Zuzana Pilzová: Na uprchlíky máme často vyšší nároky než sami na sebe

Žijete v Kyjevě, proč právě Ukrajina?

Už dlouho mě zajímá východní Evropa a země bývalého Sovětského svazu. Jako studentka jsem pobývala v cizině a cestovala, ale nikde jsem dřív dlouhodobě nežila a nepracovala. Ukrajinu jsme si vybrali proto, že je to země, která potřebuje naši pozornost a podporu. Pro nás s přítelem je velmi zajímavé být tam dnes, kdy se občanská společnost snaží dávat věci do pohybu. Zatím se tam ale přímo do aktivit, do kterých bych chtěla, nezapojuji, věnuji se jiným projektům.

O jaké projekty jde? Na čem právě pracujete?

Píšu knížku o mé více než roční cestě, vedle toho moji představu zapojit se do aktivit v Ukrajině nabouraly události globálnějšího charakteru. Stále totiž pomáhám jako dobrovolník na částečný úvazek dalším dobrovolníkům v Řecku, ale ráda bych co nejdřív přesměrovala svoji pozornost právě na Ukrajinu.

Do jakých aktivit na Ukrajině byste se chtěla zapojit?

Měla jsem plán na konkrétní drobně společensky prospěšné podnikání, nicméně zatím tady stále nejsou ideální legislativní a další podmínky. I když se situace postupně zlepšuje. Vypadá to tedy, že poprvé zkusím naostro přestoupit do neziskového sektoru a zapojím se do aktivit zdejší silné občanské společnosti.

Co byl Váš první impulz, když jste se rozhodovala, že skončíte v práci a budete cestovat sama?

Měla jsem pocit, že jsem při studiu málo cestovala a neměla studentský život, protože jsem od prvního ročníku při škole pracovala a časem i na plný úvazek. O cestě jsem snila dlouho, poslední dva roky jsem se na ni připravovala a šetřila s tím, že až dokončím školu a uzavřu všechny povinnosti, budu moci odjet na svobodně dlouhou dobu. Původně jsem se bála odjet sama, ale nakonec to tak vyplynulo z mého vlastního rozhodnutí, za které jsem dodnes ráda. Kdybych nejela sama, o hodně bych se ochudila.

Máte pracovní zkušenosti z neziskového i komerčního sektoru, kde jste působila v headhunterské společnosti. Jaké jsou mezi těmito sektory rozdíly?

Jsou to opravdu jiné světy. Samozřejmě záleží na oboru a konkrétní organizaci, ale obecně je ten komerční více dynamický, dravý, to se mi líbilo. Je orientovaný na výsledek a velkou roli hraje motivace zaměstnanců, panuje zdravá konkurence a tím snaha věci a sebe zlepšovat. Kolegům v neziskovkách se tohle nebude líbit, ale práce mezi nimi mi opravdu přijde méně efektivní, i když se to nejen přeléváním know-how z byznysu hodně zlepšuje. Zároveň ale práce lidí v „nezisku“ je pro ně i zájmem, životním smyslem, často až posláním, a jsou jí tak ochotni obětovat víc, jít dál a víc do hloubky. Řada průzkumů taky ukazuje, že svou práci hodnotí častěji jako smysluplnou a naplňující. Ti první jsou ekonomicky svobodnější, ti druzí svobodnější v tom, že dělají, co je baví, nezávisle na materiálních hodnotách. Proto je mi moc sympatický koncept společensky prospěšného podnikání, který se z obou těchto světů snaží brát to dobré.

Pomáhají Vám nějaké předchozí zkušenosti z headhunterských společností v dobrovolnické práci?

Na obecné úrovni práce v organizaci určitě ano. Minimálně jsem se naučila, jak hledat informace a kontakty a dál s nimi pracovat, nebát se najít si cestu a prošlapat ji, jak pracovat v mezinárodním prostředí. Anebo jak jednat s lidmi, kteří jsou na vyšší úrovni než já. Práce headhuntera má blíž k obchodníkovi, než personalistovi, a to je vždy výborná a přenositelná dovednost.

