Pět let války na Ukrajině: Humanitární situace na Donbase zůstává neutěšená | E15.cz

Vše o inovacích

Vše o  inovacích Vstoupit do speciálu

Pět let války na Ukrajině: Humanitární situace na Donbase zůstává neutěšená

Josef Škrdlík
Vojtěch Jochim

V dubnu před pěti lety na východní Ukrajině propukla válka, jejíž ukončení se v dohledné době jeví jako velmi nepravděpodobné. Při této příležitosti poskytneme v sérii pěti reportáží pohled na život v postižených oblastech a popíšeme, jak se tamní situace od propuknutí konfliktu změnila.

Reportáž z průmyslových měst Avdijivka, Popasna a Světlodarsk představila jednotlivé aspekty života v městech nacházejících se doslova na dostřel od fronty. V následujících týdnech pak zveřejníme rozhovor se studentem z Doněcku, kde se dočtete o tom, jak na válku nahlížejí lidé ze separatistického území. Reportáž z města Mariupol představí každodenní život na východní Ukrajině. Text o Východním Donbasu, části regionu nacházejícím se na území Ruska, pak popíše možné socioekonomické příčiny konfliktu a ruskou interpretaci dění na Ukrajině. Další reportáže ze stejné série byly publikovány na webu týdeníku Respekt.

Přestože se situace na Donbase během posledních let relativně stabilizovala, na oblast začínají doléhat hlubší strukturální problémy, související s narušením obchodních vazeb, infrastruktury a stále probíhajícími boji. Lidé v některých oblastech zůstávají odkázáni na pomoc humanitárních organizací. Statisíce lidí ze separatistického území pak musejí každý měsíc vykonávat strastiplnou cestu přes frontovou linii, aby si mohli vyzvednout ukrajinský důchod. O humanitární situaci v oblasti, práci humanitárních organizací a právních problémech, kterým jsou lidé z postižených oblastí vystaveni, jsem mluvil se zástupci Norské rady pro uprchlíky (NRC), humanitární organizace, která na Donbase působí od roku 2014. 

Lidé se často neměli kam vrátit

Vesnice Stanycja Luhanska leží jen několik kilometrů od severního předměstí Luhansku, na samém okraji bojové linie, se kterým ji spojuje hraniční přechod. V červnu roku 2014 s vypuknutím války vesnici zasáhly první boje. Nejprve ji ostřelovala ukrajinská vojska, a když nad ní nakonec převzala kontrolu, octla se pod pravidelnou palbou separatistů. Většina obyvatel z vesnice utekla a ostřelování výrazně poškodilo místní zástavbu, přičemž mnohé domy úplně vyhořely. Život ve vesnici se v podstatě zastavil. Scénář byl typický pro většinu vesnic v blízkosti frontového pásma protínajícího východní Ukrajinu v délce několika set kilometrů.

Pro útěk se rozhodla také padesátiletá Naďa a její rodina. Do války se podobně jako většina vesnice živili pěstováním skleníkové zeleniny, kterou prodávali na trhu v Luhansku.

„Na začátku roku 2015, když už se ostřelování nedalo snést, jsme se prostě sbalili a odjeli do vesničky asi 17 kilometrů odsud, kde bylo relativně bezpečno,” říká.

Vrátit domů se nemohli, ani když se situace ve vesnici více méně uklidnila. Jejich dům, ležící na okraji vesnice na dohled od bojových pozic, totiž do základů vyhořel, když ho zasáhla raketová střela. Ve vesničce, kam přesídlili, nebyla žádná práce a jejich obživa proto závisela na nejistých občasných přivýdělcích a na tom, co si sami zvládli vypěstovat.

V červnu loňského roku se jim však do života vrátila naděje. Dům, ze kterého po zásahu zbyly jen obvodové zdi, prochází kompletní rekonstrukcí, která se pomalu blíží ke konci. Probíhá díky finanční asistenci NRC. Dům má novou střechu a v interiéru zrovna dva zedníci vyměřují podlahy.

„Až se vrátíme domů, pokusíme se najít si stabilní zaměstnání a začít normálně žít,” říká mi Naďa.

„Nebojíte se, že vám dům znovu zničí?” ptám se jí s odkazem na skutečnost, že i přes uklidnění situace na frontě hrozí v přilehlých oblastech stále nebezpečí ostřelování.

„Nezničí,” odpovídá Naďa přesvědčeně. „Než žít ve strachu, to radši nežít vůbec.”

