Rezoluci podpořila velká většina poslanců ze všech parlamentních frakcí. Proti hlasoval jediný z německých zákonodárců. Jednání Spolkového sněmu sledovala v galerii pro hosty velká skupina Arménů, kteří po hlasování zdvihli papíry s nápisem „děkujeme“.
Poslanci při projednávání rezoluce zdůraznili, že nechtějí obviňovat vládu Turecka, které je nástupnickým státem Osmanské říše. „Je třeba zdůraznit, že současná turecká vláda není odpovědná za to, co se stalo před sto lety. Má však odpovědnost za to, jak se s tehdejšími událostmi bude zacházet dál,“ řekl předseda Spolkového sněmu Norbert Lammert. „Jsem přesvědčen, že označení minulosti pravými slovy neohrozí naše vztahy s Tureckem,“ podotkl také.
„Nejednáme tady o jakémkoli odsuzování (tureckého prezidenta Recepa Tayyipa) Erdogana. Tato rezoluce je apel na to, aby konečně byly důsledně zpracovány tehdejší události. A je třeba, aby se na tom podílely obě strany, jak Turecko, tak Arménie,“ řekl místopředseda poslanců vládní sociální demokracie (SPD) Rolf Mützenich.
„Jedině ten, kdo se přizná k vlastním chybám v minulosti, je může překonat,“ řekl poslanec Křesťanskodemokratické unie (CDU) kancléřky Angely Merkelové Franz Josef Jung. Podle něj má Německo zkušenost s tím, že zpracování temných stránek minulosti může pomoci k urovnání vztahů se sousedy.
| Vraždění Arménů v osmanské říši si vyžádalo až 1,5 milionu obětí |
|---|
| Nejstrašnější genocidou v dějinách byl holokaust Židů za druhé světové války, který nepřežilo na šest milionů osob. Masové vyvražďování Arménů v osmanské říši, pro které se podle většiny historiků vžil název arménská genocida, si v letech 1915 až 1923 vyžádalo až 1,5 milionu obětí. Turecko pojem genocida odmítá, německý parlament ale masakry právě tímto termínem označil. Za genocidu uznaly tyto události už dříve více než dvě desítky zemí. Patří mezi ně Rusko, Polsko, Slovensko, Kanada, Francie či Itálie; ČR mezi nimi není. Prezident Miloš Zeman ale podle arménských médií při návštěvě svého arménského protějšku Serže Sargsjana v Praze v lednu 2014 hromadné vraždy Arménů za genocidu označil. „Příští rok to bude sto let od genocidy arménského lidu v roce 1915, kdy zemřelo 1,5 milionu Arménů,“ prohlásil tehdy Zeman. Podle Hradu šlo o Zemanův soukromý názor. Velká většina historiků označení arménská genocida podporuje. Například v červnu 2000 napsalo 126 předních odborníků na čele s nositelem Nobelovy ceny za mír Eliem Wieselem či izraelským historikem a pražským rodákem Jehudou Bauerem článek, v němž uznalo „arménskou genocidu za jednoznačný fakt“. První „moderní“ genocidu 20. století, která začala zatčením stovek Arménů osmanskými úřady v dubnu 1915, nepřežily podle arménských údajů dvě třetiny z více než dvoumilionové arménské komunity žijící tehdy v Turecku. To sice uznává, že při vojenských operacích zemřelo až půl milionu Arménů, tvrdí ale, že se jednalo o výsledek chaosu vyvolaného boji. Jednalo se prý o deportace z frontových oblastí, a pokud došlo k úmrtím, byl to důsledek válečných útrap a jednotlivých excesů. Podle Ankary také Arméni provokovali tím, že sami vraždili turecké obyvatelstvo a zrazovali svůj stát spoluprací s ruskými vojsky, jež byla válečným nepřítelem osmanské říše. Už dobová svědectví ale hovořila o cíleném masakru na základě národnosti. Masakry nepřišly znenadání, byly výsledkem mnoha okolností. Počátek první světové války zastihl západní oblast historické Arménie pod osmanskou říší, východní část, která dříve patřila Persii, byla připojena k Rusku. Navíc Turecko ztratilo po balkánských válkách v letech 1912 až 1913 většinu evropského panství a křesťanští Arméni se stali nepohodlnou menšinou. Arménská území stála také v cestě k muslimskému a turkojazyčnému Ázerbájdžánu, který představoval „odrazový můstek“ do Asie. V říjnu 1914 vstoupilo Turecko do války na straně německo-rakouského bloku