Po alespoň dočasně vyhraném boji za udržení Autonomního sociálního centra Klinika se zdálo, že se přístup české veřejnosti ke squatům posunul přívětivějším směrem. Debata ohledně obsazeného domu bývalé polikliniky na Žižkově nezaznívala pouze v rámci skupinky pár aktivistů, demonstrace za fungování centra se zúčastnily dva tisíce lidí a v jeho prospěch se vyslovili sousedé i politici. Květnové vyklizení nejdéle fungujícího pražského squatu Cibulky už žádný větší ohlas nevyvolalo. Stejně tak zanikla i informace o prosincovém obsazení šárecké Šatovky a fakt, že ji squateři museli opustit – údajně kvůli dřevomorce – po prvních dvou týdnech, už vůbec nikoho nevzrušil. Pořádání benefičních sbírek pro uprchlíky na Klinice a podobné akce mění i způsob stereotypního nazírání na squatery – už to nejsou punkáči líní pracovat ve jménu placení nájmu, ale další podmnožina v rámci levicových aktivistů s otevřenou náručí a myslí pro všechny. V důsledku toho zřejmě došlo v sobotu 6. února k žhářskému útoku na žižkovské autonomní centrum ze strany neznámých zakuklenců.
„Tady je squatů tolik, že to policie skoro nestíhá,“ směje se platinově blonďatá Nina z obsazeného domu v alternativní čtvrti Madridu, ale obě víme, že přehání. V španělském velkoměstě bují squatů asi dvacet, takže to není ani tak o tom, že by policie nestíhala, jako spíš o tom, že ani nemá zájem to stíhat. „Párkrát jsme se museli přejmenovat, ale žádné větší problémy jsme neměli,“ shrnuje. „Nám naopak policie minule pomohla, někdo se k nám totiž vloupal a ukradl pár věcí, třeba kytary,“ říká šestnáctiletý člen pravidelného shromáždění, na němž se určuje směřování dalšího samosprávného sociálního centra Esoa el EKO, jehož se přes teoreticky ilegální status účastní i prošedivělí rodičové, kteří jakoby si odskočili od přípravy večeře pro hladové dětské krky, aby zorganizovali setkání naturalistů, bezplatné lekce angličtiny nebo rozvoz jídla do sociálně slabších rodin. Obsazené opuštěné domy na Pyrenejském poloostrově fungují bez nadsázky jako regulérní kulturní centra s aktivitami pro všechny generace.
Na berlínském Kreuzbergu už squaty představují k rozhořčení jejich obyvatel málem mainstreamovou turistickou atrakci, v důsledku čehož se mnozí kreuzbeřané raději přesouvají do opuštěných továren v „neprofláknutém“ Lipsku (právě v Německu nebo třeba v Nizozemí si squaty mohou za určitých podmínek vydupat legalitu). Obsazených 34 hektarů v Kodani známých pod jménem Christiania má dokonce částečnou autonomii a platí tam tak jiná pravidla, například ohledně marihuany.
Protizákonně obsazené domy v postkomunistických zemích těžko pohledat
Vzhledem k tomu, že první squatterská hnutí okolo sebe začala šířit svobodomyslnost v 60. letech v západní Evropě a USA, zatímco v postsocialistických zemích se historie odvíjí až od pádu totalitárních režimů, můžeme možná odlišnost přístupů považovat pouze za dílo času. Ačkoliv jeden významný posprejovaný příklad můžeme najít v zemi bývalé Jugoslávie. Autonomní kulturní centrum Metelkova se zasazuje o šíření nonkonformního stylu života ve slovinské Ljubljani. Zdejší komunita proměnila v jiný svět bývalé kasárny a v sedmi domech zřídila kluby, galerie či ateliéry a studia, dokonce jí bývá lichoceno přirovnáními k proslulejší a již zmíněné Christianii v Kodani. Kromě toho se podařilo squatterské kultuře zapustit nejisté kořínky v Polsku, a to konkrétně ve Varšavě, Wroclawi a nejsilněji se drží v Poznani, kde již 21 let funguje Rozbrat. Varšavský squat Przychodnia na sebe zase strhl pozornost nejen v rámci tuzemska před dvěma lety, kdy na něj zaútočili účastníci Pochodu nezávislosti, tradiční akce zdejší extrémní pravice. Dnešní squatteři se totiž často líhnou z antifašistických hnutí.
