Víkendová loupež z pařížského Louvru připomněla i mnoho dalších krádeží známých uměleckých děl z galerií a trezorů po celém světě. Paradoxně už dřívější nájezd nenechavců na pařížské muzeum pomohl proslavit obraz, u kterého se zdá být téměř nemožné, že ho lidé před sto lety téměř neznali. Velká loupež umění se nevyhnula ani Česku, doslova klíčem se tehdy stala kamenná lavička. Podívejte se na osm nejzajímavějších krádeží uměleckých děl.
Ukradená Mona Lisa
Psal se rok 1911, když z pařížského muzea Louvre zmizela Mona Lisa Leonarda da Vinci. „Louvre je bezpečný, to byste také mohli tvrdit, že někdo ukradne věže Notre Damme,“ ujišťoval jen pár dnů před krádeží tehdejší ředitel muzea.
Dnes jeden z taháků muzea byl před sto lety jen „jedním z mnoha“ děl, které navíc nebylo mimo Evropu téměř vůbec známé, naopak krádež jej pomohla proslavit – ukradený obraz totiž otiskly prakticky všechny evropské noviny.
Z krádeží byli podezřívání američtí miliardáři, konspirační teorie ale hovořily také o „sexuálním deviantovi, který chce Monu Lisu zmrzačit, rozřezat, pošpinit“. Už dříve se totiž před ní jeden z obdivovatelů i zastřelil.
Realita ale byla mnohem prostší. Za vším stál Vincenzo Peruggia. Krátce pro Louvre pracoval, uvnitř se tedy vyznal. Obraz měl dva roky doma, až poté kontaktoval obchodníka se starožitnostmi ve Florencii, že by se Mona Lisa měla „vrátit domů“. Obchodník jej po konzultaci s ředitelem galerie Uffizi vyzval, ať přijede. Po ověření, že jde o pravou Monu Lisu, jej nechali zatknout policií. Nutno dodat, že koncept návratu domů byl mylný – Peruggia se domníval, že Francouzi obraz ukradli, ve skutečnosti byl legálně prodán.
Mona Lisa mezi soškami
Celliniho slánka Saliera. | Zdroj: Profimedia
V roce 2003 se zloději vypravili do vídeňského Umělecko-historického muzea. V časných ranních hodinách vyšplhali po lešení, rozbili okno a pronikli do jedné z nejstřeženějších institucí Evropy. Navzdory senzorům, kamerám a nepřetržité ostraze zmizela z vitríny zlatá solnička Saliera od renesančního mistra Benvenuta Celliniho. Dílo, které si v 16. století objednal francouzský král, má hodnotu kolem 57 milionů dolarů. Ředitel muzea Wilfried Seipel ji označil za „Monu Lisu mezi sochami“.
Policie se domnívá, že šlo o pečlivě plánovanou akci. Zloději přesně věděli, co chtějí, ostatních děl si nevšimli a z muzea zmizeli během několika minut. Alarmy sice spustily poplach, ale ostraha nereagovala včas. Vyšetřovatelé prověřovali i možnost, že šlo o práci zevnitř. „Takové dílo nelze na trhu prodat, někdo si ho musel objednat,“ uvedl policejní mluvčí Guenther Fuchs.
Saliera je považována za vrchol renesančního zlatnictví. Spojuje zlato, smalt a eben do sošky mořského boha s trojzubcem a ženy symbolizující zemi – alegorie propojení moře a pevniny. Celliniho mistrovské dílo, které bylo původně určeno jako luxusní nádobka na sůl a pepř, tak představuje nejen šperk nevyčíslitelné hodnoty, ale i fascinující spojení umění, moci a lidské posedlosti krásou. V roce 2006 se zloděj sám vzdal úřadům a „solničku“ vrátil.
Zmizelé Mosty
Waterloo Bridge od Clauda Moneta. | Zdroj: Profimedia
V roce 2012 zmizela řada obrazů z muzea Kunsthal v Rotterdamu. Zloději se dovnitř vloupali kolem třetí hodiny ranní a během několika minut odnesli sedm obrazů, mimo jiné od Pabla Picassa, Clauda Moneta a Henriho Matisse. Policie uvedla, že pachatel byl „dobře připravený“ a do detailu znal zabezpečení budovy. Muzeum se přitom chlubilo špičkovým automatickým systémem, který se spoléhal výhradně na kamery a alarmy, nikoli na fyzickou ostrahu.
