Vztahy Západu k Rusku v posledních letech ochladly, mnozí hovoří o návratu studené války. Ve světě se válčí, stejně jako na prahu Evropy. Přesto v Zahraničním výboru Evropského parlamentu i ve Výboru pro obranu a bezpečnost má Česká republika jediného řádného člena. Právě s ním, místopředsedou Výboru pro obranu a bezpečnost EP, Jaromírem Štětinou, jsem hovořil o válce a o utrpení, které přináší.
Přesně minulý týden jste oslavil 75. narozeniny. Dovolil bych si tedy na úvod otázku: Jaká událost vás nejvíce ovlivnila ve vašich postojích?
Co se týče události, která mě nejvíce ovlivnila a změnila můj život, tak to byla okupace Československa sovětskou armádou v roce šedesát osm, protože jsem to vnímal už jako dospělý člověk, v té době mně bylo 25 let. To změnilo nejen můj život, ale i život celého tehdejšího Československa.
Nyní poskočíme do období po roce 1989, kdy jste spoluzaložil Člověka v Tísni, začal jste psát a publikovat a nakonec přišla politická kariéra. Také jste spoluzaložil Syndikát novinářů, zeptal bych se vás tedy: Jak se lišila žurnalistika tehdy a dnes? Když se podíváme na Slovensko, tam se situace zhoršila. Je to mu tak i u nás?
Já jsem chtěl být celý život novinář, ale nemohl jsem novinařinu dělat, poněvadž právě po roce šedesát osm jsem byl vyhozen z práce a dvacet let jsem se živil ve firmě Geologický průzkum, z toho jsem 8 let pracoval jako horník na uhelné šachtě, která se jmenovala Velkodůl Maxim Gorkij. V roce osmdesát devět jsem se rozhodl, že tím novinářem budu, a to už mně bylo skoro padesát let.
Začínat v padesáti letech, to není nic lehkého. Zašel jsem za svým kamarádem Jiřím Rumplem, který vydával tenkrát ilegální Lidové noviny. Dva roky je vydával ilegálně, já jsem v té době noviny kolportoval a řekl jsem mu, jestli nepotřebuje zpravodaje v Rusku. On řekl: „Tak jeď.“ Tak jsem si sebral ruksak v lednu 1990 a odjel jsem do Ruska a splnilo se mi to přání být novinářem. Takže jsem mohl sledovat novinařinu, která byla před rokem osmdesát devět i po roce osmdesát devět a v průběhu těch dalších desetiletí až do dneška.
V každém případě první výdobytek té slavné v uvozovkách revoluce, sametové, byla svoboda slova. To byla nevídaná svoboda slova, která tady nastala, a ta svoboda slova se dlouho držela. Teprve v posledních letech se svoboda slova začala u nás drolit. Myslím si, že v současné situaci to s ní nevypadá příliš růžově. Mám na mysli například to, že největší deníky i televizní stanici má politik ve vlastnictví (pozn. red.: svěřenecký fond premiéra v demisi Andreje Babiše zahrnuje mimo jiné televizní stanici Óčko). To je něco naprosto nevídaného, aby mohl prostřednictvím médií politik nejvyššího ranku, jako je pan Babiš, něco ovládat.
Myslím si, že je to projev toho, že se nám nepodařilo sametovou revoluci z listopadu 89 dokončit. Je to nedokončená revoluce a myslím si, že i úkolem novinářů by dnes mělo být, aby ta revoluce byla skutečně dokončená všemi prostředky, které dostala do vínku, všemi právními prostředky, které jsou tady k dispozici. A to je úkol nové generace novinářů, nedopustit nástup extrémistických sil v České republice.
Zmínil jste, že jste se stal reportérem v Rusku, poté jste také zajišťoval informace ze zemí, kde docházelo k válečným konfliktům. Říkáte, že „válka je největší svinstvo, jaké kdy člověk vymyslel“ – proč se stala válka vaším tématem?
