Pět let války na Ukrajině: Život ve městech na dostřel od fronty | E15.cz

Vše o gastro byznysu

Vše o gastro byznysu

Pět let války na Ukrajině: Život ve městech na dostřel od fronty

Josef Škrdlík
Vojtěch Jochim

V dubnu před pěti lety na východní Ukrajině propukla válka, jejíž ukončení se v dohledné době jeví jako velmi nepravděpodobné. V sérii pěti reportáží poskytneme pohled na život v postižených oblastech a popíšeme, jak se tamní situace od propuknutí konfliktu změnila.

V nadcházejících týdnech postupně zveřejníme články, ve kterých naleznete analýzu humanitární situace v oblasti. V rozhovoru se studentem z Doněcku se dočtete o tom, jak na válku nahlížejí lidé ze separatistického území. Reportáž z města Mariupol představí každodenní život na východní Ukrajině. Text o Východním Donbasu, části regionu nacházejícím se na území Ruska, pak popíše možné socioekonomické příčiny konfliktu a ruskou interpretaci dění na Ukrajině. Další reportáže ze stejné série byly publikovány na webu týdeníku Respekt.

Tato reportáž vás zavede do Avdijivky, Světlodarsku a Popasne, průmyslových měst, která se s propuknutím války octla v bezprostřední blízkosti bojového pásma. Jak blízkost fronty ovlivnila jednotlivé aspekty života ve městech a jak se lidé na východě Ukrajiny staví k vládě v Kyjevě a pomajdanovému politickému vývoji v zemi?


U kraje silnice stojí tank, na jehož střeše se krčí ozbrojení vojáci. Na přilehlé autobusové zastávce vyčkává hlouček dělníků. Právě jim skončila směna v Avdijivské koksovně, monstrózní sovětské stavbě, z jejíchž devíti komínů se směrem k městu linou oblaka kyselavého dýmu, typického zápachu průmyslových měst na Donbase. O kus dál míjíme cyklistu. „Tanky tudy jezdí normálně,” reaguje na můj vyděšený výraz řidič sdíleného taxi, který dennodenně pendluje po prázdnotou zející čtyřproudé silnici mezi Avdijivkou a nedalekou Konstantinivkou. Většinu autobusových spojení přerušil vznik frontové linie v roce 2014, protínající jižní okraj města. „Poslední autobus zpátky jede v jednu odpoledne, ale jestli se chceš dostat dovnitř, stoupni si do fronty minimálně hodinu předem.”

Jedno město, jedna továrna a postupný úpadek

Avdijivka, Světlodarsk i Popasna nabyly na významu díky rozvoji těžkého průmyslu. Avdijivka, dříve tvořená jednopatrovými dřevěnými domky, se v šedesátých letech se stavbou koksovny rozrostla o novou panelákovou čtvrť. Světlodarsk, postavený podle vzoru socialistického města, vznikl teprve v roce 1968 jakožto městečko pro dělníky nově postavené Vuhlehirské tepelné elektrárny, sedmiblokového megakomplexu, který do ukrajinské sítě vysílá víc elektřiny než Temelín do českých domácností. Popasna má o trochu tradičnější ráz. Význam získala už začátkem 20. století coby významný železniční uzel a překladiště.

Stejně jako Avdijivka a Světlodarsk však Popasna zažila éru největší prosperity za Sovětského svazu, kdy byl Donbas industriálním centrem celého impéria. V devadesátých letech nastal kvůli kombinaci neúspěšné privatizace a útlumu poptávky po produktech těžkého průmyslu ekonomický úpadek, který zapříčinil růst nezaměstnanosti, pokles mezd a snížení životní úrovně. Region už se z krize nevzpamatoval, jak naznačuje opuštěná průmyslová zóna s budovami s vymlácenými okny okolo nádraží v Popasne: městský průmysl buď zkrachoval nebo výrazně omezil výrobu. Zlatá éra, „kdy tudy vlaky jezdící nepřetržitě dnem i nocí převážely sto tisíc tun nákladu denně,” jak se nostalgicky píše ve článku o Popasne na ruské Wikipedii, je pryč.

Nikaragujská aktivistka Francisca Ramírez: Nechci, aby nějaká čínská firma rozhodovala o tom, zda zemřu v chudobě

Výbuch nakumulované nespokojenosti

„Už před Euromajdanem byla na vládu většina lidí naštvaná za to, že jim zavřeli fabriku, že přišli o práci,” reaguje asi třicetiletá podnikatelka a proukrajinská aktivistka Sněžana na mou otázku, zda měly nepokoje roku 2014 hlubší příčiny. Potkali jsme se v Popasne v jedné z restaurací, které provozuje.

