Druhý nejmladší premiér Kanady Justin Trudeau se snaží ukázat, že je více než dobře narozeným floutkem.
Píše se rok 2012. Hlediště haly Hampton Inn Convention Centre v Ottawě je plné a publikum hlasitě povzbuzuje své hrdiny. V ringu proti sobě stojí dva potetovaní muži a mlátí se hlava nehlava. Zápas je vyrovnaný, ale nakonec přece jen zvítězí na body zápasník v červeném. Svého protivníka z řad konzervativců v charitativním zápase právě udolal Justin Trudeau, budoucí premiér Kanady za Liberální stranu.
Nebylo to poprvé, kdy na sebe Trudeau upozornil. Jako synovi z prominentní kanadské rodiny se mu dostávalo vždy pozornosti ze strany médií. Pomineme-li však jeho proslov na pohřbu svého otce v roce 2000, kdy se výjimečně ukázal ve vážnější poloze, působil až donedávna na veřejnosti spíše jako bezstarostný hezoun, floutek se zářivě bílými zuby, který rád zveřejňuje fotografie svého vypracovaného těla.
Svou roli sehrál i fakt že otcem Justina byl Pierre Trudeau, legendární kanadský premiér, který opanoval od konce šedesátých do poloviny osmdesátých let kanadskou politiku. K jeho odkazu patří zavedení Listiny práv a svobod do kanadské ústavy nebo uzákonění bilingvismu v zemi. Pierre Trudeau byl navíc jako profesor práva známý svou inteligencí a úsudkem. Překročit stín svého otce nemohlo být pro Justina nikdy lehké.
Justin se při volbě povolání zpočátku rozhodl pro učitelství. Po studiích na McGill University se vydal učit do Vancouveru. O deset let později se ale vrací do rodného Quebecu ve frankofonní části Kanady. Zde začíná nové období jeho života. Justin se ujímá vedení nevládní organizace Katimavik. Název znamená v inuktitutském jazyce “místo pro setkávání” a organizace působí v oblasti vzdělávání a boje s chudobou.
Brzy přišel Trudeaův první zářez v politice. Jeho středolevá Liberální strana Kanady ho v roce 2008 vyslala, aby pro ni získal mandát za okrsek Papineau ve frankofonním městě Montreal. Ten předtím desítky let patřil liberálům, a to až do roku 2006, kdy v něm v předčasných volbách vyhrál kandidát regionální nacionalistické strany Bloc Quebecois. Boj to neměl být vůbec lehký. Justin Trudeau se předtím dost nevybíravě vyjadřoval o quebeckému nacionalismu. Označil ho za “myšlenku 19. století”, která “staví mezi lidi bariéry, což nemá nic společného s Kanadou, kterou chceme vybudovat”. Sázka na inkluzivní notu nakonec v etnicky různorodém okrsku, kde polovina obyvatel má rodnou řeč jinou než angličtinu nebo francouzštinu, vyšla a Justin se těsně, ale přece stal poslancem za Liberální stranu.
V roce 2013 se Justin Trudeau stal předsedou Liberální strany. Dva roky nato čekaly zemi volby. Liberálům při nich hrála do karet únava z dlouhé vlády pravice ztělesněné osmiletou vládou konzervativců v čele se Stephenem Harperem, který navíc vystupoval poněkud roboticky. Nutno dodat, že pokusy o ukázání Harpera z lidské stránky vedly k záplavám memů, jak stalo v případě jeho fotky s kočkou.
O vítězství liberálů však nebylo rozhodnuto od začátku. Hrozilo jim, že jako středolevá strana budou vytlačeni sociálně-demokratickou Národně demokratickou stranou zleva a konzervativci zprava. Jednu dobu dokonce okupovali třetí příčku v předvolebních průzkumech. Trudeauovi navíc jeho oponenti vytýkali, že je příliš nezkušený, a konzervativní strana si objednala spoty s heslem “Just not ready”, které měli poukazovat na jeho nezkušenost. Pro oponenty byl také příliš naivní a řešil podle nich okrajová témata jako legalizaci marihuany. Liberálové nakonec volby přesvědčivě vyhráli, v parlamentu získali většinu a Trudeau se stal druhým nejmladším kanadským premiérem v historii.
Do voleb šel Trudeau s programem konce pravicových politik Stephena Harpera, investic do infrastruktury ochrany střední třídy, vstřícného přístupu k cizincům a menšinám a rovnoprávnosti žen a mužů. Tato vize se odrazila na podobě kabinetu, který sestavil. Celou polovinu vlády tvoří ženy. Ministrem obrany se stal Harjit Sajjan válečný veterán z Bosny a Afganistánu, který jako první sikh v historii velel vojenské jednotce kanadské armády. Sajjana doplnili ve vládě ještě další tři vyznavači tohoto náboženství, takže má Kanada ve vládě více sikhů než Indie.
Své názory na rovnost mužů a žen prezentoval také na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu, kam se každoročně sjíždějí politické a ekonomické špičky z celého světa, aby za přítomnosti novinářů diskutovali o problémech světového vývoje.
V rámci panelu o rovnosti mužů a žen Trudeau zdůraznil potřebu aktivnějšího zapojení mužů do diskuze o rovnosti pohlaví a zároveň se zastal pojmu „feminismus“, když řekl, že “bychom se neměli bát slova feminista. Muži a ženy by jím měli sami sebe označovat, kdykoli budou chtít”, čímž si vysloužil potlesk publika.
Trudeaua bylo po volbách všude plno. Očekávání, která vzbudil vítězstvím ve volbách, byla obrovská. “Jeho nástup coby premiéra Kanady v roce 2015 po desetiletí vlády konzervativního Harperova kabinetu lze do jisté míry přirovnat k nástupu Baracka Obamy po prezidenství George Bushe,” uvedl pro TST analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Kryštof Kruliš.
Konzervativci těžce nesli pozornost, které se mladému premiérovi dostalo. Když si lidé začali spontánně s Trudeauem dělat selfie během jeho návštěvy Paříže, okomentoval to pravicový National Post slovy, že “Trudeau pózoval na selfie v Paříži, zatímco kurz dolaru padal a trhy šly ke dnu”. Stejný deník měl potřebu se vyjádřit také k tomu, že Trudeau poskytl rozhovor americkému módnímu magazínu Vogue.
Justin Trudeau ukázal, že dokáže zaujmout nejen na domácí scéně, ale i v zahraničí. Zbývá mu přesvědčit své voliče a nakonec i celý svět, že změna, kterou kanadská politika prošla, nebyla jen vizuální.