Já jsem nikterak netoužil být válečným zpravodajem. V lednu 1990 jsem odjel za Lidové noviny do Moskvy, to bylo zrovna v době, kdy se začal rozpadat Sovětský svaz. Celé to veliké impérium se rozpadalo velice prudce a ten rozpad byl doprovázen několika válečnými konflikty, jako byl konflikt v Náhorním Karabachu například. Nebo v Abcházii, v Podněstří. Takže bylo přirozené, když jsem tam sloužil jako novinář, že jsem se o ty konflikty musel zajímat.
A když už jsem se to naučil, tak mě tam posílali znovu a mě válka jako fenomén začala zajímat, poněvadž jsem chtěl vědět, jak začíná, jak se dá zastavit, jestli vůbec se dá vzniklá válka zastavit a co se proti válce dá dělat. Proto jsem potom začal do těch válek jezdit a během zhruba 14 let jsem prošel jako korespondent 20 válkami a pak jsem si řekl, že je toho dost, poněvadž se toto řemeslo nedá dělat dlouho. Mnoho mých kamarádů novinářů zahynulo. Mnoho se jich dalo na pití. Mnohým to sedlo na mozek. Takže jsem toho také nechal, ale těmi válkami se samozřejmě zabývám jako poslanec Evropského parlamentu.
Proto jsem se také ucházel o místo v Zahraničním výboru Evropského parlamentu a ve Výboru pro obranu a bezpečnost. V obou těchto výborech jsem jediným řádným členem za Českou republiku. Samozřejmě zkušenosti, které jsem získal během těch 14 let válečné novinařiny, se snažím uplatnit i v Evropském parlamentu. To hlavní krédo, nazývat války největším svinstvem, jaké člověk vymyslel, se snažím dodržovat pořád. Jak vidíte, ne příliš úspěšně. Války byly, jsou a budou, jak se zdá.
V každém případě, mně zůstal ještě jeden zvyk, a to právě z doby, kdy jsme zakládali se Šimonem Pánkem společnost Člověk v tísni, a to je zvyk bránit ty slabší, kteří jsou válkami nejvíce postižení. Válka je totiž pokračování nenávisti. A spirála nenávisti se vždycky roztáčí a my nesmíme zapomenout, kdo byl první, kdo porušil princip míru. Ono se to potom v té spirále, v té mlze minulosti, ztratí, ale my nesmíme zapomenout, kdo byl ten první, kdo násilí a zlobu zahájil.
Říkal jste, že mnoho vašich kolegů zahynulo. Nebál jste se někdy do místa konfliktu jet? Vždy vás motivovala ona touha poznat fenomén války?
Kdo se nebojí, myslím tím válečného novináře, špatně dopadne. Bát se, to je předpoklad toho, aby se člověku nic nestalo. Znám případy mladých novinářů, frajerů, jsou ověšení Nikony a těmi teleobjektivy a chtějí být ti stateční hrdinové, co jezdí do války. Ti často velice špatně dopadnou. Člověk se musí bát, ale nesmí to být strach, který by člověka umrtvoval.
Ony jsou dva druhy strachu. Jeden zažívám, když se chystám někam, kde je válečný konflikt, a to je strach z toho, co bude. A potom jsou to takové ty náhlé strachy v jednotlivých situacích – když začne bombardování nebo se střílí. Tam člověk nesmí dopustit, aby ochrnul fyzicky, jelikož strach fyzicky ochrnuje. Člověk třeba nedokáže utíkat. Takový strach člověk nesmí připustit.
Před pár dny jste se vrátil z Ukrajiny, kde jste byl členem delegace. Rád bych se zeptal, jelikož se velmi angažujete v ukrajinském konfliktu, čím je ten konflikt tak specifický? Je to naší geografickou či snad národnostní blízkostí?
Pro nás pro Čechy je velmi specifický, poněvadž je za humny. Ta válka, která trvá už od roku 2014, to znamená 4 roky, je velmi blízko, mnohem blíž než třeba konflikt na Blízkém východě. To je jeden z důvodů, proč je specifická pro Českou republiku. Druhý důvod je ten, že celá ta válka začala vzpourou, buntem, Ukrajinců proti tehdejší vládě prezidenta Janukoviče. To bylo v roce 2013, když začaly velké protesty na tom slavném náměstí Majdan v Kyjevě. Celá ta vzpoura, ty nekonečné demonstrace, nebyly proto, že by Ukrajinci nějak zvlášť chtěli vstoupit do Evropské unie.