V čem Vás práce jak pro komerční sektor, tak neziskový obohatila?

Práce v byznysu mi dala víc, než jsem si kdy myslela. Kromě rozhledu o trhu a kontaktů jsou to organizační a pracovní procesy i návyky, které jsem považovala za standard, ale zjišťuju, že jinde nejsou zdaleka tak běžné nebo známé. To je moje přidaná hodnota v neziskovkách. V těch jsem zase poznala lidi, kteří jsou mi často hodnotově blíže.

Měli by se podle Vás studenti angažovat a dělat i něco jiného, než chodit na přednášky?

Je to osobní volba, ostatně většina dobrovolníků pomáhá o svém volnu, o prázdninách a místo dovolené. Dnes funguje spousta iniciativ, do kterých se studenti mohou zapojit, dvě jsou při Karlově univerzitě, Masarykova univerzita je také velmi aktivní a možná i další, a pokud ne, je to potenciál nějakou iniciativu založit. Uprchlíkům mohou studenti pomáhat i z České republiky, nemusí kvůli tomu nikam jezdit, například když darují oblečení nebo pracují ve skladu, kde se šaty třídí a posílají dál. Mohou překládat do angličtiny a arabštiny nebo iniciovat společenský dialog.

Pracujete v organizaci Pomáháme lidem na útěku. Proč jste si vybrala zrovna ji?

Založila ji moje bývalá spolužačka, která chtěla pomáhat ze stejného důvodu jako já po tom, co jsme viděly na hranicích Maďarska. Nechtěly jsme jen přihlížet. Poskytujeme základní humanitární pomoc lidem v nouzi, nesoudíme je a nemáme další politické cíle. Snažíme se snížit utrpení i napětí lidí aspoň tím, že jim poskytujeme základní věci jako jídlo a teplé oblečení. Já pracuji jako fundraiser.

Co děláte jinak než další organizace v oboru?

Naší přidanou hodnotou je flexibilita a rychlost. Umíme být na místě do 24 hodin, na rozdíl od „velkých hráčů“ jako třeba UNHCR nebo Lékaři bez hranic. A to proto, že jsme malá a ještě docela neformální organizace. Zvládáme co nejdříve dodat materiální i lidskou pomoc a na problém upozornit média a veřejnost. Samozřejmě ale spolupracujeme i s většími organizacemi, které mají zase dlouhodobé know-how.

V čem má pro vás práce v Pomáháme lidem na útěku smysl?

Svět nezažil od druhé světové války tak vysoký počet uprchlíků a migrantů. Lidí a rodin, kteří se z různých důvodů ocitli bez domova. Jejich život si, myslím, většina Čechů nejen neumí, ale ani nechce představit. Věřím, že pokud se ohlédnu zpět za dvacet let, budu to stále hodnotit jako to nejsmysluplnější, co jsem v letech 2015 a 2016 mohla dělat.

Rozumíte pohledu některých Čechů, kteří nemají žádnou zkušenost s uprchlíky a celé situace se tak bojí?

Svým způsobem jim rozumím, přestože nesdílím jejich obavy. Myslím, že se ale v diskusi objevují dvě věci, které je dobré nezaměňovat. Je to strach a nenávist, a pro to druhé rozhodně pochopení nemám a nemělo by pro ni být ani místo ve společnosti. Stejně jako naše organizace požaduje, aby uprchlíci nebyli vnímáni jako jednolitá masa, tak by bylo špatné i odpůrce házet do jednoho pytle. Jsou to lidé s různými příběhy, často třeba i nešťastnými, minimálně z jejich pohledu, cítí se neúspěšní nebo ohrožení, a proto vnější svět vnímají s neadekvátními obavami. Většinou mají velmi limitovanou nebo jen zprostředkovanou osobní zkušenost s cizími kulturami, a pak snáze uvěří zprávám v médiích, do kterých se, jak víme, ze své podstaty dostávají zprávy negativní a nejedná se tak o reprezentativní obrázek.