a hned utrpělo porážku od Ruska. Odpovědnost byla svalena na Armény. Součástí ruských legií byly totiž i arménské oddíly, ty však většinou pocházely z Ruskem ovládané části Arménie. Systematický plán na vyhlazení arménského národa se začal naplňovat nejspíš už na přelomu let 1914 až 1915 na schůzích nejužšího vedení vládnoucí mladoturecké organizace Jednota a pokrok (Ittihad ve terakki), ve které měl hlavní slovo takzvaný mladoturecký triumvirát: ministr vnitra Mehmet Talaat, ministr války Ismail Enver a ministr válečného loďstva Ahmed Cemal. Nicméně podle historiků neexistuje žádný dokument, který by v tomto směru představoval nezpochybnitelný důkaz. Počátkem roku 1915 byli arménští vojáci sloužící v turecké armádě odzbrojeni a zlikvidováni a poté přišla na řadu arménská elita. V noci na 24. dubna 1915 (tento den je označován jako rudá neděle) bylo uvězněno na 250 arménských intelektuálů a obchodníků v tehdejší metropoli říše Cařihradu (dnes Istanbulu). Pak byli zatčeni Arméni i v dalších oblastech osmanské říše, celkový počet zadržených se odhaduje na 2340. Většina z nich byla později zavražděna. Na jaře 1915 byl též vydán rozkaz o „přesídlení“ arménské menšiny do pouštních oblastí Mezopotámie a Sýrie. Při odchodu z vesnic byli muži často odvedeni stranou a zabiti, ostatní se pak vydali na cestu do sběrných táborů, kterou jen málokdo přežil. Přepady, vraždění a znásilňování byly téměř na denním pořádku. Vyhánění a vraždění Arménů pokračovalo až do konce první světové války v roce 1918 a poté, po asi ročním klidu, bylo obnoveno v letech 1920 až 1923, kdy již v zemi vládli nacionalisté. Počet obětí se odhaduje na 1,5 milionu. Zachránit se stačilo zhruba 600.000 Arménů, a to nejčastěji útěkem za hranice země (především do Ruska). Pochody smrti přežily desetitisíce lidí, několik tisíc dětí bylo islamizováno. Přímým důsledkem genocidy byl vznik arménské diaspory po celém světě. Nyní žije ve světě na 11 milionů Arménů, z nichž přes tři miliony v Arménii a přes sedm milionů jinde (nejvíce v Rusku, USA a Francii). Podle UNESCO bylo navíc po roce 1923 zcela zničeno přes 900 historických arménských památek na východě nynějšího Turecka. V době masakrů však svět nedokázal rázně zakročit, a tak část Arménů vzala spravedlnost do svých rukou; několik vysokých činitelů tureckého režimu bylo ve 20. letech zavražděno. Také v letech 1970 až 1980 Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie zavraždila na 30 tureckých diplomatů, což měla být podle tohoto nacionalistického hnutí s marxisticko-leninskou orientací pomsta za genocidu. Turecko sice uznalo v roce 1991 nezávislost Arménie, ale nenavázalo s ní diplomatické vztahy. Hranice mezi oběma zeměmi jsou uzavřeny. |
Přečtěte si o reakci Turecka:
Předseda Zelených Cem Özdemir, který je tureckého původu, zdůraznil, že Německo mělo jako někdejší spojenec Osmanské říše podíl odpovědnosti na vraždění Arménů. Má proto podle něj morální povinnost usilovat o narovnání vztahů mezi Tureckem a Arménií.
Turecko krok Spolkového sněmu kritizovalo. Premiér Binali Yildirim dnes v projevu před členy vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) prohlásil, že hlasování ve Spolkovém sněmu bude zkouškou přátelství mezi Německem a Tureckem. Kriticky se k německé rezoluci vyjádřil i Erdogan.
Masakry Arménů za první světové války za genocidu oficiálně uznaly více než dvě desítky zemí, včetně Francie, Ruska nebo Argentiny. Příslušnou rezoluci přijal i Evropský parlament a také papež František loni hovořil o genocidě.
V Turecku je použití termínu genocida pro označení událostí z roku 1915 trestné a Ankara kritizuje země, které tento termín používají. Masakry, při nichž přišlo o život asi 1,5 milionu Arménů, považuje Ankara za „běžné incidenty, které se staly v podmínkách první světové války a mohly se přihodit v jakékoli jiné zemi a společnosti“.