Oni nechtěli strčit hlavu do nového chomoutu, do toho nového Sovětského svazu, který Vladimir Vladimirovič Putin nazývá Euroasijský sajuz. Celý ten odpor vzniknul tím, že Ukrajinci mají svou historickou paměť. Oni si pamatují hladomor, který způsobili bolševici na Ukrajině. Oni si pamatují gulagy. Oni si pamatují všechny deportace, tu strašnou dobu Leonida Iljiče Brežněva. Prostě tam nechtěli, proto se vzbouřili. A třetí důvod je pochopení, že jim vládnou, myslím tím ten rok 2013–2014, titíž, kteří jim vládli před rozpadem Sovětského svazu. Že se z těch největších komunistů stali největší kapitalisté.
Oni pochopili ten podvod, kterého se na nich komunisté dopouštějí. Pochopili to na rozdíl od nás. A proto se naši komunisté tak bojí jakékoliv majdanizace kdekoliv. Protože cítí, že by to mohl být jejich konec.
V průběhu minulých let jste podporoval prapor Azov, který je pro mnohé kontroverzní, jelikož je obviňován z podpory neonacismu. Mohl byste se vyjádřit k tomu, jestli ho nadále podporujete?
Já jsem nikdy nepodporoval žádnou vojenskou ani politickou sílu na Ukrajině, to si já ani nemůžu dovolit. Možná, že bych si to mohl dovolit jako novinář, ale jako politik si to dovolit nemůžu. Ale všechny dobrovolnické bataliony, včetně onoho slavného batalionu, respektive praporu, Azov, nesou velkou tíhu obrany Ukrajiny před ruskou agresí. Oni začali bojovat proti zeleným mužikům a proti separatistickým silám a proti ruské armádě, převlečené, v době, kdy ukrajinská armáda toho nebyla schopna.
Já vím, že dodnes v ukrajinské armádě není příliš mnoho generálů a důstojníků vysokého ranku, kteří by chtěli bojovat proti ruské agresi. Často jsou to všechno bývalí sovětští důstojníci, kteří vystudovali sovětské vojenské školy, oni nemají důvod. A právě tihle dobrovolníci na sebe tu tíhu vzali. Že jsou nazýváni fašisty ze strany Ruska, ze strany Kremlu, že jsou nazývání fašisty i našimi komunisty, to je celkem přirozené.
Nic fašistického na nich není, jsou to tvrdí nacionalisté. Ale nejsou to fašisté, protože důvod jejich boje není v tom, aby prosazovali nějaké fašistické myšlenky. Oni prostě brání svoji vlast a jsou v tom velmi důslední. Jak to dopadne dál, nevím. Nové ukrajinské vedení prezidenta Porošenka se samozřejmě snaží tu dvojkolejnost obrany regulovat. Já si myslím, že nejlépe by bylo, kdyby Porošenko z nejstatečnějších bojovníků z oněch tvrdých nacionalistů udělal generály pravidelné armády. Mám takový dojem, že o to se nesnaží.
Nezapomeňte, že hlavní zbraní, mimo raketové systémy a mimo stíhačky Su-25, je v Rusku lež. Lež se používá jako politická zbraň. A proto vznikají a jsou uměle pěstovány ony pomluvy a usvědčení z fašismu. A týká se to nejenom těchto batalionů, týká se to celého vedení dnešní Ukrajiny, ona lež vypouštěná z Kremlu.
Rád bych se zeptal ještě na onu podporu. Narazil jsem na článek z roku 2015, kde bylo uvedeno, že jste chtěl pozvat představitele praporu Azov do Evropského parlamentu.
Ale samozřejmě, že jsem zval. Zval jsem je proto – oni potom nemohli přijít, protože neměli čas, protože museli bojovat –, že jsou jedni z hlavních aktérů celého konfliktu. A my se nemůžeme tvářit, že neexistují. Rozumíte, to je zvyk z doby novinařiny. Já jsem byl schopný například dělat interview i s čečenskými teroristy, s Šamilem Basajevem, i když vím, že to je terorista velkého rozměru. My se nemůžeme tvářit, že neexistují. Navíc tady ty dobrovolnické bataliony skutečně teroristy nejsou, to je reálná politická síla.