Mezi ukradenými díly byl mimo jiné Picassův Harlekýn, dva Monetovy londýnské mosty – Waterloo Bridge a Charing Cross Bridge – a Matisseho Dívka ve žluté a bílé. Další ztracené obrazy pocházejí od Paula Gauguina, Meyera de Haana a Luciana Freuda. Odborníci označili soubor za „úlovek století“. Na volném trhu by tato díla měla hodnotu desítek milionů dolarů, ale kvůli své proslulosti jsou prakticky neprodejná.
Osud umělecké kořisti zůstává neznámý. Přestože se policii později podařilo pachatele dopadnout, obrazy se již nenašly. Ukrývat je měla matka jednoho z nich, u ní se však nenašly. Ve výpovědi na policii tvrdila, že je spálila, aby ochránila syna. Později výpověď změnila s tím, že je odvezl Ukrajinec. Policie ovšem v jejím krbu našla zbytky barev a hřebíků odpovídající stáří obrazů. Kolik jich ale opravdu spálila, se nepovedlo určit.
Senioři na lupu
Provrtaná půlmetrová vrstva betonu do sejfu v Hatton Garden v Londýně. | Zdroj: Profimedia
V dubnu 2015 se v londýnské čtvrti Hatton Garden odehrála jedna z nejodvážnějších a zároveň nejkurióznějších loupeží v britské historii. Skupina šesti starších mužů, zkušených zlodějů s dlouhou minulostí v podsvětí, se během velikonočního víkendu vloupala do podzemního trezoru společnosti Hatton Garden Safe Deposit. Z trezorových schránek zmizely šperky, zlato a hotovost v hodnotě až 14 milionů liber.
Zloději postupovali s chirurgickou přesností. Do objektu se dostali výtahovou šachtou, poté pomocí průmyslové vrtačky prorazili padesáticentimetrovou betonovou stěnu a během několika nocí se dostali k trezorům. Policie přitom byla o spuštěném alarmu informována, ale na místo nevyrazila, což umožnilo gangu dokončit akci nerušeně.
Do konce roku 2015 byli všichni hlavní pachatelé dopadeni, usvědčeni a o rok později odsouzeni k několikaletým trestům. Hlavní organizátor Brian Reader, tehdy šestasedmdesátiletý veterán z pověstné loupeže Brink’s-Mat z 80. let, dostal šest let a tři měsíce. Další členové gangu obdrželi podobné tresty a soud jim nařídil zaplatit celkem 27,5 milionu liber. Mnozí z nich peníze nikdy nevrátili a jejich tresty se tak prodloužily.
Loupež za bílého dne a před svědky
Výkřik od Edvarda Muncha. | Zdroj: Profimedia
V roce 2004 přepadla skupina lupičů norské Munchovo muzeum v Oslu. Maskovaní ozbrojenci tehdy ve dne přepadli galerii před zraky šokovaných návštěvníků, přinutili zaměstnance lehnout si na zem a obrazy strhli ze stěn. O několik minut později z místa ujeli v černém audi.
Obrazy považované za nejcennější norské kulturní dědictví byly zajištěny při policejní operaci, jejíž podrobnosti zůstaly neveřejné. Šéf vyšetřování Iver Stensrud uvedl, že díla jsou „v lepším stavu, než čekali“, a potvrdil, že nebyla poškozena tak vážně, jak se po dvou letech spekulovalo. Policie odmítla prozradit, kde byly nalezeny, pouze potvrdila, že žádná z vypsaných odměn nebyla vyplacena.
Tato loupež se tehdy stala symbolem drzosti zlodějů a slabého zabezpečení kulturních institucí. Trojice mužů Petter Tharaldsen, Bjoern Hoen a Petter Rosenvinge byla v roce 2006 odsouzena k trestům od čtyř do osmi let vězení, přestože samotní ozbrojení útočníci nebyli nikdy identifikováni. Podle důkazů se obrazy nějaký čas ukrývaly na venkovské farmě, kam policii dovedla stopa z rozsáhlých odposlechů.
Obří krádež diamantů
Antverpy patří ke světovému centru na zpracování surových diamantů. | Zdroj: Profimedia
V Antverpách, světové metropoli obchodu s diamanty, se v roce 2003 odehrála krádež, kterou úřady označily za největší v historii města. Skupina zlodějů s dokonalou znalostí prostředí se nenápadně dostala do přísně střeženého diamantového centra a během noci vyprázdnila 123 trezorových schránek. Na místě nenechala jedinou stopu po násilném vniknutí – hlavní dveře trezoru zůstaly nepoškozené, a dokonce pečlivě zavřené.