Squatting se dá obecně rozdělit na dva typy – squatting z ekonomické nutnosti, kdy nelegální obyvatel jednoduše vidí v obsazení domu řešení své finanční a bytové situace, a squatting ideologický, spojený často s hnutími pátrajícími po alternativách ke konvenčnímu způsobu života, v rámci něhož se prázdné domy často dočkají přerodu v centra kultury. Přestože za první známý a s alternativní scénou v Česku hýbající squat zřejmě můžeme označit v roce 1993 obsazenou Ladronku, má několik předků z úplného počátku 90. let. Ačkoliv ty záhy po svém založení povymíraly po zásahu policie.
Vůbec první squatterské novorozeně na Malé straně pojmenované Dům U divého muže se nezrodilo klasickou cestou. Dům začal fungovat jako legální alternativní kulturní centrum, ale v listopadu 1990 mu vypršela smlouva nájemní smlouva s ministerstvem vnitra a z více než třiceti lidí se stali protizákonní obyvatelé. Objekt však vyklidit odmítli a v pořádání koncertů či divadelních představení pokračovali. Budovu museli opustit o dva měsíce později.
Ještě v květnu téhož roku se však objevil jejich nástupce, a to v bývalé dělnické kolonii na Praze 5 Buďánka, tedy v oblasti, kde se scházeli disidenti minulého režimu. Do jednoho z dvaceti chráněných domků se rozhodli vnést život aktivisté z anarchistické skupiny Svoboda 91 a vydrželi zde do března. Déle vydržela Zlatá loď, v které se od podzimu 1991 do května 1994 snažilo několik mladých lidí následovat příklad komunitního způsobu žití objevujícího se v 60. letech. Jejich snahy svůj pobyt zlegalizovat však vyšly vniveč a i na ně si došlápl zákon. Sochorka, obývána mezi lety 1992 a 1997 anarchistickým hnutím, byla využívána mimo jiné k provozu infocafé a pořádání výstav či koncertů, a představuje už poměrně známý příklad squatu. Jak Sochorka, tak Zlatá loď se dočkaly rekonstrukce a v současnosti slouží – naštěstí – jako obytný prostor. Pro některé lidi totiž squatting představuje hlavně způsob, jak upozornit na přehršel chátrajících, nevyužívaných domů v paradoxním kontrastu s množstvím lidí bez domova.
Sedm let volnomyšlenkářství v praxi na Břevnově
Tyto krátce či déle fungující pokusy již následovala proslulá Ladronka fungující mezi lety 1993 a 2000, jejíž začátky ovlivnilo právě anarchistické hnutí v Polsku a pak hlavně německá autonomní scéna, v rámci níž už tehdy squatting představoval nešokující součást. Ladronka se dokonce těšila spříznění s nejproslulejším berlínským squatem Köpi, který v zájmu udržení českého sourozence uspořádal i několik benefičních koncertů. Už tehdy aktivisté obsazení majetku Magistrátu hlavního města Prahy obhajovali konceptem autonomního kulturního centra, které nabídne prostory nekomerční kultuře, jíž se dostávalo vybití víceméně jenom v strahovském klubu 007, a to pouze v hudebním slova smyslu. Mimochodem ve squatu Ladronka pobýval i rapper a ilustrátor Vladimír 518.
První tři roky se sice idea kulturního centra převáděla do praxe postupně, ale po roce 1995, kdy Ladronku opustili 3 z 5 zakladatelů, se z tohoto místa vytratil politický radikalismus a první pokusy o její vystěhování se povedlo odvrátit právě díky podpoře zaznívající třeba z tuzemské hudební scény. O tři roky později odešli poslední z původních obyvatel a někteří jí začali vyčítat vzdálení se myšlenkám anarchistického hnutí, přestože se tu nadále pořádaly akce na podporu antifašistického hnutí nebo zdejší squateři například poskytli po dobu měsíce a půl ubytování lidem z jiného významného českého squatu Milada poté, co je policie poprvé donutila dům opustit.
Mimo jiné asi nikoho moc nepřekvapí, že s tímto prostorem se pojí i nástup freetekna do Čech. Prostor však získala i vážná hudba, hip hop, fotbalové turnaje, výstavy, přednášky, autorské večery či projekce dokumentárních i hraných filmů, a to obzvláště ve zdejším infocafé Utopia. Obyvatelé ochotně poskytovali prostor i těm, kteří potřebovali prostor na schůzky – třeba za účelem pořádání benefičních akcí. I přes demonstrace pořádané za její fungování dostala tato legenda mezi českými squaty fatální zásah ze strany policie a v listopadu roku 2000 byla Ladronka vyklizena. Po jejím zániku se nadále vedly debaty o tom, jakým způsobem by pokračovala v případě, že by se její provoz podařilo zlegalizovat. Někteří se shodují se spisovatelem Josefem Alanem, který tvrdí, že alternativní kultura se mnohdy postupem času stává hlavním proudem, proti kterému se původně vymezovala, a přirovnávali možný vývoj Ladronky směrem k podobě současné MeetFactory (právě zakladatel MeetFactory umělec David Černý patří mezi osobnosti, které se Ladronky zastali).
