Komentář: Významové hlubiny tancujícího mimina Ally McBeal | E15.cz

Komentář: Významové hlubiny tancujícího mimina Ally McBeal

Ester Klimecká

Seriálová postava Ally McBeal byla hrdinkou mého dospívání. Dokonce jsem si její jméno zvolila jako pseudonym na ČSFD a dejme si ruku na srdce, větší vyznání lásky není. Pokud i vy v sobě máte neukojený sentiment, pusťte si spolu se mnou legendární soundtrack Blue Swede: Hooked On A Feeling a za zpěvu ooga-chaka ooga-ooga zavzpomínejme na slasti a strasti života s Ally. Naše hrdinka je totiž mnohem méně jednoznačná, než bývá u produktů televize běžné. 

Po odvysílání prvních dílů v roce 1997 následovala exploze popularity. Seriál nebyl fenomenální jen svým inteligentním humorem a tím, že používal kreativní prolínání reality s představami hlavní hrdinky. Zejména trefně vystihl úzkosti mladé moderní ženy: ač je totiž Ally McBeal ve své profesi velmi úspěšná a v názorech emancipovaná, čím dál více ji svírá absence manžela a dětí. Profesorka kulturologie na pittsburské univerzitě Kathleen Newman ve svém eseji The Problem That Has a Name: Ally McBeal and the Future of Feminism popisuje, jak měla málem pocit, že se jí režisér David Kelley hrabe v osobním deníku. Tak byl seriál přesný.

Feministická dekadence

Prostřednictvím seriálu divák proniká do tajů amerického práva, přičemž mnohé kauzy jsou jak z feministické nástěnky. V pilotní epizodě se Ally vypořádává se sexuálním obtěžováním od svého kolegy, v jiné řeší případ televizní moderátorky, která přijde o místo kvůli ageismu, tedy věkové diskriminaci. Milostná příběhová linie se prolíná s právnickými kauzami a nabízí tak postmoderní omluvu pro sledování romantického seriálu. Pokud vám seriál pořád nepřipadá dost feministický, v advokátní kanceláři Cage and Fish jsou unisex záchody.

V roce 1998 časopis Time zveřejnil obálku s hlavou McBeal umístěnou vedle feministických velikánek Glorie Steinem, Betty Friedan a Susan B. Anthony s provokativním titulkem Is feminism dead? (Je feminismus mrtev?). V čísle bylo 119 článků mapujících feminismus za posledních 25 let. Texty měly překvapující vyústění: feminismus podle nich není na vzestupu, ale upadá. A v čele dekadence stály fiktivní hrdinky Ally McBeal a Bridget Jones. Další vlna kritiky následovala. Například noviny Sunday Times napsaly: „Flockhart (herečka představující Ally McBeal, pozn. red.), nebo spíše její okouzlující a také šíleně neurotické televizní alter ego, je uctívána celou generací stejně šílených, do sebe zahleděných žen, pro které je celý život bezcenný, pokud se v něm nenachází muž.” (překlad red.)

Trochu jiný feminismus

Já sama jsem si na seriál vzpomněla při čtení Mýtu krásy od Naomi Wolf. Ve feministickém bestselleru z roku 1990 je popisován soudní proces podobný tomu ze seriálu, kdy byla (v tomto případě) servírka vyhozena z práce kvůli svému nevyhovujícího věku. Když jsem si příběh v knize porovnala se seriálem, začaly se mi vybavovat další scény, mnohé z feministického hlediska dost „divné”. A najednou jsem se nemohla ubránit pocitu, že seriál feminismus zatraceně parodoval.

Tomáš Pavlas: Budou-li feministické apely prosazovat i muži, je vyšší pravděpodobnost, že je společnost vyslyší

Bylo potřeba rozpor prozkoumat. Šlo o vážné obvinění mé středoškolské lásky. Zopakovala jsem si několik dílů a měla jsem snad ještě méně jasno než předtím. Seriál byl stále brilantní, kreativní a v mnohém překvapivě progresivní. Zároveň byl perfektně vyvážený tak, aby tvůrci co nejméně dali najevo svůj postoj a aby se takříkajíc „vlk nažral a koza zůstala celá”. Třeba ve dvacáté epizodě, když Allyina spolubydlící Renné zlomí krční obratel muži, který na ni nepřestane fyzicky naléhat, aby měli intimní styk, ačkoliv ona ho dvakrát upozorní, ať přestane. Renné sice nakonec není shledána vinnou, zároveň je ale kamarádkou upozorněna, ať je příště „méně sexuálně agresivní”.