„Opravený dům tady zasáhli jen jednou při střelbě z automatu,” dodává Vladislav, který pro NRC pracuje jako stavební inženýr. „Je velmi nepravděpodobné, že by zasáhli tentýž cíl dvakrát.”

Činnost NRC ve Stanycji

„Lidé se do Stanycje začali vracet koncem roku 2016,” říká mi Anastazia Karpilyanskaja, tisková mluvčí NRC, která mi činnost organizace ve Stanycji představuje. Jejich rozhodnutí částečně ovlivnilo uklidnění bojů na frontě. Podle Gorana Zubera, oblastního vedoucího organizace, se kterým jsem se setkal později v regionální centrále NRC v Severodoněcku, je však k návratu často nutily okolnosti: „Pro vleklé konflikty je podobný vývoj typický. Na začátku měli našetřeno, ale úspory jim postupem času došly a už si například nemohli platit nájem.” 

„Právě těmto lidem se snažíme pomoct, soustředíme se přitom na ty nejzranitelnější,” vysvětluje mi Anastazia. „Poskytujeme jim stavební materiály a finanční prostředky na zaplacení kvalifikované pracovní síly, sami by si totiž jinak nákladnou rekonstrukci dovolit nemohli a vláda žádnou efektivní kompenzaci škod nenabízí. Jen ve Stanycji a okolí jsme mezi lety 2015 a 2017 pomohli zrekonstruovat 1425 domů s různou mírou poškození. Vedle této asistence se soustředíme na provozování právního poradenského centra. Také pomáháme lidem při obnově zemědělské produkce a poskytujeme granty pro obnovu a rozvoj podnikání,” pokračuje. 

Ve vesnici jsou výsledky pomoci výrazně viditelné. Přestože velká část domů ještě nese stopy poničení, takřka na každém rohu se staví a opravuje, většinou díky asistenci NRC, jejíž pomoc si místní velmi pochvalují. Lidé se vracejí zpátky v naději, že to nejhorší už je za nimi. Funguje zde několik obchodů s potravinami, restaurace a také dva obchody se stavebninami, z nichž jeden otevřeli teprve nedávno v reakci na rostoucí poptávku.

Stanycja se mezi vesnicemi v blízkosti fronty ovšem těší výjimečnému postavení. Do války stála místní ekonomika na pěstování skleníkové zeleniny prodávané na trzích v Luhansku, které místním ale znepřístupnil vznik frontové linie. Zdroj příjmu nicméně částečně vykompenzovala skutečnost, že u vesnice vznikl hraniční přechod do separatistického Luhansku. „Lidé sem jezdí nakupovat potraviny nebo léky, potřebují se dopravit z místa na místo, z čehož místním plyne příjem,” vysvětlil mi Goran.

Ani ve Stanycji ovšem není situace ideální, jelikož ceny po válce narostly, zatímco se výplaty snížily, navíc přišla spousta lidí o práci. „Práce není. Benzín, potraviny, všechno podražilo. Jak máme žít?” reflektoval obecnou náladu panující ve Stanycji postarší muž jménem Sergej.

„Zůstávají především starší lidé, kterým základní penze, jakkoliv je mizerná, umožňuje zůstat bez ohledu na to, jestli mají práci. Mladí lidé se pokoušejí začít lepší život jinde. Vedle toho se obávají také o bezpečí a mentální zdraví svých dětí,” dodává Anastazia.

Z klidné demonstrace na bitevní pole: Sýrie vstupuje do devátého roku války

Jaká situace panuje jinde?

„Dvacet kilometrů od Stanycje je pak situace úplně jiná a podstatně horší,” dodal Goran.

Začátek konfliktu, kdy se v důsledku rozhoření bojů octly statisíce lidí v ohrožení života, bez příjmu a na útěku, charakterizoval zmatek a akutní humanitární krize. Situace se sice postupem času stabilizovala, teď ale na konfliktem zasaženou oblast začínají doléhat hlubší strukturální problémy spojené s narušením obchodních vazeb, infrastruktury a přetrvávajícím nebezpečím, které s sebou vleklý konflikt nese a které brání jakémukoliv rozvoji postižených oblastí.

