Pravda o pravdě: fake news v českém rybníce | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Pravda o pravdě: fake news v českém rybníce

Pravda o pravdě: fake news v českém rybníce
Ilustrační foto
• 
ZDROJ: Profimedia.cz

Petra Chaloupková

Třetí zářijovou neděli Česká televize odvysílala premiérový díl pořadu To se ví, označeného jako zábavná show, v níž známé osobnosti komentují falešné zprávy. Namísto fake news se ale ČT podařilo odhalit žalostný stav české mediální gramotnosti a všudypřítomný naivní způsob vypořádávání se s dezinformacemi. Vágnost v přístupu k problematice „alternativní pravdy“ je o to nebezpečnější, jelikož se projevuje i ve vysílání veřejnoprávní stanice. Přešlap České televize však nakonec jen odráží všeobecnou ztracenost v boji na poli internetového zpravodajství a sociálních sítí.

Je neděle, po desáté večer. Na televizní obrazovce přepnuté na program ČT1 se zjevuje do fialova laděný vizuál a znělka zaměnitelná s jakýmkoli jiným vědomostně-zábavním pořadem na českých stanicích. Jména hostů i podoba studia jsou jen alternací ostatních večerních show „jedničky“ (od Zázraků přírody po Všechnopárty). Výraznější odklon od tradiční veřejnoprávní večerní zábavy přichází hned s uvítáním moderátora: „Každou neděli se budeme společně vydávat do mediální džungle na lov informací, které jsou překvapivé, pobuřující a ne vždy pravdivé.“ Následuje první zkouška divácké odolnosti vůči fakeům v podobě fotky popáleného psa, jenž měl údajně ke zranění přijít při záchraně rodiny z hořícího domu. Moderátor tuto fámu následně vyvrací tvrzením, že spálená kůže na jeho hlavě je jen plátek šunky. Veselé, že?

V podobném duchu se nese i zbývající třicetiminutovka. Čtveřice domácích celebrit (včetně stálých účastníků Haliny Pawlowské a Aleše Hámy) se probírá zavádějícími titulky, pochybnými statusy a senzačními videi. Ve značné části případů jde ale o ukázky starší několik měsíců, či dokonce let, případně se řeší bulvární výmysly týkající se přímo soutěžících hostů. Výběr se zdá být všehochutí populárních vláken na Twitteru nebo kombinací clickbaitů domácího bulváru. Hlavně, aby to mohl jeden z účastníků doprovodit svým ostrovtipem (který je mimochodem často jen citací už známých internetových memů).

A co je pravda? To se (nikdo nedo)ví

Pořad tak nakonec působí jako předčítaný katalog náhodně vygenerovaných zpráv, na které člověk pravidelně používající internet už několikrát narazil. Zde se dostáváme k největšímu paradoxu a protimluvu celého pořadu, jenž selhává na všech vytyčených úrovních – zábavní, edukativní i soutěžní. Pro koho je vlastně určen? Jakého televizního diváka by měl humorný boj s dezinformacemi kombinovaný s ohranými glosami celebrit za zenitem zajímat? Předpokladem takového konzumenta by zřejmě bylo pravidelné sledování televizního vysílání a zároveň omezené zkušenosti s fungováním na sociálních sítích, včetně rozeznávání falešných zpráv. Tedy popis, jenž sedí na většinu českých občanů důchodového věku. 

Mladí Slováci a konspirační teorie

Na první pohled to vypadá jako poměrně nadějný plán na zvýšení mediální gramotnosti u nejohroženější skupiny. Podle výzkumu společnosti Elpida se 90 % seniorů využívajících internet setkalo s fake news v podobě řetězových e-mailů. Současně skoro stejné procento pravidelně sleduje televizní zpravodajství, ale za důvěryhodný zdroj jej označuje pouze třetina. Nadto téměř každý třetí seniorský respondent považuje právě veřejnoprávní televizi za původce nepravdivých informací a falešných zpráv. 

Veřejnoprávní komerce, komerční veřejnoprávnost

Pořad, který by starším občanům zábavnou formou pomáhal s orientací ve světě (fake) news, má tedy evidentní potenciál nebo spíš rozsáhlou cílovou skupinu. V tom případě je ale přinejmenším nelogické, aby se vysílal v tak pozdní večerní době. Navíc se tu otevírá otázka, nakolik se divácká základna ČT1 překrývá s dezinformacemi postiženou skupinou a nakolik by tito lidé byli ochotni (byť za příslibu zábavy) přistoupit na určitý skrytě edukační záměr relace. 

