vesnic, věnoval se tématu zemědělství, potom těžké práci v továrnách (knihy Lidé třineckých železáren, Vítkovice, Ocelový svět). V poslední době se věnuje sociálním tématům o drogově závislých, handicapovaných, nevidomých, vězních, starých lidech, pracovnících ve zdravotnictví, cizincích, kuřácích nebo lidech bez domova. Přitahují jej sakrální témata. Jindřich Štreit vydal desítky knih, katalogů a ilustrací knih. Měl více než 1400 samostatných výstav v Česku i v zahraničí. Je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách v tuzemsku i ve světě. 

Autor: Anna Vacková
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!