V posledních několika týdnech začal ve veřejném prostoru budit rozpory tzv. Dublin IV. Dost výrazně rezonoval v nedávných prezidentských volbách a do dnešních dnů o něm kolují spíše zkreslené či velmi povrchní informace. Čeho se tento dokument skutečně týká a jak jeho přijetí může ovlivnit Českou republiku, potažmo Evropskou unii?
Hlavní město Irska pro českou veřejnost symbolizuje určitou hrozbu. Řada politiků se vůči němu vymezuje, především v jasně protiunijních deklaracích. Nejviditelnější jsou výroky, které sdělují apokalyptické a iracionální vize toho, co může Dublin IV způsobit. Tomio Okamura opakovaně mluví o definitivním konci Evropy a suverenity České republiky a znovuzvolený prezident Miloš Zeman před nedávnými volbami sveřepě tvrdil, že tento dokument nikdy nepodepíše.
Tyto názory mediálnímu prostoru dominují, což zcela deformuje veřejnou diskuzi. Když se pokusíte Dublin IV vygooglit, okamžitě vás zavalí vlna dezinformačních zkazek a sdělení, obzvláště z dílny Aeronetu či Parlamentních listů, které plní roli hlásné trouby pro zmíněné proroky apokalyptických vizí. Jelikož hlavní iniciativu převzala právě tato média, existují podstatné důvody k věcnému a objektivnímu prozkoumání této problematiky, jinak se ze jména irské metropole může stát lehce dostupná munice pro zbraně populistů či extremistů.
Podpis Dublinu IV se prezidenta vůbec netýká, debata nad jeho odmítnutím byla pouhou mediální bublinou
Co Dublin tedy přesně znamená? Takzvané dublinské dohody jsou součástí evropské legislativy, která stanovuje principy udělování azylu a přidělování mezinárodní ochrany. Jedná se o mechanismus, který ve své stávající podobě (Dublin III) koordinuje činnost členských států. Celý mechanismus již ve své současné podobě zohledňuje faktory, jakými jsou například rodinné vazby žadatele o azyl nebo to, zda je žadatel držitelem víza či povolení k pobytu v některém členském státě.
Kromě členských států Evropské unie přijalo tyto dohody také Norsko, Lichtenštejnsko, Island a Švýcarsko. Jedná se o právní evropské nařízení, které nespadá do rozhodovacího procesu na úrovni jednotlivých států, ale o jeho přijetí rozhodují orgány Rady Evropské unie a posléze Evropský parlament.
Hřmotná diskuze během prezidentských voleb, na kterou přistoupila i média jako Prima či Nova TV (o televizi Barrandov nemluvě), tak byla zcela scestná, jelikož je role prezidenta v procesu schvalování takového druhu dokumentu čistě formální: má podobu možného vyvíjení tlaku na zastupitele rady EU či Evropského parlamentu. Rozhodování o přijetí či nepřijetí tohoto mechanismu nespadá do dikce legislativního procesu jednotlivých států, ale do rozhodovacího procesu Evropské unie. Prezident tedy z legislativního hlediska do tohoto procesu nevstupuje.
Co má Dublin IV přinést oproti současnosti
Dublin IV je nejnovějším návrhem transformace předchozích nařízení, reagující na uprchlickou krizi z roku 2015. Návrh v širší míře zohledňuje příbuzenské vztahy žadatelů o azyl. Pokud žadatel žil v některém členském státu nebo zde má rodinné vazby, žádá automaticky o azyl v dané zemi (což může učinit v první členské zemi, do které oficiálně vstoupí). Cílem je obecně zefektivnit komunikaci mezi státy v otázkách udělování azylu.
Dalším cílem je větší systematizace udělování azylu napříč členskými státy. Dublin IV také reaguje na neúměrné zatížení některých zemí v žádostech o azyl na úkor těch, jež toto břemeno nenesou. Tento aspekt zohledňuje tzv. výpočet spravedlivé odpovědnosti, který stanovuje podíl každého členského státu v systému přemisťování, kdy jsou do výpočtu zahrnuty faktory HDP a počtu obyvatel daného státu.
V návrhu je tedy přítomen princip solidarity bohatších států s chudšími. Součástí návrhu jsou také povinné bezpečnostní kontroly všech žadatelů a vytvoření příslušných vnitrostátních a evropských databází na jejich základě. Žadatelé, kteří představují bezpečnostní riziko, nemají být dle Dublinu IV předáváni do dalších zemí.
Část návrhu, jež budí největší kontroverze, je fungování tzv. kolektivního přidělovacího mechanismu. Tento mechanismus spočívá v tom, že žadatelé, kteří nemají žádné vazby na určitý členský stát, mají možnost vybrat si mezi čtyřmi státy, které přijaly nejnižší počet žadatelů ve vztahu k jejich spravedlivému podílu (nezávisle na tom, v jaké zemi o azyl žádají). Tento princip má za cíl, aby žadatelé o azyl v Evropě byli motivováni primárně hledáním ochrany.
Důležitým motivem této části návrhu je i rovnoměrněji rozložená odpovědnost o uprchlíky v rámci Evropské unie a zároveň snaha pomáhat primárně lidem, kteří hledají pomoc nezávisle na tom, v jakém státu Evropské unie naleznou ochranu. Systém taktéž cílí na to nezatěžovat obecně nejpreferovanější země pro udělování azylu, ale zároveň díky omezenému výběru žadateli poskytnout jistou možnost volby.
Azyl pouze v jedné ze čtyř zemí, nebo žádná mezinárodní ochrana
Další podstatnou změnou, kterou chce Dublin IV stanovit, je udržení žadatelů v členských státech, kde jim byla umožněna mezinárodní ochrana. Má tedy dojít k omezení migrace uvnitř Evropské unie. Dublin IV má generovat rychlá nařízení, která žadatelé poté už prakticky nebudou moci změnit. Jedinou cestu k mezinárodní ochraně v Evropě pro ně bude znamenat příslušný členský stát.
V těchto bodech ale nebývá Dublin IV kritizován jen politiky, kteří si volně vykládají tento návrh pro účely své politicky agendy, ale i například Radou evropských advokátních komor (asociací CCBE). Ta ve svém stanovisku tvrdí, že návrh nového nařízení ve zmíněných oblastech ještě více komplikuje stávající systém. Argumentují zejména tím, že Dublin IV do velké míry pouze kopíruje dočasný systém kvót, který se stal neúspěšným. Zároveň tvrdí, že ještě více zatěžuje současný azylový systém kvůli tomu, že znemožňuje přesun osob pod hrozbou sankcí, které mají být vymáhány po příslušném státu.
Je nutné rovněž poznamenat, že direktivní přístup zvolení jediné země, ve které se mohou žadatelé pohybovat, je v přímém rozporu s fundamentálním principem čtyř základních svobod, na kterých je koncept Evropské unie postaven již od dob Maastrichtské smlouvy. Je totiž narušen rovný přístup jednotlivců k příležitostem: Nově příchozí se v jistém smyslu stávají obyvateli druhé kategorie, uzavřenými uvnitř jednoho přiděleného státu. Vzhledem k schengenskému prostoru otevřených hranic tak logicky vyvstává řada otázek nad smysluplností mezinárodní ochrany podmíněné pobytem pouze v jednom státu. Naopak nesporným pozitivem, které by Dublin IV mohl přinést, je spolupráce napříč členskými státy a synchronizace azylových politik jednotlivých států, které mohou předejít organizačním i bezpečnostním komplikacím, které se objevily v minulosti.
