Levicová politika nad propastí. Může levice zvítězit nad pravicovým populismem?
„Globální levice nebyla nikdy tak slabá jako dnes,“ říká ve své knize filozof a ekonom Michael Wallerstein. Česká levice je toho patřičným důkazem. Krize levice je však globální a má zjevné příčiny. Co může za její současný historický debakl a jak této krizi čelit?
Začněme u tuzemské levice. ČSSD se potácí mezi spory na celostátní úrovni a vnitrostranickými rozepřemi. S každými dalšími volbami se navíc objevuje hlubší politické dno. Jejich voliče si mezitím hravě rozebírají aktéři, kteří sociální demokracii zároveň rozkrádají jak agendu, tak i vlastní úspěchy. KSČM je pak stranou, která na rozdíl od jiných komunistických a postkomunistických stran neprošla hlubší strukturální transformací, a tak se v ní běžně objevují lidé oslavující represi z dob normalizace, obdivující „velikost“ Sovětského svazu a vzhlížející k autoritářským či totalitním režimům minulosti i současnosti.
Problémy však levicová politika nemá pouze v české kotlině. V letošních volbách do Evropského parlamentu jsme mohli být svědky toho, že s výjimkou zelených stran se levicové strany zásadně propadly. To je oproti předchozím érám výrazně silného postavení socialistické frakce markantní propad. Skutečné prvenství získaly strany sociální demokracie ve Španělsku, Portugalsku a na Maltě, což jsou země, kde je levicová politika poměrně konzistentní a má i dlouhodobě širší společenskou podporu.
Kromě jihu Evropy si strany levého středu udržují silnější postavení ještě ve Skandinávii, tradiční baště sociálně demokratické politiky – i když i tam jsou v současné době u moci pouze ve Švédsku a Finsku, kde vládnou spolu se zelenými stranami. Právě zaměření na environmentální otázky by přitom mohlo být jistou spásou i pro strany vycházející z „tradiční“ levice.
Levice se sama zdiskreditovala
Starou („tradiční“) levici ztotožňuje Wallerstein se sociální demokracií nebo socialistickými a komunistickými stranami a hnutími. Hlavní degradaci levice spatřuje v tom, že nesplnila své sliby, navzdory tomu, že měla po řadu desetiletí politickou moc. U komunistických stran Wallerstein kritizuje jejich slepé následování mocenského hegemona v podobě SSSR, což mělo devastující důsledky. Sociální demokracie se pak v očích autora příliš adaptovala na status quo a nebyla schopna vytvořit demokratickou alternativu k neoliberálnímu vidění světa.
Kvůli spojování levicového myšlení s praxí komunistických nedemokratických režimů došlo k dehonestaci levice samotné. To je zjevné právě v postkomunistických státech, jako je Česká republika, kde zafungoval primitivní antikomunismus, nálepkující řadu sociálních reforem jako „návrat“ ke komunistickému totalitarismu. Tento proces však probíhal i v zemích s demokratickou tradicí, které ovládl neoliberalismus.
Neoliberalismus zredukoval veřejné zájmy na soukromý a tržní prospěch. Vše ostatní, co nespadá do tohoto zájmu, je hodnoceno jako zbytečné a nepřínosné. Tyto procesy vytvořily prostředí, ve kterém levice musela často svoje ideje obhajovat před názory oponentů a postupně se na ně adaptovat. Neoliberalismus transformoval veškeré veřejné zájmy a politiky do optiky výhodnosti soukromého a tržního zájmu.
Filozof Martin Vrba v rozhovoru pro Info.cz řekl, že levice je zbytečně dlouho v antikomunistické defenzivě – snaží se vyhýbat jakémukoli spojování s bolševismem a kontroverzemi. Vrba trefně poukázal na to, jak tento postoj zcela zdeformoval levicovou politiku a myšlení v České republice: „Tato nesnesitelná opatrnost nás mimo jiné dostala do absurdní situace, kdy například progresivní daň z příjmu je chápána bezmála jako extrémně levicové opatření,“ říká. Přitom v zemích na západ, sever nebo jih od nás to bývá naprosto běžným standardem, ve kterém navíc panuje celospolečenský konsensus i napříč nelevicovými voliči a stranami.
