Poslední čtyři roky se fotografka Marie Bartošová věnuje převážně jídlu. Nafotila pět kuchařek včetně Nejbarevnější kuchařky Chef Kamu. Její fotografie lákají návštěvníky do luxusních restaurací.
Kdy jste se začala více věnovat focení jídla?
Naplno asi před čtyřmi lety. Nebyl to konkrétní moment, ale spojilo se několik věcí dohromady. Jídlo a gastronomie byly vždy mojí největší vášní a koníčkem hned po samotném focení, ráda jsem třeba pomáhala s cateringem nebo kamarádům v restauracích. To propojení přišlo tak nějak přirozeně, postupně. Zároveň začala stoupat poptávka po focení jídla.
Focení jídla je opředeno mýty. Jak to funguje?
Překvapuje mě, že tato mylná představa pořád přežívá. Často se setkávám s dotazy, jestli stříkáme lak na jídlo nebo jestli jsou části jídel umělé nebo obarvované. Myslím, že brutální nahrazování patří do dob minulých, kdy se fotilo pod umělými světly dlouhou dobu a bylo třeba, aby jídlo vydrželo. Já osobně jsem takové focení nezažila, naopak většina jídla, které fotíme, se dá po fotografování normálně sníst, neplýtváme a snažíme se fotit přirozeně. Spíš se občas jedná o triky, které pomáhají k lepšímu výsledku. Například když fotíme polévku a chci nahoru umístit bylinky, použijeme třeba výstelku z husté bramborové kaše nebo obrácenou misku, která vytvoří takový ostrůvek a bylinky se nepropadnou na dno, něco fotíme studené, aby bylinky nezvadly, nebo si pomůžeme umělým ledem.
Pracujete v týmu?
V ideálním případě pracujeme v týmu, který se skládá z dekorstylisty, jenž půjčuje talíře, doplňky, pozadí a postaví celou scénu. Foodstylista zase jídlo vaří a aranžuje. Je to člověk, který musí zvládnout jakoukoliv kuchařskou disciplínu. Málo lidí ví, že foodstylista je skutečně ten, který se o jídlo stará už od počátku. Většinou nakupuje i suroviny, celé jídlo uvaří, nejen aranžuje jeho finální podobu na talíři, jak si hodně lidí myslí.
Nafotila jste kuchařku Kamile Rundusové alias Kamu, byl to pro vás zlom?
Myslím že ano, kuchařka se stala velmi rychle úspěšně prodávanou knihou a Kamu má sama o sobě velký zásah na sociálních sítích. Měla jsem tak možnost prezentovat svou práci velmi širokému publiku.
Jak se liší focení pro restaurace a focení kuchařky?
Když fotím pro restaurace, musím se obejít bez foodstylisty a spolupracuji přímo s kuchařem. Pro podniky většinou fotím obsah na sociální sítě. Zároveň pracuji s přirozeným prostředím, kde se snažím zvýraznit prvky restaurace. Jedná se o poměrně svižné focení, na fotku mám velmi krátký čas (na rozdíl třeba od studiového focení kuchařky). Jídlo fotíme tak, jak opravdu je. Fotografie musí maximálně odrážet skutečnost, což je velmi důležité dodržet, aby nebyl zákazník později překvapený. Jednou se mi třeba stalo, že při focení pro rozvážkové účely dala restaurace v dobrém úmyslu na risotto krásnou velkou tygří krevetu; ta tam ovšem ale byla jen jako „dekorace“, což jsem nevěděla. Přirozeně to později způsobilo negativní ohlas, když zákazník obdržel jídlo bez krevety. Focení jídla v restauracích má tedy svá pravidla a je nutné prezentovat jídlo stejně, jako jej dostane host v restauraci.
Jak se vyvinulo focení pro podniky?
Ještě předtím než byl Instagram plný fotek jídla, probíhala spolupráce s restauracemi trochu jinak. Fotil se spíš interiér a víceméně bokem se nafotilo maximálně pár fotografií jídel – signature dish, které byly pro účely webu. Nyní se snímky fotí přímo pro sociální sítě, které jsou založeny na fotografiích, tudíž celé takové focení je postaveno především na fotografování samotných jídel.
Což jim evidentně něco pozitivního přináší.
Určitě jsou sociální sítě funkčním nástrojem, jak oslovit široké publikum. Vzbudit chuť na jídlo nepochybně dokáže lépe fotka než sebelepší text. Například šéfkuchař Aromi Petr Špejzl mi posledně říkal, že čím dál tím častěji přicházejí hosté a ukazují fotku na Instagramu se slovy „tohle si chci dát“, což je ideální příklad toho, že to funguje a má smysl.
A jak se fotí kuchařky?
U knihy záleží na pojetí autora, ale běžně se fotí několik dní, třeba ve dvou blocích. Někdy pracujeme pět dní v kuse a chystáme i deset pokrmů denně, což je ale velmi náročné. U focení kuchařky mívám volnější ruku a je tam prostor tvořit, protože není nutné dodržovat všechna pravidla třeba jako při focení obalů, reklam nebo právě v restauracích.
Na čem pracujete?
Nedávno jsem dokončila vánoční kuchařku Josefa Maršálka, která bude na pultech letos na podzim. Je to vlastně srandovní dokončovat vánoční knihu v létě, stává se mi, že přijdu do obchodu, kde je sezonní výzdoba, a říkám si, co se děje, vždyť Vánoce už byly! Na hotovou knihu se moc těším, s Josefem je radost spolupracovat, je to neuvěřitelně inspirativní a profesionální člověk.
