Antický historik Hérodotos píše o běžci, který roku 490 př. n. l. urazil během dvou dní cestu z Athén do Sparty, celkem cca 250 km. Britská Royal Air Force v roce 1982 zkoumala, zda je tuto trasu v daném čase možné zvládnout – třem běžcům se to podařilo během 34–39 hodin. O rok později se konal první Spartathlon, závod, při kterém musí běžci zvládnout 246 km, cestu z Atén do Sparty, do 36 hodin. Balázs Simonyi, režisér a zároveň několikanásobný účastník tohoto ultramaratonu, v rámci dokumentárního festivalu Jeden svět představil svůj snímek Ultra, který sleduje cestu několika běžců tohoto závodu, odhaluje jejich motivace a ukazuje, jak člověk přesahuje limity svých fyzických i psychických schopností a nalézá při tom sám sebe. Rozhovoru se spolu s ním zúčastnil i jeden z protagonistů – Béla Szabó.
Na začátku filmu je řečeno, že k běhání jsou potřeba hlavně tři věci – head to control, stomach to digest, teeth to squeeze – můžete to trochu rozvést?
Balázs: To se týká především běhu na dlouhou vzdálenost. Kdo se na takový závod přihlásí, musí být fyzicky zdatný a zkušený. Během závodu přijde pár těžkých chvilek, kdy zkrátka musíte zatnout zuby a pokračovat. To je to jediné, co můžete udělat. Samozřejmě si také musíte dobře rozložit tekutiny a jídlo po celou dobu závodu. Takže potřebujete dobré trávení. Hodně běžců, i velmi dobrých běžců, skončí, protože s tím mají problémy.
A to nejdůležitější – head to control. To je mentální dovednost. Podle mě je to z 10 procent o fyzičce a z 90 procent o psychice. Jak se dokážete přesvědčit, abyste pokračoval, jestli se vidíte v cíli, jestli jste schopni to zvládnout. Hlava je velmi důležitá. Existuje jedna novela, krátký příběh, kde debatuje duše s tělem o tom, kdo je výše postavený. A já myslím, že hlava, i když i tělo dokáže říct ne a vypovědět. Musíte najít rovnováhu.
Co je z toho nejtěžší?
Balázs: Pro mě ta hlava. Když doběhnu, jsem samozřejmě fyzicky unavený, ale mnohem více psychicky. Jste neustále pod tlakem. Pořád.
Když běžíte, veškeré vaše myšlenky, pozitivní i negativní, začnou skrz vaše tělo plynout a vy tomu nemůžete utéct
Podle čeho jste si vybral hlavní protagonisty dokumentu, tj. Bélu, který běžel svůj soukromý závod (v rok konání tohoto závodu se už oficiálně nemohl zúčastnit ten, komu se to v předchozích letech již pětkrát nepovedlo, Béla byl jedním z těchto neúspěšných běžců, přesto se tuto trasu rozhodl běžet sám – pozn. red.), Němku Annett, která se prostřednictvím běhu vypořádávala se ztrátou syna, a francouzskou rodinku, jejíž jeden člen byl ze závodu diskvalifikován?
Balázs: Béla byl pro mě inspirací. Když jsem běžel poprvé v roce 2014, náhodou jsme spolu byli na hotelovém pokoji. A jeho příběh mě dojal. Vždycky jsem chtěl vytvořit něco o běhání – knihu, film, něco… Ale nevěděl jsem, jak začít. Víte, na YouTube je dnes spousta videí o běhání. A jsou nudná. Přemýšlel jsem, jak vyjádřit to, co ohledně běhání cítím, jak sdílet to pozitivní.
A když jsem slyšel Bélův příběh, začali jsme točit. On mě podnítil k hledání dalších lidí, např. Annett jsme našli skrz internetový průzkum. Reprezentuje terapeutický význam běhání. Rodinku z Francie jsem znal z předchozích závodů a chtěl jsem je ve filmu mít, protože představuje radost a zároveň tvrdohlavost: nikdy se nevzdát a dokázat, že jsi rovnocenný všem ostatním. A Béla je ten, který chce něčeho dosáhnout. Mít úspěch v něčem reálném, jako je běhání. V životě můžete dobře pracovat, vkládat do věcí mnoho energie, a přesto nejste odměněni. V tomhle je běhání velmi férové. Kolik do něj vložíte, tolik se vám vrátí.