„Pokračující boje na frontě mají za následek nízké nebo takřka nulové investice. Nevznikají nové podniky, neopravuje se infrastruktura: nikdo totiž nedokáže předvídat, co se stane zítra,” vysvětlil Goran. „Mladí lidé, kteří v postižených oblastech neviděli žádnou perspektivu, odešli a zůstali starší lidé, kteří jsou nejvíce zranitelní a potřebují humanitární asistenci. Vedle toho jsou zdejší oblasti často zaminované, což přináší nejenom bezpečnostní, ale také ekonomické problémy: na zaminovaném poli už člověk nic nevypěstuje.”

Humanitární situace v přífrontových oblastech východní Ukrajiny zůstává neutěšená. Podle organizace OCHA (Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí) se socioekonomická situace v oblasti se v roce 2018 v porovnání s předchozími lety zhoršila, a dokud konflikt neskončí, existuje jen malá naděje, že se zlepší zásadně. 

Při cestě z jednoho území na druhé umírá i několik lidí měsíčně

Hraniční přechod na kraji Stanycje ovlivňuje kromě charakteru vesnice také místní humanitární potřeby. Na autobusovém nádraží, u kterého vznikl, je rušno. Asfaltovou plochu křižuje několik řad stánků a oběma směry proudí houfy lidí ověšených zavazadly. Lidé, kteří právě přišli z druhé strany, vyčerpaně odpočívají na okolních zídkách a lavičkách. 

Ukrajinu se separatistickým územím spojuje jen pět hraničních přechodů, přičemž Stanycja tvoří jedinou spojnici s celým separatistickým Luhanskem. Hranici měsíčně překročí v průměru milion lidí a stávající kapacita přechodů nepostačuje, čekání ve frontě se tak může protáhnout třeba i na půl dne. Starší lidé během přechodu vlivem nepříznivého počasí často kolabují, občas dokonce dochází k úmrtím.

Předloňskou zimu jsem se na Ukrajinu ze separatistického území vracel přes přechod Majorske u Horlivky. Do fronty jsem si musel stoupnout už v šest ráno, tedy dvě hodiny před otevřením přechodu. Venku mrzlo, sněžilo a foukal velmi studený vítr, zatímco se zdálky ozývaly občasné výstřely. Na druhou stranu jsme se dostali až ve čtyři hodiny odpoledne s tím, že jsme museli kromě hodiny strávené ve vyhřívaném stanu, provozovaném Mezinárodní komisí Červeného kříže, celou dobu stát venku na mrazu.

Stanycja je přitom obecně hodnocena jako ten nejhorší ze všech pěti přechodů. V roce 2015 zde totiž během vojenského střetu došlo k sestřelení silničního mostu přes řeku. Hranici je tudíž možné přejít jen pěšky a přecházející musejí řeku překonávat přes prozatímní dřevěnou konstrukci.

Proč se lidé přes tyto přechody vydávají? Více než polovinu přecházejících tvoří starší osoby v důchodovém věku, pro které je cesta mnohem obtížnější. Ukrajinská vláda totiž v roce 2014 přerušila lidem ze separatistického území výplatu penzí, ti si tak musejí pro své peníze jezdit na Ukrajinu. Jejich výdej je však omezený různými opatřeními, řada lidí se tak k penzi vůbec nedostane. Zatímco v srpnu roce 2014 ukrajinskou penzi na separatistickém území pobíralo 1,2 milionů lidí, v loňském roce to bylo jen 477 tisíc.

Pět let války na Ukrajině: Život ve městech na dostřel od fronty

Lidé ze separatistického území jsou předmětem diskriminace

Anastazia mě bere do terénní kanceláře NRC ve Stanycji nacházející se před bankou, kde se táhne obrovsky dlouhá fronta starých lidí, kteří si sem přijeli penzi vyzvednout. „Tak je to vždycky, od rána do večera.”

V budově funguje bezplatná právní poradna. Právě právní asistence lidem postiženým konfliktem a obhajoba jejich práv ve vyšších instancích tvoří významnou část činnosti NRC na Ukrajině. 

„V terénu zjišťujeme, co je špatně, a pak se pokoušíme tlačit na vládu, aby prováděla potřebné změny. V Kyjevě se naši zaměstnanci pravidelně setkávají se zástupci příslušných ministerstev. Zároveň vedeme veřejnou kampaň, ve které na existující problémy upozorňujeme,” vysvětluje Anastazia.

Jdeme na zahradu, kde si sedáme ke stolu, u něhož mě Anastazia představuje Anně Seleznivě, mladé právničce, která v poradně pracuje společně s dalšími třemi právníky.