Seriál vůbec mnohá témata ukazuje v jakési zdeformované perspektivě. V deváté epizodě obviní bývalá sekretářka své exkolegy z kanceláře z vytváření nepřátelského pracovního prostředí. Hlavním důvodem obvinění však nebylo to, že byla opakovaně svými mužskými nadřízenými objektivizována (tento termín se používá v americkém právu na postihnutí diskriminace či sexuálního obtěžování na pracovišti). Sekretářka se v kanceláři cítila nepříjemně proto, že jí údajně ostatní ženy z advokátky záviděly, že je příliš sexy. Ve dvacáté epizodě je „pokřivený feminismus” ukázán i jinak, když heterosexuální muž žaluje restauraci za diskriminaci, protože nebyl přijat kvůli své sexualitě. Jednalo se totiž o francouzskou restauraci, která údajně vyžadovala pouze homosexuální číšníky.

Je to komediální seriál, chápu. Zároveň jsem ale na zlehčování těchto témat relativně citlivá. Lidé jsou za homosexualitu reálně diskriminováni (friendly reminder: v Čechách stále ještě nebyl schválen zákon o sňatcích stejnopohlavních párů). A relativizace tohoto faktu mi až nebezpečně připomíná pohádku o útlaku bílého heterosexuální muže.

Džíny jako symbol partyzánského boje

Hlavním cílem populární kultury je vydělávání peněz. A to se děje skrz uspokojení co největšího množství konzumentů. John Fiske ve své knize Jak rozumět populární kultuře (1989) uvádí příklad s džínami. Ty dle něj v mnohém symbolizují mýtus Ameriky. Pokud bychom problematiku chtěli interpretovat ideologicky, jsou „do ideologie bílého kapitalismu vetkány natolik, že nikdo, kdo džíny nosí, se nemůže z této sítě kapitalismu vyčlenit.” Fiske přirovnává naše tělo k médiu, které nosí a prezentuje významy, v tomto případě tedy propaguje kapitalismus.

Co když ale nechceme na svých kalhotech prezentovat kapitalismus? Můžeme džíny vědomě roztrhat, záměrně zničit onen produkt lidské práce a dát tím najevo svůj odpor vůči systému, možná příslušnost k některé opoziční sociální skupině. Ničením džín jako bychom negovali étos USA. Stáváme se „džínovými partyzány”, kteří se snaží deklarací svých odlišných názorů skrz oblečení narušit jednotu systému. Fiske ale upozorňuje, že systém je schopen zůstat stabilní navzdory takovému „partyzánskému boji”: opoziční tlaky totiž integruje do systému, a tak je zbavuje jejich významu. Autor to demonstruje právě na příkladu roztrhaných džín, které ztratily svůj revoluční význam, když se staly celosvětovým módním trendem. Systém to dělá, aby co nejvíce rozšířil skupinu svých kozumentů. Důsledkem ovšem je, že „správně” zničené džíny z H&M sotva rozvrátí kapitalistický systém.

Pokud tuto teorii aplikujeme na seriál Ally McBeal, všimneme si zajímavých rozporů. Ano, Ally je úspěšná právnička, co vřele nesnáší všechna sexistická prasata z okolí. Jedná se tedy o seriál bojující proti dominantnímu patriarchátu? Hrdinka je ale zároveň atraktivní a extrémně štíhlá (kritika často zmiňovala, že McBeal představuje přesně ten nedosažitelný ideál nezdravé krásy, kterým nás denně láduje masová kultura). Nedokáže být šťastná, aniž by měla manžela a děti (štěstí tedy můžeme nalézt jen v tradiční roli?). Je neurotická a obvykle neudrží emoce na uzdě (toto zas připomíná model iracionální a hysterické ženy z 19. století).

Susan Sontag: Žena, která kladla světu výzvy

Otázka tedy zní: skutečně jsme se někam posunuli? Anebo stejně jako masové módní řetězce integrovali anikapitalistické prvky do svých produktů, tak patriarchální televizní produkce pouze přijala do svého kodexu poučku, že šahat na zadek není košer, ale celek přitom zůstal stejný?

Na závěr bych se s vámi ráda podělila o vyústění mého vztahu s Ally. Nakonec jsem dospěla k názoru, že to celé přeháním. Vždyť jde jen o hříšně zábavný seriál se sympatickou hlavní hrdinkou. Dokonce si myslím, že v mnohém může představovat most mezi námi vyhrocenými radikálkami a běžnou populací. Ale možná ho jen obhajuji, abych se jednou mohla stejně jako Ally plna sentimentu rozplývat nad tancujícím miminem, až biologické hodiny zaklepají na dveře. 

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!