V jakých oblastech se podle Vás může nejlépe rozvíjet spolupráce České republiky a Polska, například pokud jde o otázky projednávané na úrovni EU? Co obě země nejvíc spojuje?
Není nikdy na škodu si připomenout, že Česko a Polsko jsou zeměmi středoevropského regionu, zeměmi, které v posledním čtvrtstoletí prošly významnou politickou a hospodářskou transformací a zeměmi, které ve stejné době vstoupily do NATO, EU, ale také schengenského systému. Z toho vyplývá řada společných zkušeností i zájmů, které však nutně nemusí být zcela totožné. Obě země se totiž nemálo liší velikostí, počtem obyvatel a do určité míry i hospodářskými parametry a strukturou.
Příklady pro ilustraci: hodnota polského exportu převyšuje v posledních letech hodnotu českého exportu asi o jednu čtvrtinu, nikoli v násobcích. Domácí spotřeba hraje v celku polské ekonomiky mnohem významnější úlohu než v českém. Polský stát je v národním hospodářství mnohem významnějším vlastníkem než u nás stát český. Podíl zemědělské produkce a potravinářského průmyslu je v Polsku podstatně větší. A tak dále.
Energetickou bezpečnost nechápeme jen v úzkém národním zájmu. S partnery jsme solidární.
V zahraničněpolitickém kontextu je pak pro Polsko velmi významný baltský region a východní sousedé Evropské unie jsou s ním spjati bytostněji než s českými zeměmi. Česko zase věnuje historicky větší pozornost Balkánu a Středomoří. To nalezneme již v českém a moravském folklóru. Tato připomenutí na úvod sice mohou znít banálně, nejsem si však jist, zda je vždy zcela doceňujeme.
Odtud také nutně vycházejí zájmové okruhy, shody, a také nuance v politikách obou zemí. Evropský trh a jeho svobody jsou pro obě země mimořádným přínosem. K jeho zdokonalování je zapotřebí nejen legislativní práce na unijní úrovni, ale také zlepšení dopravní infrastruktury v regionu obecně a v severojižním směru zvláště.
Bezpečnost – vojenská, energetická a dnes také vnitřní – jsou další oblastí výrazného společného zájmu. To jsou hlavní okruhy, které dle mého soudu obě země spojují, třebaže v konkrétních otázkách přirozeně můžeme nalézt i trochu rozdílné akcenty.
Vnitřní trh a jeho svobody se často skloňují v souvislosti s reformními návrhy britského premiéra Davida Camerona. Polsko, Česká republika i ostatní středoevropské země k nim zaujaly společný postoj. Podařilo se Cameronovi přesvědčit středoevropské partnery, a jak se mu to povedlo? Zdá se, že v případě Polska sehrál roli příslib podpory v bezpečnostních otázkách a také podpora ve sporu s Evropskou komisí. Je to pravda?
Společný průnik pohledů zemí Visegrádské skupiny na reformní návrhy vlády Spojeného království je, jak je patrné, velmi vysoký. V oblasti volného pohybu pracovníků a čerpání britských sociálních benefitů je polský postoj nejenom principiální, ale brání zájmy téměř jednoho milionu Poláků, kteří žijí a pracují na Britských ostrovech.
Další statisíce pracují v jiných zemích Evropské unie. Je to tudíž i významné vnitropolitické téma. Nemyslím si, že toto by byla otázka, ve které by sama polská vláda takto jednoduše provázala své možné ústupky s bezpečnostní problematikou nebo jinou politickou otázkou. Především však vyjednávání probíhají v rámci celé EU a v tomto rámci bude také dojednán výsledek.
Myslíte si, že se dá očekávat, že Polsko po vzoru Velké Británie vystoupí s vlastními požadavky na určité výjimky z evropské politiky nebo změny v evropském rozhodování? Často se hovořilo o tom, že by se o něco takového mohla Varšava pokusit v klimaticko-energetické politice. Je takové téma stále na pořadu dne? Podporovala by v tom Polsko Česká republika?
I zde, musím říci, v zásadě platí totéž, co se týká předešlé otázky: obě témata jsou mnohem komplexnější a úvahy o jejich propojení více než značně zjednodušující.
Jsou si Polsko a Česká republika v otázkách klimaticko-energetické politiky tak blízké, jak se může zdát? V posledních měsících a letech době se několikrát ukázalo, že Česká republika je ochotnější ke kompromisu se zbytkem EU. Jaké v pohledu obou zemí na klimaticko-energetickou politiku panují rozdíly, a v čem se naopak shodnou?
Stačí porovnat energetickou infrastrukturu i dlouhodobé koncepce obou zemí, abychom viděli, že klimaticko-energetické politiky obou zemí nemohou být totožné. Optimalizovaný scénář státní energetické koncepce ČR z loňského roku předpokládá snižování fosilních zdrojů v energetickém mixu, což vyplývá i z domácích zásob, polská energetika naopak chce v maximální možné míře využívat bohatých domácích zdrojů hnědého a především černého uhlí.
V Polsku je to nejenom otázka ekonomická nebo věc energetické bezpečnosti, ale také velmi významná otázka sociální. Shoda panuje v zajištění energetické bezpečnosti, v podpoře využití jaderné energetiky – v polských podmínkách stále budoucímu – a v tom, že obě složky klimaticko-energetické politiky by měly být, zjednodušeně řečeno, v širokém kontextu vyvážené.
Česká vláda na konci minulého roku nepodpořila společný dopis několika středoevropských ministrů pro energetiku, který se kriticky stavěl k plynovodu Nord Stream II. Jak to bylo vnímáno z polské strany, pro kterou je rozšiřování Nord Streamu citlivou otázkou? Otázky energetické bezpečnosti byly vždy doménou Visegrádské čtyřky. Znamená to, že se v tom začíná skupina rozcházet?
Ne, tak to není. Otázka bezpečných dodávek zemního plynu (a ropy) je pro obě země mimořádně důležitá. Energetickou bezpečnost zajišťuje diverzifikace zdrojů a cest od zdrojů. Obecně: čím více zdrojů, kde je možné suroviny nakoupit, a cest, jimiž je dopravit, tím lépe. Plynovod Nord Stream II v tomto smyslu polská vláda nepovažuje za projekt, který přispívá těmto diverzifikacím, naopak, považuje jej za projekt politický a obává se zvýšení závislosti na zdrojích v Rusku.
Nord Stream II rovněž neřeší potřeby zemí jihovýchodní Evropy a jejich zajištění je rovněž otázkou energetické bezpečnosti. Česká republika při diverzifikaci dodávek obou surovin učinila v posledním čtvrtstoletí a zvláště v posledních letech obrovský kus práce, která energetickou bezpečnost země velmi posílila.
Energetickou bezpečnost ale zdaleka nechápeme pouze v úzkém národním zájmu. Již po plynové krizi v roce 2009 jsme prokázali solidaritu s našimi partnery a také nedávno se předseda české vlády v tomto smyslu jasně vyjádřil.