Proto si prostě myslím, že je potřeba mluvit s každým. Zrovna tak jsem se jednou snažil, a to taky neúspěšně, pozvat do Evropského parlamentu představitele YPG, kurdských ozbrojených milicí z Rojavy. Taky nemohli přijet, protože taky museli dobývat Rakku a bojovat proti ISISu. A my se nemůžeme tvářit, že neexistují. Oni jsou ten spiritus agens celého odboje proti Moskvě.
(Zasměje se.) Já třeba vím, že v dobrovolnických batalionech Donbas, Azov a jiných bojují Židé z Mariupolu. Mariupol, to je staré židovské město, něco podobného jako na západě Oděsa. Na východě Azovského moře je to Mariupol. Ty bataliony jsou plné mariupolských Židů, kteří bojují za obranu své země a svého města. Kdyby to byly fašisté, tak přeci nebudou spolubojovat s Židy, poněvadž jedním z hlavních znakem nacistů je nenávist k Židům.
Když už zmiňujete milice YPG, jak se stavíte vy i vaši kolegové z Evropského parlamentu k invazi Turecka do oblastí, které ovládaly kurdské milice YPG?
První, co jsem udělal – veden svým novinářským zvykem – bylo, že jsem se tam jel podívat, do severní Sýrie. Syrští Kurdi bojují o přežití, oni mají před očima, co se odehrávalo v Iráku například s jezídy. A sehráli hlavní roli v porážce ISISu. Tragická situace nastala v okamžiku, kdy letos turecká armáda napadla Afrín, to je ta nejzápadnější část severosyrského kurdského prostoru.
Je to tragické proto, že Turecko je součástí NATO. Z vojenského hlediska je Turecko náš spojenec. A náš spojenec nyní napadl území jiného státu, poněvadž turecká armáda vtrhla se svými tanky na území Sýrie. To je prostě nepřípustné a neomluvitelné.
Je potřeba naprosto tvrdě odsoudit turecký útok na Afrín. A jediný, kdo Erdogana může přinutit, aby nepokračoval, je NATO. Proto já nevolám po vystoupení Turecka z NATO. NATO je ta upravující síla, která tady existuje. Žádné spojenectví nemůže omluvit genocidu proti nějakému národu. Já do Turecka nesmím, protože jsem tam kdysi seděl ve vězení. Byl jsem tam odsouzený na šest let, ale odseděl jsem si tam jenom půl roku, než mě advokáti vysvobodili. Seděl jsem v tureckém městě Malatya s kurdskými partyzány. A vím, jak nepřípustná a zločinná je Erdoganova národnostní politika. Prostě Kurdy podporuji, ať už jsou z Iráku, Turecka nebo ze Sýrie.
Evropský parlament i Unie samotná jsou garanti míru
Během rozhovoru jsme již několikrát narazili na vaši práci v Evropském parlamentu. Jedná se o vaši angažovanost ve válečných konfliktech, speciálně těch spojených s Ruskem. Jak se staví vaši kolegové z různých zemí a frakcí k vašemu postoji k válce na Ukrajině?
Především Evropský parlament není jednolité těleso. Evropský parlament je parlament, v němž se soustředí síly politického středu i síly pravicových i levicových extrémistů. Je tu spousta komunistů, na druhé straně „lepenovci“ a „farageovci“. Čili názory na Rusko a rusko-ukrajinský konflikt jsou také různé. V každém případě vím, že hraje roli, ze kterých zemí poslanci jsou.
Vím, že poslanci nových zemí Evropské unie nebo bývalého sovětského bloku mají jinou historickou paměť než Francouzi, Italové a Španělé. A my je to musíme učit. Musíme jim připomínat, jak to je. O to se tedy snažíme s kolegy z Polska, z Pobaltí, Rumunska a tak dále. Bohužel celková politika Evropské unie, nemyslím tím Evropský parlament, vůči Rusku je velmi opatrnická. Začíná to už od šéfky zahraniční politiky Evropské unie, mám tím na mysli komisařku paní Mogherini, která nedokáže říci, že Rusko patří k bezpečnostním rizikům ohrožujícím samotnou existenci Evropské unie.