Kolik už jste nafotila kuchařek?
Zatím je jich pět a doufám, že jich bude brzo víc. Fotit kuchařky je krásná tvůrčí týmová práce, kterou si opravdu užívám. Navíc ten pocit, když držím hotovou knihu v ruce, je ta nejlepší odměna! Většina fotek dnes končí v propadlišti internetu, o to víc si toho trvalého formátu kuchařky cením.
Jak vás ovlivnil koronavirus?
Většina mých zakázek pochází z restaurací, které byly v době nouzového stavu zavřené, takže velmi významně. Velkou část té doby žádná práce nebyla, některé podniky dokonce zavřely natrvalo nebo zkoušejí fotit dočasně svépomocí. Změnila se skladba mé práce a oslovili mě jiní klienti. Trochu se bojím, že tento trend bude pokračovat. Restaurace se bojí investovat do marketingu a focení škrtají jako první. Je možné, že později se situace otočí do opačného extrému, kdy si podniky uvědomí, že prezentaci potřebují, a to víc než předtím. Všichni se v té době museli přeorientovat a přizpůsobit.
Jak?
Fotila jsem například pro rozvážkové společnosti. V průběhu nouzového stavu se poptávka zvyšovala. Nejednalo o stylizované fotografie, ale spíše o jednoduché focení v produktovém stylu.
Stává se, že na fotce vypadá jídlo lépe než ve skutečnosti?
Občas může být na fotce třeba víc surovin, větší gramáž, což pak vizuálně vypadá lépe než ve skutečnosti.
Máte tipy, kam zajít na dobré jídlo podle fotek z Instagramu?
Určitě bych doporučila Bistra La Bottega, mají skvěle vedený Instagram včetně stories.
Vyvíjí se focení jídla?
Asi podobně jako gastronomie samotná. Posun vidím spíš v návratu k původnímu, k přirozenosti a jednoduchosti. Co se týče vývoje mých fotografií, jsem k sobě hodně kritická, budu asi věčně vidět rezervy a vždy bude prostor posouvat se dál. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli se focení jídla úplně naučit dá, je to spíše pocitová než technická záležitost a asi víc záleží na schopnosti nějakého estetického cítění. Inspiruji se hodně u zahraničních kolegů na Instagramu, sleduji tam mé oblíbené fotografky, zkoumám, jak s jídlem pracují, a pokud by pořádaly třeba nějaký workshop, tak bych se určitě ráda zúčastnila a nakoukla pod ruce někomu jinému.
Je to zdání, nebo se Instagram proměnil na čistě propagační platformu?
Osobně sleduji poměrně úzký a specifický okruh lidí. Mám tedy vytvořenou svoji sociální bublinu. Nevím, jestli zrovna můj názor je úplně objektivní. Když listuji mezi instagramovými příspěvky, chvílemi mám pocit, že vlastně koukám do on-line katalogu, kde vládne product placement, a naopak přirozený organický obsah mizí.
Je ve focení gastronomie velká konkurence?
Je to stejné jako v každé fotografické disciplíně. Gastronomie má svoje specifika, podle mého nestačí pouze dobře fotit, ale je potřeba se o gastronomii, jídlo, suroviny i o vaření zajímat. Například při focení receptu je dobré předvídat, co přijde, a vědět, kdy bude situace zajímavá pro focení. Když třeba kuchař pracuje s espumou, tak je dobré vědět, že se jedná o pěnu a na focení budu mít velmi krátký čas, než „spadne“.
Jste vegetariánka, jak se vyvíjí gastronomie v této oblasti?
Rozhodně je tu velký posun za posledních pár let, třeba v tom, že jediné vegetariánské jídlo v restauraci už není pouze smažák. Restaurace postupně pochopily, že nestačí mít v menu pouze smažák nebo salát, z něhož se člověk nenají. Osobně nechodím přímo do vegetariánských nebo veganských restaurací, hledám spíš jednodušší varianty jídel v klasických podnicích. Ve většině vegetariánských restaurací nabízejí zbytečně komplikovaná jídla, většinou plná sóji, kterou nemohu jíst. Přitom existují přirozeně plnohodnotná vegetariánská jídla jako třeba kari, která zasytí.
Máte nějaký fotografický sen?
Svůj fotografický sen si už částečně žiju, mám nádhernou kreativní práci, při které poznám spoustu nových jídel, lidí, a ještě k tomu to všechno většinou můžu sníst. Chtěla bych dál víc fotit kuchařky, v hlavě mám i jeden svůj projekt, který bych jednou ráda zrealizovala, ale o tom zatím nechci nic prozrazovat.
| Marie Bartošová |
| Focení se profesionálně věnuje více než deset let, vystudovala reklamní tvorbu v oboru fotografie. Pracovala jako fotoeditorka v měsíčníku o hudbě. Z všestranně zaměřeného fotografa se v posledních letech vyprofilovala jako foodfotograf. Její fotografie můžete znát například z Nejbarevnější kuchařky od Kamu, reklamních kampaní a pravidelně se její fotografie objevují v časopise Gurmet. Pravidelně fotí pro restaurace, například pro síť italských restaurací Riccarda Lucqueho – La Collezione (Aromi, Amano, La Finestra a bistra La Bottega). Od minulého roku je hrdým ambasadorem značky Fuji a pořádá vlastní workshopy o focení jídla. |