Výrazným prvkem, který úspěšnost daného zacílení prakticky vylučuje, jsou pak jízlivé poznámky na adresu častých šiřitelů dezinformací a zároveň významných politických a veřejných představitelů, jako je Jaromír Soukup, Andrej Babiš nebo sám prezident republiky Miloš Zeman. Ano, zmínění se nepochybně značně podílejí na sdílení falešných zpráv a rozmělňování hranic mezi holými fakty a přehnanou hysterií, ale způsob, jakým tyto osoby To se ví označuje, je kontraproduktivní. Namísto jasného popření nepravdivých sdělení a detailního vysvětlení, proč daný výrok není a nemůže být pravdou, se moderátor i hosté opírají o ironii a svrchovaný sarkasmus. Jsou nad tento „bulvár“ povzneseni, jako by to nemuseli brát vážně. (Nejde o výtku proti snaze o odlehčení tématu humorem, ale vůči laxnímu přístupu hostů, kteří by přinejmenším měli alespoň zaujmout jasné stanovisko.) Takzvané alternativní pravdy se maximálně onálepkují, ale neanalyzují a neodůvodňují. Už tak vágní rozlišení mezi pravdou a „post-pravdou“ se rozleptává do nediferenciovaných kategorií. Oblíbená výtka a kámen úrazu všech laxně vedených diskuzí, že se v konečném důsledku jen pokládá tvrzení proti tvrzení, se tak stává jednoduchým argumentem. A nařčení z předpojatosti je více obhajitelné než kdy dřív. S nadsázkou řečeno lze tento program označit za zvláštní hybrid – formou patří na komerční stanice, ale s názory do „pražské kavárny“.

Šíření dezinformací a propagandy je alarmující, proto jsme se rozhodli s tím něco dělat, říká člen projektu Zvol si info

Neúspěšné pokusy o glosování aktuální bezútěšné politické situace zřejmě pocházejí z nešťastného kopírování původního formátu pořadu z britské veřejnoprávní stanice Channel 4 uváděného v první polovině roku 2017 pod názvem The Fake News Show. Britská verze – ačkoli zachovává nejasný soutěžní rámec – oproti české ale komentování fake news využívá jako prostředek k odlehčené politické satiře (v českém prostředí už vyhynulý žánr). Také vykazuje snahu o větší diverzitu názorů, v prvním díle se kupříkladu jako host představil otec Borise Johnsona, bývalý politik a autor několika knih Stanley Johnson. A třebaže zábava také někdy sklouzává k bulvárním tématům, vypořádává se s nimi funkčně a účelně – každý host měl například za úkol vypustit prostřednictvím sociálních sítí do informačního světa libovolnou nepravdu, jejíž anabázi na hlavní stránky „zpravodajských webů“ následně moderátor sledoval. 

Migranty máte? A mohla bych je vidět?

Česká republika je obecně poměrně zajímavým úkazem ohledně šíření a vnímání fake news. Vzpomeňme například na „prvního českého teroristu“ Jaromíra Baldu a jeho bizarní příběh. Sedmdesátiletý senior v létě 2017 podlehl nesmyslně vyvolávanému strachu a v duchu obrany vlasti se pokusil terorem varovat před terorem: „Chtěl jsem proti němu vzbudit co největší odpor.“ Neviděl jediného džihádistu, ale přesvědčen pravdivostí všudypřítomných výstrah proti migrantům a teroristům a zklamán faktem, že se nečiní nutná opatření, se vydal ohrožovat české občany sám. Trefnější zobrazení „úspěšnosti“ boje proti dezinformacím bychom hledali těžko. 

Je úsměvné, že v našem vnitrozemském státě střední Evropy, v němž nás více než migrační vlna ohrožuje kůrovec, mají podobné nafouklé zprávy takový dopad. A navíc se stává spíše pravidlem než výjimkou, že autory nebo propagátory těchto dezinformací jsou politici na těch nejvyšších postech. Skoro jako by se Česko chtělo připodobnit k západním velmocem, jako jsou Spojené státy nebo Velká Británie, kde se stejný fenomén též týká vysokých ústavních činitelů. V těchto zemích nicméně mírná obava může být v určitých mezích obhajitelná, vezmeme-li v potaz, že tam – na rozdíl od Česka – někdo žít opravdu chce. 

Expert na fake news Jakub Kalenský za nejnebezpečnější praxi týkající se této oblasti v českém kontextu považuje začlenění fake news do mainstreamu a dominantního informačního proudu. Z ojedinělých bizarností a přepálených pohádek se tak pomalu stává tolerovaný diskurz neustále obhajovaný výkřiky o právu na vlastní názor. Členové stran napříč celým politickým spektrem se v okouzlení mocí sociálních sítí podílí na šíření nepravdivých informací, jako by fakta už vyšla z módy.

