Příběh Terezy Maxové je jako klasická pohádka. Dívka, které nikdo nedával velkou šanci, se dostala na přehlídková mola největších módních domů. Jenže zatímco v pohádkách pomáhají kouzla, Tereza Maxová může děkovat pouze své píli. Její příběh je zároveň příběhem doby. Času, kdy Československo opustilo východní blok, otevřelo se světu a začalo dýchat nadějí.
Jak důležité pro vás bylo setkání s bývalou modelkou Miladou Karasovou, která vás společně s dalšími dívkami, například Danielou Peštovou, Jarkou Rytychovou, Simonou Krainovou nebo Evou Herzigovou, pro svět modelingu objevila?
Byl to jeden z klíčových momentů. V roce 1989 jsem složila zkoušky na práva a v září jsem tam měla nastoupit. Ve stejné době jsem tancovala v souboru u pana Voronova a Milada tenkrát pořádala casting pro francouzskou agenturu Madison Models. Líbila jsem se jí a pozvala mě na konkurz. Nemyslela jsem si tehdy, že tam patřím, ale šla tam kamarádka Martina, tak jsem šla s ní. Ona byla nakrátko ostříhaná, vypadala jako Annie Lennox a podle mě tam patřila víc než já. Na stejném castingu mimochodem byla i Eva Herzigová nebo Pavlína Němcová. Díky Miladě jsme se pak dostaly do Paříže.
Co to tehdy obnášelo?
Měly jsme smlouvu s Pragokoncertem, kterému jsme odváděly čtyřicet procent výdělku, a kontrakt s francouzskou agenturou, která si vzala dalších dvacet. Pak jsme zaplatily daně a z toho, co zbylo, jsme musely v Paříži vyžít. Já jsem si ještě dávala peníze stranou, abych mohla domů něco rodině přivézt. V období těchto v podstatě nevolnických smluv jsem ale jako modelka moc úspěchů neměla, spíše jsem se u agentur zadlužovala. Naštěstí to tehdy chodilo tak, že se těm, co zatím nepracují, dluhy odpouštěly. Což bylo dobře, protože bych to nikdy nezaplatila.
Jak na ty začátky vzpomínáte?
Bylo to dost těžké. Byla jsem zvyklá na rodinu, připravená studovat práva. Předtím jsem v životě nikam na Západ nevycestovala a kromě ruštiny neznala žádný jazyk. Ale mám v sobě takovou rodovou odolnost a vrozenou disciplínu, že to člověk hned nevzdá. To mě drželo nad vodou. Když nebylo moc peněz, šla jsem třeba v Paříži do restaurace, o níž jsem věděla, že tam hostům přinesou vodu a chleba zadarmo. Sedla jsem si, objednala si maximálně espresso, jedla a dělala, že na někoho čekám. A když potom „kluk nepřišel“, odešla jsem.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