„Také lidé z území, které dnes není pod kontrolou ukrajinské vlády, pracovali na Ukrajině celý život a odváděli tam daně,” vysvětluje Anna. „Právo na penzi je základním lidským právem, které je dokonce ukotveno v Ukrajinské ústavě. Ukrajina tak jedná nejen v rozporu s principy mezinárodního práva, ale také svou vlastní legislativou.”

„Co tedy člověk ze separatistického území musí udělat pro to, aby ukrajinskou penzi mohl pobírat?” ptám se.

„Výdej penze je podmíněný držením certifikátu VVO, tedy vnitřně vysídlené osoby, k jehož vyřízení ovšem potřebujete potvrzení dočasného bydliště na území kontrolovaném vládou,” odpovídá Anna.

Mezi řádky pak dodává: „Jelikož lidé na Ukrajině nepřebývají, neoficiálně to většinou funguje tak, že dají peníze majiteli domu, aby místo mohli uvést jako své dočasné bydliště. Běžná cena může být asi pětina penze, tedy relativně velké peníze. Úředníci pak chodí a kontrolují, jestli na místě skutečně bydlíte, pokud tam nejste, musíte se do tří dnů přijít ověřit na příslušný úřad, jinak o penzi přijdete.”

V reakci na tuto praxi ukrajinská vláda představila další mechanismy, které lidem pobírání penze znesnadňují: „Kupříkladu se musíte dostavovat do banky k identifikaci jednou za tři až šest měsíců. Výplatu penze mohou pozastavit, i pokud se na druhé straně zdržíte déle jak 60 dnů.”

„V praxi to znamená, že se musíte alespoň jednou za dva měsíce vydat přes hranici, což pokaždé znamená strastiplnou a finančně velmi nákladnou cestu. Lidé jsou však na penzi, která je sama o sobě nepostačující, existenčně závislí – od tamních de facto autorit dostávají jako kompenzaci jen velmi zanedbatelný příspěvek. Navíc tímto způsobem o významnou část přijdou,” vysvětluje Anastazia. „Nejvíce ale opatření dopadá na lidi, kteří si ze zdravotních důvodů nemohou pro penzi jezdit. Kolik takových lidí je, nedokážeme odhadnout, ale na naší horké lince dostáváme časté hovory od nemohoucích lidí, kteří se na Ukrajinu pro penzi nemohou vydat a kteří nemají nikoho, kdo by se o ně postaral.”

Ukrajina neuznává dokumenty vydané separatistickými úřady. Jejich uznání se lidé mohou domoci jen přes soud. „Vedle problémů spojených s výplatou penzí se na nás proto lidé obracejí hlavně ohledně vyřizování rodných a úmrtních listů a záležitostmi týkajícími se dědického práva,” dodává Anna.

„V souvislosti s opravou domů pak lidem pak ještě pomáháme například při získávání vlastnických dokumentů nebo při soudních sporech s vládou, ve kterých se lidé snaží domoci kompenzace. Za to, aby vláda škody kompenzovala, vedeme intenzivní kampaň,” dodává Anastazia.

NRC se dlouhodobě snaží o to, aby byla občanská práva dodržována rovnoměrně bez ohledu na to, na které straně frontové linie dotčené osoby žijí. „K určitému zlepšení dochází. Nedávno například, díky úsilí některých dalších humanitárních organizací, nejvyšší soud rozhodl ve prospěch člověka, kterému vyplácení penze přerušili. Teď z rozhodnutí mohou vycházet nižší soudy. Velkých změn se nedá dosáhnout přes noc, ale kdybychom nic nedělali, nic bychom nezměnili,” říká závěrem Anastazia.  

Konflikt vstoupil do svého pátého roku. Jak se bude humanitární situace v oblasti vyvíjet? Humanitární organizace, kterých v oblasti působí velké množství a které v mnoha ohledech suplují činnost vlády, se postupně začínají soustředit na hledání dlouhodobých řešení problémů, které oblast sužují. Humanitární pomoc se tak postupně mění v pomoc rozvojovou.

„Naše práce nekončí tím, že někomu dáme lidem najíst a poskytneme jim léky. Potřebují mít střechu nad hlavou a stabilní příjem. Zároveň se snažíme napomáhat místním orgánům, aby se v zajišťování pomoci stávaly soběstačnými a řešili problémy na systémové úrovni,” řekl mi Goran.

Vleklost konfliktu však úplnému řešení problematické humanitární situace ve válkou postižených oblastech dlouhodobě brání: dokud se bude v oblasti bojovat, nikdy se plně nerozvine.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!