Avdijivka, Světlodarsk a Popasna, podobně jako další města v oblasti, přešla po jarních nepokojích pod kontrolu separatistů. Brzy nato, v červnu a červenci, ale nad všemi třemi městy převzala zpět kontrolu ukrajinská armáda. V září se boje mezi separatisty a ukrajinskou armádou rozhořely naplno a jak ukazují například rozstřílené bytovky v přífrontových částech Avdijivky, pro obyvatele měst nastaly krušné časy.

„Krčili jsme se ve sklepech o hladu a v zimě, bez přívodu elektřiny, vody a plynu,” vzpomíná na léta 2014 a 2015 servírka v restauraci v Popasne, „kdo mohl, odjel.” S létem roku 2015 opustila Avdijivku a Světlodarsk víc jak polovina z původních asi 35 a 12 tisíc obyvatel. Počet obyvatel Popasne se mohl z původních 22 tisíc snížit až na čtvrtinu.

Jak ale vypadá život ve městech dnes?

Za městem končí svět

Vznik frontové linie mimo jiné znamenal, že se Donbas rozdělil do dvou celků s náhodně určenými hranicemi, což rozdělilo sídla, která na sobě byla vzájemně závislá, a omezilo to jejich dopravní dostupnost.

Světlodarsk leží na silnici E40, jednom z hlavních tahů v zemi, který dříve spojoval Charkov se zbytkem Donbasu. Teď ji ale na kraji města protíná frontová linie. Obdobný případ nastal také v Popasne, ze které se namísto železničního uzlu stala konečná stanice jedné lokálky.

„Jak vám vznik frontové linie ovlivnil život?” zeptal jsem se Aljoši, přibližně třicetiletého prodavače pirožků v Avdijivce – někdejším předměstí Doněcku, které konflikt proměnil v samostatné město.

Aljoša si lehce povzdechl a ukázal na zastávku na prázdném bulváru Hruševského: „Odsud vyjížděl autobus 136 každé čtyři minuty do centra Doněcku.” Aljoša před válkou prodával elektroniku na doněckém Radiobazaru, který se ale octl příliš blízko bojové zóny, takže se začal živit prodejem pirožků doma v Avdijivce. „Lidé přišli o práci, kontakt s blízkými nebo o lékaře. Dřív všichni jezdili do Doněcku, teď tu máme jednoho chirurga na dvacet tisíc lidí.”

Člověk si zvykne na všechno

Při cestě do Světlodarsku jsem měl pocit, jako bych jel do uzavřeného mikrosvěta, ostrůvku klidu uprostřed bojové zóny, kde lze jen stěží normálně žít.

Můj dojem ještě znásobila skutečnost, že zrovna opravovali most na hlavní silnici, takže nás vojáci nasměřovali na cestu přes okolní vesnice. „Tam ten blokpost, to už je DLR,” ukázal s klidem Serjoža, agronom ve středním věku, který mě do města svezl, na menší bunkr v poli jen několik desítek metrů od silnice.

Serjoža usilovně trval na tom, že jako novinář musím mluvit s místními vojenskými dobrovolníky, proto mě zavedl přímo do druhého patra městské nemocnice a zavolal mi místního náčelníka. Náčelník, mladík v uniformě, se na mě podíval, jako bych spadl z višně: „Co tady děláš? Tady je válka. Sem nikdo dobrovolně nejezdí. Kliď se odsud.”

S pochybami, zda mé rozhodnutí vydat se do Světlodarsku nebylo neuvážené, jsem vyšel ven na prázdný a ponurý betonový bulvár. Protože už se schylovalo k večeru, šel jsem se ubytovat. Zamířil jsem do hotelu Donbas, socialistického věžáku vybudovaného pro pracovníky elektrárny. Když jsem si všiml, že je v hotelu s několika stovkami míst jen asi pět hostů, začal jsem se recepční vyptávat, jestli je nocleh opravdu bezpečný.

„Občas ostřelují jižní předměstí, vesničku Luhanske, ale ve městě už je dlouho klid,” ujistila mě.