Je vůbec možné postoj takových lidí změnit?

Čím méně máme s něčím zkušenost, tím více se toho bojíme. Téměř půlstoletí jsme žili v izolaci a lži režimu založenému na potírání kritického myšlení a nízké zodpovědnosti za sebe sama. Jsme jednou z mála zemí, kde – i naší zásluhou a azylovou politikou - žije málo menšin. A toto vše je asi výsledek.

Pořád říkám, že spolu musíme mluvit, ne se barikádovat. Ale popravdě sama někdy nevím jak, když druhá strana míchá individuální případy se statistikami, neumí rozlišovat kvalitní zdroje a nezná základní fakta. Jinak myslím, že spousta lidí by změnila názor, kdyby se vydali na místa, kde se vše odehrává. A viděli na vlastní oči, že jde z většiny o rodiny s dětmi, těch je téměř polovina. A všem, kteří skáčou na lep demagogickým populistům, bych chtěla poslat slova jiné dobrovolnice, Zuzany Kizákové: „Strach odedávna využívali nejen ti, kteří chtěli získat anebo si udržet moc. Vyvoláním strachu lze totiž lidi držet pod kontrolou a ovládat je. Potom jim už stačí jen hlásat, že je ochráníte a oni to vděčně přijmou.“

Co Vám práce s uprchlíky přinesla nového? Změnila nějak Váš pohled na celou uprchlickou krizi?

V této negativní atmosféře, která v Česku teď panuje, pro mě bylo příjemné zjištění, že značná část společnosti ze všech jejích vrstev věnuje svůj čas a úsilí nebo prostředky nezištné pomoci jiným, vzniká tady spousta fascinujících projektů. A chci věřit, že je nás více, než se někdy může zdát z diskusí na sociálních sítích a než jak to maluje pan Zeman s Babišem.

A vedle té spousty pozitivních zkušeností, nemáte v souvislosti s uprchlickou krizí i špatný zážitek?

Špatnou zkušenost nemám, setkávala jsem se vždy s vděkem a pokorou. Až mi to bylo nepříjemné, protože jsme se střetávali v pro ně ponižujících a nedůstojných situacích. Přitom to jsou stejní lidé jako my. V davu na Václaváku taky potkáte lidi hodné i zlé, vděčné i nevděčné. Stejně tak je to s uprchlíky. Přijde mi, že na ně máme často vyšší nároky než sami na sebe. Oni nemají naletět pašerákům, ale my naletíme kdejakému hoaxu. Ten dvojí metr se mi nelíbí.

Nejvíc nepříjemné mi bylo, když se na mě obrátil jeden otec rodiny. V očích měl naprosté zoufalství, protože byl v situaci, kdy nedokázal zabezpečit svou rodinu a postarat se o ni. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsou ti lidé vykolejeni ze svých každodenních životů a že si nesou obrovské trauma. Pomáhat takovým lidem je opravdu náročná práce a chtěla bych vzdát hold všem, kteří na takových místech působí dlouhodobě. Dobrovolníkům se proto snažíme poskytovat školení i psychologické konzultace.

Proč Vám připadá pomáhat uprchlíkům tak samozřejmé?

Prostě mi to nedá. Naštěstí jsem obklopena lidmi, kterým to také přijde normální, a jsem ráda, že žiju v této sociální bublině. Místo své první dobrovolnické cesty do Maďarska jsem měla naplánovaný výlet po horách, ale po tom, co jsem viděla, jsem změnila priority. Na další cestu se tak vydávám až letos v červnu a budu se jejím prostřednictvím snažit získat prostředky na další pomoc.