Je zvláštní, že říkáte, že Béla běhá kvůli úspěchu, když neběžel oficiálně. Vy jste si, Bélo, udělal svůj soukromý Spartathlon. Nemohl jste proběhnout cílovou čárou, nedostal jste věnec. Proč jste běžel i přesto, že to nemohlo být v rámci závodu?
Béla: To je velmi komplikovaná otázka. Začal jsem běhat velmi pozdě, ve svých dvaačtyřiceti letech. Běhal jsem maratony a jak jsem se do toho více a více dostával, moje touha rostla, je to jako magnet. Jako droga. Chtěl jsem najít v běhání úspěch, kterého jsem v reálném životě nikdy nedosáhl. Chtěl jsem být uznávaný pro to, co ve sportu dokážu. Dozvěděl jsem se o tomhle závodu – Spartathlonu, který je jeden z nejuznávanějších napříč běžci, a rozhodl jsem se se přihlásit.
Měl jsem za to, že běh je spíše fyzická záležitost, takže jsem vynaložil velké množství energie, abych to zvládnul, abych byl připraven. Pro mě to bylo z 60 procent o fyzičce, ze 40 procent o psychice. A přestože jsem byl v dobré formě, tak jsem v roce 2014, kdy jsme se seznámili, závod nedokončil. A to byl můj pátý závod. Schopnost řešit problémy je napříč běžci úplně jiná, já ji mám horší, Balázs ji má lepší. Musel jsem najít způsob, jak se s nimi vypořádat. Nejen v běhání, ale i v životě. Řekl jsem si, dobře, běžel jsem pětkrát, možná je tu jiná cesta, jak si dokázat, že jsem schopný běžet z Athén do Sparty. A pak jsem byl bohužel diskvalifikovaný kvůli té nové regulaci. Tím se mi ale otevřely nové dveře. Co kdybych to zkusil sám? Závod není to hlavní, hlavní je si něco dokázat.
Jsou tito lidé, jejich motivace, typické pro charakter závodu, nebo jsou to extrémní případy?
Balázs: Myslím, že každý si s sebou nese nějaký problém. Samozřejmě tu jsou i lidé, kteří chtějí prostě vyhrát, kteří to dělají pro sportovní úspěch. Ale hodně lidí se chce třeba potrestat. Je tu tak pět šest motivací – úspěch, terapie, kompenzace, dokazování si něčeho, radost. Hodně lidí rádo běhá. Každý má v životě nějaký problém, je ve vaší duši a když běžíte, když vykonáváte tu fyzickou aktivitu, vaše myšlenky začnou plynout. Nemůžete před nimi utéct, jsou pořád ve vaší mysli. Když běžíte, spousta negativních i pozitivních myšlenek proudí skrz vaši mysl a tělo a vy od nich nemůžete utéct.
Mluvil jste s těmi lidmi potom? Podařilo se jim vyřešit své problémy?
Balázs: Myslím, že všichni běžci za sebou po cestě zanechávají kameny – ony problémy. Ale nové také vznikají, což je vlastně důvod, proč se stále vrací. Máte problém, snažíte se s ním pomocí závodu vypořádat, ale i když ho dokončíte, stále tu je. I když je vaše duše trochu zahojena.
Jak může fyzická aktivita pomoci překonat psychický problém?
Balázs: Béla byl těžký kuřák, cca deset let. Pro něj to byla kompletní změna životního stylu. Mně to zase dává mnoho energie a čisté myšlenky, běhání mi pomáhá se rozhodovat. Zúčastnil jsem se mnoha závodů a všechny mě naučily nebát se, pomohly mi najít způsob, jak řešit problémy. Je to tedy velmi dobrá škola. Pomáhá se spoustou věcí.
Béla: Když máte problém v životě, v mysli, jdete si zaběhat a vaše duše se uklidní. A zase na druhou stranu, když jsem uprostřed závodu a moje tělo má nějaký problém, díky svým mentálním schopnostem ho můžu zrelaxovat.