Po setmění jsem z pootevřeného okna slyšel občasné výstřely a dunivé výbuchy od ostřelování. Přestože byly velmi daleko, nedalo mi to a šel jsem se projít, abych rozptýlil své obavy. Rok 2018 se na frontě nesl ve znamení relativního klidu, nezřídka se ovšem stávalo, že zbloudilá střela dopadla na lidské obydlí a zapříčinila úmrtí civilistů. V květnu například raketa jen o vlásek minula budovu školy ve Světlodarsku, kde v tu dobu bylo 400 dětí. Přestože je jen nízká pravděpodobnost, že střela zasáhne právě vás, usínáte každý večer s pocitem, že se ráno nemusíte probudit.

Venku však lidé poklidně chodili na večerní nákupy do místního supermarketu Brusnička. Nikde ani stopa po jakýchkoliv obavách. Sedl jsem si na zahrádku jedné z mnoha otevřených hospod. Z reproduktoru hrála hlasitá hudba. U stolu bezstarostně popíjela skupina bývalých spolužáků, kteří každých pár sekund prskali smíchy při vzpomínce na staré dobré časy na základní škole.  

„Člověk si zvykne na všechno,” řekl mi Ruslan, asi čtyřicetiletý prodavač kuřat, se kterým jsem se dal do řeči u jeho stánku na tržišti v Popasne, když jsem na téma přivedl řeč. „V roce 2014 se po každém menším výbuchu všichni utíkali schovat do sklepa. Kdyby to teď dopadlo sem,” ukázal doprostřed tržiště, „tak se každý jen trochu přikrčí, a pak si v klidu pokračuje ve své práci.”

Lidé si k přítomnému nebezpečí vypěstovali apatii. Adaptovali se životu na hranici bojové zóny, jak jen jim to podmínky umožňovaly. Pozoruhodný příklad této přizpůsobivosti představuje Aljoša, který hrozby vyplývající z blízkosti fronty vůbec nebere na vědomí. Na okraji bojové zóny v Avdijivce se nachází písečný lom. „Nejhezčí místo široko daleko, vypadá to tam jako někde na Blízkém východě,” rozbásnil se. „Slunečný den, neděle. Vzal jsem přítelkyni a šli jsme se koupat. Leželi jsme na pláži – pohoda, ale pak nám ukrajinští snipeři začali střílet okolo uší, abychom vypadli. Děvče se polekalo, tak jsme museli pryč. Zkazili nám celé odpoledne. Nechápu, proč mají tohle zapotřebí,” rozhněval se. 

Věci se mění, ale nikdo tomu nevěří. S tibetským premiérem o historii, našich zemích a optimismu

Funkční hospodářství drží města při životě

Propuknutí války, které s sebou neslo poničení infrastruktury, přerušení výroby a odchod velké části populace, znamenalo pro mnohá přífrontová sídla ekonomickou smrt znamenající dlouhodobou stagnaci a demografický úpadek. Nic takového ovšem nenastalo v Avdijivce, Světlodarsku ani Popasne. Proč?

Avdijivská koksovna fungovala i v dobách nejtvrdšího ostřelování. Dnes zaměstnává asi čtyři tisíce lidí, tedy většinu práceschopného obyvatelstva Avdijivky. Tepelná elektrárna ve Světlodarsku plní obdobnou funkci. Oba podniky jsou ziskové, lidé tak dostávají relativně vysoké výplaty, které ve výsledku udržují v chodu celý navázaný sektor služeb: v městech fungují různé obchody, restaurace nebo hospody.

Případ Popasne, jejíž hlavní ulice je lemovaná dražšími restauracemi, bary a kavárnami, i přesto, že místní průmysl skomírá, mi osvětlila Sněžana: „Je tu hodně vojáků a ti dostávají vysoké výplaty, které ve městě také utrácejí.”

Přestože se část lidí, kteří po roce 2014 odešli, už nevrátila, relativně dobře fungující hospodářství do měst přilákalo velké množství vnitřních vysídlenců z okolních vesnic, kde se život zastavil, nebo ze separatistického území. Ti pomohli částečně dorovnat populační deficit, a přispívají tak k funkčnosti místní ekonomiky. 

Ruslan se do Popasne přistěhoval ze separatistického Pěrvomajsku, který s Popasnou dříve tvořil souměstí: „Je tu víc peněz. Kšefty jdou líp.”