Za další proslulá jména na české scéně bezpochybně platí hlavně Vila Milada v pražských Holešovicích, ohledně níž se dva roky vlekl spor o přiměřenosti policejního zásahu při jejím vyklízení v roce 2012 (soud žalobu squatterů nakonec zamítl), a Cibulka, která v pražských Košířích bujela s přestávkami až do svého definitivního vyklizení vloni na jaře. Kromě toho se na scéně mihly i Střešovičky, jejichž obyvatelům se staly domovem venkovské domky v bývalé řemeslnické enklávě, nebo Papírna, jež vlastně fungovala díky svému patronovi Centru svobodného vzdělávání legálně. Se squaty a anarchistickým hnutím je spřízněno žižkovské infocentrum Salé disponující i knihovnou a freeshopem (tj. „obchodem“ obzvláště s oblečením, kde si může kdokoliv vzít cokoliv a na oplátku třeba něco zanechat), známé třeba i jako místo, kde vaří pražští Food Not Bombs (skupinka lidí vařící z jídla – často nalezeném v kontejnerech – nejen pro bezdomovce), squatem však není a platí spořádaně nájem.
Policie vítězí
Alternativního centra chtiví aktivisté se objevili i mimo Prahu, ačkoliv jejich činnost obvykle represivní složky zadupaly ještě rychleji než u jejich sourozenců z hlavního města. Nejvzpurněji vůči systém vystupují lidé ve východních Čechách. V Trutnově squateři obsadili hotel Varšavu a poté, co centrum nepřežilo třetí policejní razii, se přesunuli na sídliště Zelená louka. V ještě menším nedalekém Dvoře Králově došlo k nezákonnému využívání prázdného domu dokonce na třech místech, jenže infocafé v Hájence utnula policie po půl roce, Málkův statek pár měsíců fungoval za souhlasu majitele, ale útočila na něj neonacistická mládež, a bývalý mlýn paradoxně skončil po neúspěšném pátrání policistů po narkotikách. Pokoj od pánů v uniformách se dostalo pouze squaterům v jedné z polorozpadlých budov v zaniklé vesnici nedaleko Trutnova Debrné, kteří díky izolaci objektu od civilizace nikomu nevadili. Několika snahami o probuzení nevyužívané budovy o sobě dalo vědět i Brno, nejvýraznější případ se týkal Nové zahrady, kterou podporovali i skuteční pronajímatelé Strana zelených. I zde však přes podporu sympatizantů nakonec vyhrálo represivní úsilí.
I přes krátkou historii squatterského hnutí v Česku by se dalo mluvit o dalších příkladech. Důležité je, že ač se mohlo zdát, že se Češi vůči squatům začali stavět vlídněji, nejen že činnost squatterů v Šatovce město típlo po dvou týdnech a ohledně slibovaného náhradního prostoru zatím neslibně mlčí, ale končí smlouva i Autonomnímu centru Klinika a druhého března by žižkovští aktivisté měli objekt opustit. Další boje za udržení Kliniky lze tak očekávat pouhý rok poté, co se ji podařilo uhájit. „Nevzdáváme se a budeme hledat řešení, jak zažít další rok autonomie, solidarity a sdílení na Žižkově,“ vyjádřili se zástupci centra na Facebooku. Právě tento projekt úzce připomíná způsob, jakým fungují squaty ve Španělsku: za široké podpory zde probíhají jazykové kurzy, z nichž nejvíce energie a času se investuje do češtiny pro cizince, „lidová univerzita“ s přednáškami o feminismu i filmových vlnách nebo koncerty mimoproudové hudby.
V roce 2009 u nás navíc došlo ke změně zákona a přitěžující okolností v případě stíhání za ilegální obsazení domů se stalo členství v organizované skupině – pravděpodobně s cílem přidělat vrásky anarchistickým skupinám. Naše hlavní město sice nadále láká turisty na nádheru svých sta staletých věží, na alternativní kulturu a underground však na rozdíl od svého berlínského souseda cestovatele nevábí.
