Komentář: Vzhůru na demonstrace a ještě dál! | E15.cz

Komentář: Vzhůru na demonstrace a ještě dál!

Matěj Čížek

Nedávno jsem si na svůj batoh, který nosím každý den do školy, připnul placku spolku Milion chvilek pro demokracii. Ještě před pár měsíci bych řekl, že tuto placku nosí jen aktivisté a lidé, kteří za každou cenu potřebují projevit svůj nesouhlas se současným premiérem nebo výkonnou mocí celkově. Nakonec stačilo pouze pár článků v médiích a několik vášnivých debat o nezávislosti soudní moci, aby mi nošení placky začalo připadat jako skvělý nápad.

Není se čemu divit. Každý svým způsobem podvědomě toužíme někam patřit a chceme zastřešit svůj pohled na svět a politiku nějakou jednotnou myšlenkou, kterou můžeme jednoduše sdílet s ostatními. Z poslední demonstrace, na které jsem byl, jsem však odcházel zklamaný. Ze začátku jsem cítil skvělou atmosféru, ta se však však po sérii řečníků rozplynula a zbyl jen chaos a prázdná hesla.

Nespokojení, ale vybíraví

Vypadá to, že když se sejde skupina stejně smýšlejících lidí, tak se z jinak inteligentních jedinců stává nemyslící dav, který jen tupě křičí nenávistné slogany. Ale to je asi naprosto běžný davový efekt. Možná jsem příliš velký idealista, ale tento způsob demonstrování za lepší zemi a svět mi nepřipadá úplně správný.

Důvodem naší nespokojenosti není nějaký ústavní činitel a jeho kroky, ale celková nálada a situace ve společnosti, nehledě na fakt, že na druhé straně barikády zkrátka neexistuje vhodný a přijatelný protikandidát, který by nás jako bájný rytíř vysvobodil ze zajetí zlého draka. Výsledkem je, že hledáme postavy, které můžeme vinit, hledáme chyby, které můžou za naší nespokojenost a proti nim demonstrujeme. 

Zapomínáme ale na fakt, že populističtí politici jsou výplodem právě onoho nedostatku kvalitních politiků a dlouhodobého zanedbávání parlamentní a společenské diskuze.

Občanská angažovanost?

Volební účast je již od opoziční smlouvy okolo 60 %. Zkrátka je tady 40 % oprávněných voličů, kteří své právo nevyužívají. Velmi často je jejich důvodem právě fakt, že si z nabízených stran jednoduše nevyberou.

Další číslo je 44 %, tolik lidí v lednu 2019 důvěřovalo současné vládě podle CVVM. Z toho vyplývá, že je tady více než polovina obyvatel, která vládě nevěří. Pro doplnění je potřeba říci, že až na pár výjimek tomu nikdy za poslední léta nebylo jinak, a vždy je více než polovina obyvatel v nedůvěře vůči současnému establishmentu. Jde trochu o paradox, kdy žijeme v demokratické společnosti, ve které si naše představitele volíme, ale jinak se jedná o vlastně naprosto normální jev.

Můžeme jenom diskutovat, kdo nebo co za tato čísla může. Je to neustále zmiňované rozdělení společnosti, nebo právě rozdrobenost opozice, která je nyní neschopná nabídnout alternativu současné vládě? Faktem zůstává, že těm opravdu nespokojeným zbývají pouze dvě možnosti: naštvaně čekat na nové volby, nebo vyjít do ulic.

Dokumentarista uvnitř Horáčkovy kampaně

Do ulic proti populismu?

Fanatické demonstrace proti někomu nám ale přinesou pouze další nespokojenost. Je potřeba využít sílu těchto demonstrací na vytvoření skutečného dialogu a ne pouze na organizaci dalších demonstrací. Je potřeba definovat, za co vlastně demonstrujeme, a ne stále dokola demonstrovat proti někomu.

Nutno ovšem říci, že občas je náš hlasitý bezmyšlenkovitý křik slyšet i ve vysokých patrech politky. Například zvolení Zdeňka Ondráčka do čela parlamentní komise pro kontrolu GIBS přilákalo občany v jedenácti městech po celé ČR, kteří nesouhlasili se zvolením komunistického poslance do důležité funkce, která může mít vliv na činnost policie, a dávali to často za vinu hnutí ANO, jehož hlasy ke zvolení do čela komise Ondráček potřeboval.

Po necelém týdnu Zdeňek Ondráček se slovy o „demokratické žumpě“ rezignoval, a předsedou stálé parlamentní komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů se stal poslanec hnutí ANO Jiří Mašek. Andrej Babiš zůstal spokojený, protože se mu podařilo uklidnit veřejnost a ani se u toho nemusel rozhádat s KSČM. Navíc získal post předsedy komise pro svého spolustraníka.

Proč se chovat jako občané?

Občanská společnost je jednou ze záruk demokracie a zároveň zárukou kontroly občanů nad mocí výkonnou. I přesto, že protesty a demonstrace nemají většinou viditelné výsledky, stále hrají nemalou roli v naší společnosti. Odstoupení Zdeňka Ondráčka z čela komise nebo například absence Andreje Babiše na Národní třídě při výročí 17. listopadu jsou důkazy toho, že politici si jsou vědomi tlaku a síly veřejnosti.

Jakmile se z bezmyšlenkovitého zapáleného křiku stane dialog, začnou z něj vycházet lídři zítřka, po kterých dnes tak toužíme a voláme.

Tuto proměnu musíme vést a musíme začít stavět staré zbořené mosty ve společnosti. Jenom tak dosáhneme toho, že náš křik na náměstích bude slyšet a my budeme večer odcházet z demonstrací s dobrým pocitem jednoty a uvědomělosti. 

Když se mě tedy někdo zeptá, proč tu placku vlastně nosím, odpovím ohranou větou, která mnohým připomíná prázdné řeči politiků, ale ve skutečnosti má nesmírnou váhu: „Je dobře, že se ptáte. Jsem člověk, kterému záleží na svobodě, demokracii a právním státu všude na světě.“ Je to myšlenka plná ideálů, které jsou však nutné a nedocenitelné. Nesmíme se bát spolu mluvit. Nesmíme se bát začít spolu mluvit. Musíme bojovat za ideály, kterým věříme, a když víme, pro co křičíme, tak musíme křičet.

Autor: Matěj Čížek
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!