Serjoža do Světlodarsku přijel už v roce 2014 z Ilovajsku, městečka východně od Doněcku. Jako agronom cestuje po farmách v regionu: „Manželka si našla práci ve Vuhlehirské elektrárně, proto jsme přijeli sem. V DLR jsem zůstat nemohl. Moci se chopili bandité a kriminálníci. Bratr podnikal, ale byznysu nakonec musel zanechat – do cesty mu kladli příliš mnoho překážek.” 

Evropě tady říkáme Gayropa

Část lidí na východní Ukrajině smýšlí proukrajinsky – souhlasí s proevropským směřováním země a staví se kriticky vůči separatistickým tendencím na východě země – a část prorusky. Neznamená to ovšem nutně, že by si přáli, aby Putin poslal na Donbas ruské tanky. Spíše se ohrazují proti kurzu, kterým se země vydala po roce 2014.

„Proč je tu tolik plakátů s Porošenkem?” zeptal jsem se Aljoši, protože mě překvapilo, že prezident v Avdijivce visí skoro na každé zdi.

„Pánové v Kyjevě správně rozpoznali, že obyvatelé Avdijivky rádi hrají šipky, tak se jim rozhodli vyjít vstříc – alespoň jednou,” odpověděl mi ironicky.

Sedli jsme si k pivu do nálevny Koks na rohu. Aljoša vystudoval herpetologii, práci v oboru ale nenašel a zároveň si nedokáže představit, že by měl Donbas opustit. Jednou to zkusil, vyráběl léčiva ze zmijího jedu někde u Prahy, ale v Česku se mu nelíbilo, proto se vrátil a živí se jako trhovec.

„Já s Euromajdanem nesouhlasím, a to z jednoho prostého důvodu: nepřeji si sbližování se s Evropou. Víš, jak jí tady říkáme? Gayropa. Lidem tu při vyslovení slova Holandsko běhá mráz po zádech. Jsem čistokrevný Rus. Rodiče pocházejí z Kurska a na Donbas přišli teprve v osmdesátých letech. Ale pššt,” přiložil si prst na ústa, „o tom je dnes lépe mlčet, člověka to může dostat do problémů. Přítelkyně mi v roce 2014 nabízela, abych s ní odjel do Ameriky, ale nechtěl jsem. Nemám rád tu jejich západní kulturu a mentalitu.”

Také Ruslan vidí Evropu jako něco cizího stojícího v přímém protikladu k tomu, co považuje za hodnotné: „Nejsme jako Evropané, Rusové jsou nám bližší: máme stejný humor a podobné postoje k sexuálním otázkám. Když se chlapci drží za ruce, je to podle tebe normální? Možná máš sám podobné sklony, pokud ti to nevadí. Homosexualita je nebezpečný zlozvyk: za sto let to tu bude samý teplouš a přeoperovanec.”

Když tady mluvíš ukrajinsky, dostaneš po hubě

Ruslan si myslí, že Euromajdan zorganizovala Amerika: „Vyplatí se jim mít Ukrajinu v Evropské unii. Někdo to zorganizovat musel a proč by to dělalo Rusko? Vždycky jsme spolu vycházeli dobře.”

Odpor vůči stávající ukrajinské politice podtrhuje ještě jedna důležitá skutečnost: nedůvěra vůči západní Ukrajině, jejíž reprezentanti se měli díky Euromajdanu dostat k moci.

K večeru jsem postával v Popasne u baru a bavil se s číšníkem. Příchozí starší muž s černými vlasy mě chytil za rameno: „Přijď za námi ke stolu. Popijeme a já ti povyprávím, co všechno se tady děje.”

Představil se jako Eduard. Pracuje jako inženýr v železničním depu. Nejprve se obával, že mě poslala SBU (ukrajinská bezpečnostní služba, pozn. red.), abych z něho dostal nějaké usvědčující tvrzení. Nakonec ale povolil: „Máš dobré oči, já ti to teda řeknu. Jsou dvě Ukrajiny: západní a východní, Euromajdan toto rozdělení ještě umocnil. Lidé na západě mají úplně jinou mentalitu. My jsme družní, otevření a vzdělaní, ale oni nás nenávidí.

Maminka mi před lety prozradila jedno tajemství, které mi nechtěla jako dítěti říct. Někdy v šedesátých letech zakončila studium ruštiny v Kursku a její spolužačky, nejlepší kamarádky, odjely učit na západ Ukrajiny. Za tři měsíce je našli v lese za vesnicí mrtvé: umlátili je za to, že přijeli učit ruštinu. Osmnáctileté dívky! Když začal Euromajdan, tak jsem si na ten příběh vzpomněl.