Pro lidi zvenku jsme šílenci a extremisté
Jde tedy spíše o fyzickou, či psychickou zátěž?
Balázs: Záleží. Pro mě je to spíše zátěž psychická.
Béla: Obě.
Jak se pocity mění během závodu?
Balázs: Na začátku víte, že to bude bolestivé. Náš přítel vždycky říkával, že máte v ruce kladivo a víte, že se jím uhodíte do palce. Lidé zvenku naši komunitu vidí jako extrémní, jsme pro ně šílenci. Pro nás je to koníček. Nejsme žádní extremisté, jsme normální lidé, co rádi běhají. Prostě vyjadřujeme sami sebe skrze dálkový běh.
Lidé sbírají známky, kočky, rádi chodí na večírky a berou každý víkend drogy. Pro mě je extrém tohle, pro ně jsme to zase my. Je to pro nás přirozené a když se podíváme do historie, v mnoha kulturách bylo běhání na dlouhé vzdálenosti profesí jako pošťák. Nyní ale žijeme ve velmi pohodlné době, máme rádi komfort, rádi sedíme a vše děláme prostřednictvím jednoho kliknutí. My představujeme tu druhou stranu, rádi se dostáváme do nekonformních situací, protože je to cesta, jak poznat sám sebe.
Béla: Pro mě je „ultra“ běhání jako milenka ze Středozemí – krásná žena, která na vás působí magnetickým efektem. Na začátku je v tom hodně lásky, tančíte spolu, jste šťastní, jakmile se ale dostanete do nesnází, žena vás vyhazuje z bytu i s vaším kufrem. Hádky a křik. Je zkrátka velmi temperamentní. Jednou jste nahoře, jednou dole. Jako ve vztahu.
A jaký je to pocit dosáhnout cíle?
Béla: To já nevím (smích). Ale myslím na to, představuji si sám sebe za cílovou čárou.
Balázs: Pro mě to bylo poprvé šokující i povznášející. Velmi rozporuplné. Ale taky opravdu očisťující. S každým dalším rokem to bylo jiné. Nyní je to jako přijet na nějaké oblíbené místo. Dokázal jsem to, ale už to není očista. Je skvělé něco dokončit. To je to, na co celou cestu čekám. Mám takovou mantru, že všechno jednou skončí. Život, vztah i závod.
Co je to, co vás dovede k cíli? Díky čemu překonáte bolest, únavu atd.
Balázs: To je velmi prosté – moje ambice, má pýcha. Je to celé o mé pýše, že to dokážu, že toho jsem schopen. Chci sám sobě dokázat, že to zvládnu. Nic víc.
Béla: Každý běh je úkol, který musíte splnit. Já čekal na optimální okolnosti, ale nikdy to nebylo optimální. V závodu není nic optimální. Naučil jsem se, že potřebuji radost i smutek zároveň, to mě drží. Je to jako metafora života.
Když s někým děláte něco společně, pouto mezi vámi posílí
Jakou roli hrají pro závodníky jejich blízcí, kteří je provázejí po cestě?
Balázs: Na to odpovím velmi krátce, protože si s sebou nikdy nikoho neberu. Rád to dělám sám, je to jen moje mise.
Proč chcete být sám?
Balázs: Protože je to osamělý sport. Jsem rád jen sám se sebou. Neexistuje žádná jiná aktivita, kdy jste tak sám, tak blízko sám sobě třicet šest hodin nebo dva dny. Kdy se o sebe musíte postarat, kdy musíte poslouchat svoje myšlenky, poslouchat svoji duši, čelit sám sobě jako v zrcadle. Můžete zůstat v posteli, ale nikdo není v posteli třicet šest hodin. Při takhle namáhavé fyzické aktivitě poznáte sám sebe. Poznáte spoustu stránek sebe sama, o kterých jste neměli tušení. To je váš charakter, váš postoj, vaše chování. V běžném životě máme masku, a tak skutečně nevíme, kdo jsme. V tak extrémní situaci se ale poznáte. A budete překvapeni.
Takže být sám je součástí hledání sebe sama?