Ačkoliv dnes Martin Konvička přijíždějící jako jezdec apokalypsy na Staroměstské náměstí v hábitu dojme jen málokoho, hnutí Tomia Okamury se i díky zkazkám o zavádění práva šaría v Německu nebo bruselském euroteroru ještě stále drží na solidních devíti procentech volebních preferencí. Umíněné popírání globálního oteplování z úst bývalého prezidenta Václava Klause již také působí spíše úsměvně, současný premiér však jasné vědecké prognózy označuje za hysterii a nechápe, proč by se mělo „strašit vymíráním“. Klaus mladší pak k obraně proti „šestnáctileté puberťačce s psychickými poruchami“ radši rovnou zakládá nové hnutí. 

Anonymita na internetu – zdroj zla v člověku?

Domácí kolorit navíc dobarvují naprosto absurdní internetové účty prezidentova mluvčího, který cíleně využívá rozmazaných hranic mezi skutečností a „interpretovanou pravdou“, stejně jako nejasných rozdílů mezi oficiálním vyjádřením prezidenta a osobními průpovídkami Jiřího Ovčáčka. Na jeho Twitteru se tak lze například dočíst informace o zahraničních cestách Miloše Zemana, dojmout nad líbezným přáním požehnaného víkendu, obohatit se u sdíleného článku Parlamentních listů nebo se rozvášnit nad nadávkami do fašistů, neomarxistů a politických monster všeho druhu. Opravdu obdivuhodné, že Ovčáček zvládá udržovat svůj feed tolik rozmanitý, když při tom musí stále hledat i bájný Peroutkův článek. Ve zdejším kontextu je však už podobná praxe víceméně běžná, a tak Ovčáčkovy excesy – přestože se přímo týkají nejvyššího ústavního činitele – působí normálněji, než by se slušelo.

Dostupnost a dosah sociálních sítí obecně boj s dezinformacemi dramaticky znesnadnily. Orientaci v záplavě odkazů komplikuje i česká tvořivost v podobě řady satirických účtů, jež jdou často od originálu rozeznat jen stěží. Naposledy se nechal nachytat nedůsledný štáb TV Prima, který ironický komentář parodického profilu ruského velvyslanectví pokládal za oficiální postoj zástupců Ruské federace. Třebaže nejde o první nemalou chybu, jíž se tato zpravodajská redakce dopustila, možná Primě svítá na lepší časy. Dříve tohoto roku vedení oznámilo, že získalo licenci od společnosti CNN a v dohledné době uvedou do provozu nový zpravodajský kanál CNN Prima News.

Lepší pozdě nežli později

Vypadá to, že Česko opět trochu zaspalo. S pojmy fake news nebo dezinformace se tu ohání kde kdo a nejvíce ti, co je sami vytvářejí. Fenomén tím získává jakousi performativní povahu a točí se v bludném kruhu – ve chvíli onálepkování určité zprávy se tento čin zároveň stává sám o sobě potenciálním fakem. A bude hůř, se zlepšujícími se technologiemi se vyvíjejí i dezinformace. S nadcházející érou tzv. deepfakes (falešné videozáznamy vytvořené za pomoci umělé inteligence) budeme čelit ještě většímu nebezpečí a chaosu. 

Přestože u nás funguje několik webových stránek či institucí, jež se hledáním a vyvracením nepravdivých tvrzení ve veřejném prostoru věnují (Demagog, Hlídací pes, Neovlivní), pro omezení dezinformačního toku to zdaleka nestačí. Problém je třeba řešit systémově na státní a institucionální úrovni. Nebrat jej za marginální a krátkodobou překážku (obzvlášť když existují pádné obavy, že šíření falešných zpráv dokáže nepřímo ovlivnit i výsledky voleb). Mediální gramotnost se však u nás stále pokládá za automatickou či přirozeně nabytou, přitom by v dnešní době měla být povinnou položkou všech učebních osnov. Internet, který používáme na denní bázi, ale staromódně řadíme do soukromých záležitostí – jako území, kde si každý může dělat, co se mu zlíbí. Uvidíme, jak dlouho ještě vydržíme sunout post-pravdy před sebou a prezentovat je za přirozenou součást debaty. Tolerancí fake news v diskurzu nakonec jen sami přetíráme lži na bílo.

Autor: Petra Chaloupková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!