My bychom se s nimi chtěli přátelit, ale oni nám sem posílají žoldáky a agenty, kteří tu všechno kontrolují a nutí nás mluvit ukrajinsky. Nejlepší by bylo, kdyby sem ukrajinská armáda vůbec nepřišla: všechno by zůstalo při starém. V DLR se brání, protože se bojí Pravého sektoru (ukrajinská krajně pravicová strana, pozn. red.). Správně dělají, protože jestli tam přijdou banderovci, to bude tragédie.”

Aljoša k DLR chová podobné sympatie: „Upřímně, já o Doněcku nemůžu říct nic špatného, spíš naopak. Zakázali držení zbraní – obrovské plus. V ukrajinské televizi pořád ukazují prázdné obchody a přemrštěné ceny, ale to není pravda. Dokonce jsou tam vyšší výplaty než v Avdijivce.”

Ruslanovi v separatistickém Pěrvomajsku vyrabovali pět obchodů a ukradli mu náklaďák. Přiznal, že se vystěhoval také kvůli obavě, že ho připraví úplně o všechno.

„Tak kde je tedy líp?” zeptal jsem se ho zpříma.

„Někdo říká, že tady, někdo, že tam, takže to asi vyjde zhruba nastejno,” vymluvil se. Když jsem naznačil, že pokud protestující roku 2014 vzešli z banditů a kriminálníků, tak tam také podobní lidé vládnou, dopustil se pro Donbas typické interpretační svévole: „Tak to bylo na začátku, ale postupem času se k moci dostali zástupci lidu – tamní vláda je lepší než ta kyjevská.”

Aljoša mě po několikátém pivu vzal ven na ulici a ukázal na menší tyčku na střeše protějšího paneláku: „Rušička, ruší nám ruské a doněcko-luhanské kanály, což je strašná otrava. Ruské filmy mám rád, Ukrajinci nikdy nic pořádného nenatočili a ani si nedokážeš představit, jak příšerný je ukrajinský dabing ruských filmů.”  

„Úplně se zbláznili,” dodal. „Tady viselo,” ukazuje na prázdnou výlepní plochu nad silnicí, „že za vnitřní separatismus může člověk dostat třeba pět let. Vnitřní separatismus znamená například znevažování prezidenta nebo vyjadřování protivlasteneckých názorů.”

„Člověk už neví, čeho se vlastně bát,” prohlásila rezignovaně servírka za pultem.

„Do vyšších pater vůbec nechoď,” zareagoval Kolja, chlap „od rány” s vyholenou hlavou, který si přivydělává v koksovně, na můj nápad vyjít za výhledem do okolí do horního patra jednoho z paneláků. „Jsou tam ostřelovači a ti tě můžou rovnou sejmout. Za co? Za nevlastenecké chování – třeba že ses díval do DLR.”

„Když sem v roce 2014 přišli Ukrajinci, měl jsem radost, protože zrušili zákaz vycházení, ale po tomhle… Nediv se, že tu dostaneš po hubě, když mluvíš ukrajinsky.”  

Jaká řešení navrhují?

„Ukrajina by se měla rozdělit podél Dněpru na dva státy – jih a východ Ukrajiny stojí při nás,” myslí si Eduard. Aljoša a Ruslan jsou naopak za celistvou a nezávislou Ukrajinu, ovšem tu předmajdanovou – „respektující práva ruskojazyčného obyvatelstva a inklinující k Východu”.

S variacemi podobných postojů jsem se na východní Ukrajině setkával velmi často, daleko častěji než s proukrajinskými názory, přestože nejsem schopen objektivně vyčíslit jejich procentuální zastoupení. Velká část východní Ukrajiny se neztotožňuje s novým proevropským směřováním země a obrozenou ukrajinskou národní identitou. Ukrajinský stát lidé často vnímají jako nedemokratickou strukturu, která je omezuje na osobní svobodě a zabraňuje jim realizovat jejich politické představy. Avdijivka, Světlodarsk a Popasna tak vysílají jasnou zprávu. Život se může i v bezprostřední blízkosti frontové linie konfliktu, který pravděpodobně v dohledné době neskončí, relativně normalizovat. Příčiny, které stály u zrodu konfliktu, však odstraněny nebyly: východní Ukrajina nechce na Západ.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!