Krádež, na kterou se přišlo až druhý den ráno, ochromila antverpskou diamantovou komunitu. Obchodníci přicházeli do práce a nacházeli otevřené sejfy, rozházené dokumenty i kameny. Zmizely nejen samotné drahokamy, ale i certifikáty potvrzující jejich legální původ. Podle odhadů se hodnota lupu pohybovala v řádu desítek milionů liber, mnohonásobně více než při předchozím velkém antverpském vloupání z roku 1994.
Pachatele se podařilo dopadnout. Hlavní postava, italský zloděj Leonardo Notarbartolo, měl v trezoru pronajatou bezpečnostní schránku, díky čemuž si mohl nafotit zabezpečovací systémy. V týmu měl také specialistu na alarmy, elektromechanika nebo experta na zámky. Špičkově připravenou partu ale zradily odpadky.
Původně plánovali obaly od šperků, pásky s videozáznamy a další důkazy spálit až ve Francii, ale nakonec se jich rozhodli zbavit v lese ještě za Antverpami. Zatímco většina skupiny prohlížela místo, jednomu z nich, který zůstal u auta, ruply nervy a místo pálení důkazy vyházel z vozu a snažil se je zahrabat do listí. Posbírat vše zpět by trvalo dlouho, gang se tak rozhodl nechat věc být a odjel. Pozemek ale patřil ochránci přírody, který tuto „černou skládku“ nahlásil policii.
Ukradený saský poklad
Klenotnice Zelená Klenba v Drážďanech. | Zdroj: Profimedia
Drážďanský soud v květnu 2023 uzavřel jeden z nejdrzejších zločinů v dějinách evropského muzejnictví. Pět členů nechvalně známého berlínského klanu Remmových poslal za mříže za vyloupení barokní klenotnice Zelená klenba (Grünes Gewölbe), z níž v roce 2019 zmizely šperky nevyčíslitelné historické i kulturní hodnoty. Pachatelé dostali tresty od čtyř do šesti let a tří měsíců vězení, šestý obžalovaný byl pro nedostatek důkazů osvobozen.
Loupež, která šokovala Německo i svět, se odehrála 25. listopadu 2019 v drážďanském Rezidenčním zámku. Pachatelé pronikli dovnitř, sekerami rozbili vitríny a během několika minut si odnesli 21 šperků ze 17. a 18. století – více než 4300 diamantů a briliantů – v celkové hodnotě přes 113 milionů eur. Při útěku způsobili i škodu na vybavení přesahující milion eur. Zloději přitom věděli přesně, kam míří – policie od začátku nevylučovala, že měli podrobné informace zevnitř.
Dlouho se zdálo, že se poklad navždy ztratil. Policie se obávala, že lupiči drahokamy vytrhali a kovové části roztavili. Zlom nastal až o tři roky později, kdy se většina šperků objevila v Berlíně. K nálezu vedla dohoda mezi obžalovanými a státním zastupitelstvím – výměnou za přiznání a spolupráci dostali nižší tresty. Několik nejcennějších kousků ale dodnes chybí.
Krádež u Pražského hradu
Šternberský palác. | Zdroj: Profimedia
Před třiceti lety otřásla Českem krádež, která vešla do dějin jako největší v historii domácího výtvarného umění. Ze Šternberského paláce na pražských Hradčanech, tehdejšího sídla sbírek francouzského umění Národní galerie, zmizela čtveřice obrazů Pabla Picassa – Mandolína a sklenice pernodu, Stůl s pohárem, Přístav v Cadaqués a Absint a karty. Lupičům k průniku do budovy stačila kamenná lavička, kterou v noci 6. května 1991 prorazili zadní dveře. Alarm sice spustil poplach, ale policie dorazila až po sedmnácti minutách – právě tolik času zloději potřebovali.
Z galerie si odnesli plátna v tehdejší hodnotě kolem 1,7 miliardy korun. Krádež odhalila slabiny tehdejšího zabezpečení Šternberského paláce – zejména nehlídaný přístup přes Jelení příkop. Bylo to období čerstvě otevřených hranic a zmatků raných devadesátých let, které přály jak pašerákům, tak organizovanému zločinu. Zloději si přitom museli být vědomi, že prodat tak slavná díla bude prakticky nemožné.
Policie ale tentokrát zareagovala rychle. Zvláštní tým pražské kriminálky pronikl do podsvětí a už po dvou měsících měl jasno. Pětici pachatelů dopadli vyšetřovatelé téměř najisto – tři obrazy objevili při domovní prohlídce, čtvrtý, Absint a karty, zadržela německá policie v Bayreuthu, kde byl schovaný v nádražní úschovně. Všechna díla se tak vrátila do sbírek Národní galerie.
