Bernsův tým v rámci projektu Pes vycvičil několik jedinců tak, aby dokázali bez doposud nezbytných uklidňovacích prostředků klidně sedět v tunelu magnetické rezonance.
V průběhu snímkování jim pak promítali fotografie různých předmětů, zvířat a lidských tváří a sledovali aktivitu mozku. Jakmile se na snímcích objevily lidské tváře, na monitorech se „rozsvítily“ i části mozkové kůry, které při promítání běžných předmětů nereagovaly a současně neodpovídaly oblasti spojované se psím chápáním odměny.
Evoluční stopa
To znamená, že schopnost rozeznávat tváře je do psího mozku v těchto částech evolučně vepsána. Pokud by se totiž psi tváře lidí jen naučili, měli by při pohledu na lidskou tvář aktivní pouze oblast mozku zodpovědnou za paměť a chápání odměny, kterou zkušený pejskař stimuluje třeba podáváním pamlsku po úspěšném aportu.
Výcvik psa k tomu, aby věnoval alespoň třicet sekund své pozornosti dvourozměrným obrazům, byl sám o sobě velkou výzvou. Jen šest z osmi vytipovaných psů ji nakonec zvládlo a mohlo se zúčastnit finálního experimentu. Výsledky výzkumu publikoval časopis PeerJ, který zdůraznil, že Berns zmíněný region psího mozku pojmenoval DFA (dog face area). Vědec se tak odvolal na tři oblasti lidského mozku FFA (fusiform face area), které mají na starosti totožnou činnost.
Vlk se nedá ochočit, protože poznává svět jinak než pes