Ale já se snažím ten tlak vyvíjet. Jde to velice pomalu, protože v politice jde všecko strašně pomalu. V demokratické politice jde všecko velice těžce. Když Hitler chtěl, aby se začalo jezdit vpravo v protektorátu Böhmen und Mähren, tak to nařídil a druhý den se jezdilo vpravo. Kdyby někdo chtěl, aby se jezdilo vpravo v demokratickém systému, tak by to trvalo několik let, než by se to prosadilo. Právě proto je demokracie tak zranitelná, protože dokáže pracovat jen pomalu. Ti, kteří ji nenávidí, a ti, kteří ji nepotřebují nebo ji chtějí zničit, mají široké možnosti odvolávat se na demokracii.
S jakými dalšími problémy mimo fragmentace názorů, byť to je součást demokracie, se setkáváte v Evropském parlamentu?
Určitě je to byrokratizace celého aparátu. Evropský parlament je obrovský moloch, kde tečou obrovité peníze. Struktury jsou byrokratizované, drahé. Přesto si myslím, že je potřeba úpěnlivě bránit Evropský parlament a Evropskou unii, protože parlament i Unie samotná jsou garanti míru. Já to cítím prakticky každý den, jak tam dochází k zázrakům. Lidé z nejrůznějších zemí a s nejrůznějšími politickými postoji se tam mohou slušně domluvit.
A kdyby Evropská unie skončila, tak by se otevřely všecky staré rány, které tady v Evropě bývaly dříve. Ať už je to Alsasko, Sedmihradsko, Žitný ostrov nebo já nevím, co ještě všecko. Kdyby se otevřely staré rány, tak budou přirozeně splývat v jeden celek. Lokální války obyčejně splývají. Vždycky se z nich vyvine nějaký širší konflikt. Ty války, kdyby vypukly, tak budou stát mnohem víc, než kolik Evropa cpe do toho byrokratického aparátu. My Evropskou unii potřebujeme, aby nebyla v Evropě válka.
Pokud se jedná o specificky český návrh, třeba ochranné známky na české výrobky, např. aby se Tuzemák mohl jmenovat rum atd., koordinujete v těchto případech svoje aktivity s vládou jakožto čeští europoslanci?
Česká vláda nám, všem europoslancům, posílá stanoviska k nejrůznějším problémům ve světě. Rád je čtu, ale rozhodování nechávám na sobě. Často v některých věcech hlasuji i proti vládě, protože já nejsem odpovědný za to, co tam dělám, samozřejmě ani vládě, ale ani České republice. Já jsem odpovědný těm lidem, kteří mě do Evropského parlamentu zvolili, poněvadž i u nás je společnost rozpolcená, roztříštěná. Nemůžu se zodpovídat všem. Takže se dostáváme k hlavnímu ústavnímu pravidlu, které existuje pro parlament, že europoslanec může a musí pracovat dle svého svědomí a vědomí. A o to se snažím.
Letos máme rok 2018, příští rok nás čekají volby do Evropského parlamentu. Ohlásil jste, že se budete snažit obhájit své místo. Jak hodnotíte svou dosavadní práci v Evropském parlamentu?
Ano, budu se pokoušet být příští rok znovuzvolen do Evropského parlamentu. A to z toho důvodu, že tam mám spoustu práce nedodělané, zejména co se týče zahraniční politiky a co se týče Ruska a Ukrajiny. Ta válka stále pokračuje, já bych řekl, že jsme nebyli příliš úspěšní v tom, abychom tu válku zastavili. A to je potřeba napravit. Navíc, práce europoslance, to je řemeslo jako jakékoliv jiné. A člověk se ho dlouho učí. Takže já bych první mandát považoval za dobu výuční a v tom dalším mandátu, pokud budu zvolen, už jako vyučený europoslanec budu moct efektivněji a lépe pracovat.