Balázs: Ano. A jak Béla řekl, mám dobrou schopnost řešit problémy. A když dokážu řešit problémy za velmi těžkých okolností během závodu, dokážu je řešit i ve svém životě.
Tak proč si tedy ostatní své blízké s sebou berou?
Balázs: Ze dvou důvodů. Zaprvé, stojí je hodně energie, aby závod dokončili. Aby se na něj připravili. Opravdu ho chtějí dokončit, takže chtějí minimalizovat risk a mají s sebou podporu. Třeba i trenéra. Chtějí si být jisti, že závod dokončí. Zadruhé, pro spoustu lidí je to zábava, dělat věci společně. A já tomu rozumím. Máte ženu, dítě nebo kamaráda, kteří neběhají, ale chtějí být součástí vašeho života a chtějí být s vámi šťastní. Můžete to udělat společně a oni budou na konci spokojení, že mohli nějak pomoct. Je to dobrodružství. Ale samozřejmě jste to vy, kdo dělá tu fyzickou část, oni jsou jen podporou.
Béla: Je to jako teambuilding. Děláte věci společně a vzniká mezi vámi silné pouto. Běžel jsem mimo závod, takže jsem samozřejmě někoho potřeboval. Během oficiálního závodu je po cestě několik checkpointů, kde se můžete např. najíst, takže můžete být sám. Ale já běžel mimo něj, takže jsem se zeptal své ženy a myslel si, možná až příliš idealisticky, že když to uděláme společně, pouto mezi námi posílí, že to bude dobrodružství a hezká zkušenost. Byli jsme spolu třicet let a během nich jsme spolu byli jen párkrát takhle intenzivně.
Běhání odkryje všechny vaše vrstvy a dá vám poznat sám sebe
Na konci říkáte, že otázka „proč běhám“ je stejná jako „kdo jsem“ a že běhání vede k sobě samému. O co tam tedy přesně jde? Že se necháváte dohnat do extrémních situací za své limity? Že se musíte vypořádávat se svou slabostí, s bolestí, s touhou přestat?
Balázs: Jak jsem říkal, to, jak se při běhání chovám, jsem já. Běhání všecko odkryje a pomáhá poznat sebe sama. Proto je to pro mě totéž. Když vidíte někoho běžet, jeho pohyb, vše, co dělá, ho charakterizuje. Jak se během běhání chová, jak mluví s ostatními lidmi, jak se rozhoduje, jak řeší problémy – to je prostě on. Nemůžete se chovat jinak. Člověk je jako cibule. Má spoustu vrstev a jádro, to jste vy. Můžete mít spoustu masek a být hezká cibule, ale nakonec to jádro jste vy. A běhání toto jádro pomáhá objevit. Proto já běhám. Chci vědět, kdo jsem, a moje běhání to reprezentuje.
A už víte, kdo jste?
Stále hledám. Jsem díky tomu sebejistý. Nemůžu schovat špatné ani dobré stránky mé osobnosti. Běhání je velmi dobrý učitel, protože vás učí pokoře a vytrvalosti.
Platí to o běhání obecně nebo mluvíte o Spartathlonu?
Balázs: Myslím, že to platí obecně. Ale možná že když běžíte delší a delší běhy, učí vás to hlouběji. Ale i příprava na půlmaraton či celý maraton je velkou výzvou. Běhání učí jen pozitivní věci. Není tam nic negativního.
Ve filmu říkáte, že už nikdy nepoběžíte znovu. Běžel jste?
Balázs: Ano. To si myslí všichni, protože to je velmi bolestivé a každý se chce té bolesti zbavit. Hned. Navíc jsem pro tento sport mladý, potřebujete zmoudřet a dospět.
Poběžíte tento rok?
Balázs: Zrovna dnes je velký den, protože v pět hodin se to bude losovat. Budou vybírat jména pro tento rok a oba jsme se přihlásili. Takže čekáme.
Takže se pravidla změnila a vy, Bélo, můžete znovu běžet?
Béla: Ano, pravidla se změnila.
Balázs: Toto pravidlo bylo jen jeden rok, protože vyvolalo velké protesty ze strany atletů. Bylo to opravdu diskriminující. Takže bychom tam rádi znovu byli.