Podstatná část evropské sociální demokracie se přiklonila k takzvané politice „třetí cesty“. „Třetí cesta“ se snažila o spojení sociálních politik s pravicovým pojetím neregulovaného trhu. Tato filozofie tak jistým způsobem přijala neoliberální vidění světa, ve kterém trh nepodléhá veřejnému zájmu, ale zodpovídá se pouze oné mytické „neviditelné ruce“. Role sociální demokracie tak byla degradována na roveň pouhého lobbisty, který má zajišťovat vyšší sociální výhody a dávky pro lidi, které tato neřízená neviditelná ruka vykoření na okraj společnosti.
Politika třetí cesty měla po jistou část devadesátých let širokou podporu. Od Velké Británie po Německo vládla napříč Evropou. Při pohledu na stav dnešních levicových stran je však vidět, že dlouhodobě uvrhla levici spíše do neschopnosti znovu nalézt svoji identitu, témata a zejména voliče. Právě ztráta voličů z řad nízkopříjmových společenských skupin je nejparadoxnějším důsledkem současného stavu globální sociální demokracie. Zastáncem levice zůstává spíše vzdělaná střední třída, která není postižena existenciálními obtížemi, zato souzní s myšlenkami solidární společnosti a uznává pluralitu společenských identit. Když však zastánci těchto myšlenek vstoupí do politiky, často jsou zneužíváni pravicovými populisty v jejich demagogických kampaních, kde vytváří mýty o šíření multikulturalismu, genderových ideologií apod. Tyto floskule oslovují určitou část onoho elektorátu, který by ráda znovu získala právě levice.
Populismus jako řešení?
Teoretici takzvané „radikální demokracie“ Ernesto Laclau a Chantal Mouffová začátek krize levice datují již do poloviny osmdesátých let. Ve svém stěžejním díle píší o tom, že levice by měla oslovovat své voličstvo přímočařeji – ostatně jako to dělá část krajního pravicového spektra. Laclau tvrdí, že levice ztratila kontakt se svým ústředním motivem – „lidem“. Dle jeho slov by měla být doslova „populistická“. Populismus přitom nechápe jako nějaké stigma s negativním významem. Laclau teorii populismu posunul do zcela nové polohy, když jej pojmenoval jako specifickou logiku a nikoliv ideologii nebo rétoriku. Poukázal zároveň na to, že snaha o hledání jednotících ideových prvků u jednotlivých populistických stran je ztrátou času, jelikož neexistují.
Populistická logika je podle něho specifická tím, že lpí na zásadní společenské nebo politické změně a zároveň oslovuje širší masu společnosti. Populismus tak mobilizuje určité rebelující tendence využívající institucionální limity daného politického systému pod příslibem alternativy. Radikální populistická pravice však často zmíněné institucionální limity překračuje o míle.
Laclau a Mouffová rozlišují pravicový a levicový populismus. Zatímco pravicový svádí vinu za současné problémy na menšiny, uprchlíky nebo lidi vyčleněné ze společnosti, ten levicový se staví proti oligarchii nebo nekontrolovatelnému vlivu nadnárodních finančních institucí a korporací. Nedostatek „populistické alternativy“ na levicové straně politického spektra pak zapříčiňuje volbu Orbánů, Le Penových nebo Okamurů. Lidé, kteří jsou frustrovaní současným statem quo, v těchto politicích vidí onu alternativu a příslib politické změny směrem ke zlepšení jejich dosavadní situace.
„Konzervativní populismus získává voliče a sympatizanty mimo jiné tím, že je nekorektní a pracuje s pojmy, které liberální hegemonie vytěsnila z politického slovníku, jako je národ nebo globální kapitál,“ říká český filozof Michael Hauser.
Levice přenechala „lid“ pravicovým populistům
Lačnění po populismu vnímají i Laclau s Mouffovou jako důsledek neoliberalismu. Ten totiž zapříčinil situaci, kdy se z demokracie vytratil její ústřední prvek – „lid“. Ve většině ústav je ovšem „lid“ tím, kdo je zdrojem veškeré moci. Michael Hauser tvrdí, že neoliberalismus vedl k vládě politické kasty, která přestala vnímat lid coby protihráče, k jehož vůli by musela během své vlády přihlížet. Kritická občanská společnost se tak ze současné podoby vytratila. Právě populismus je podle Laclaua a Mouffové princip, na který současná levice zanevřela, přičemž právě „lid“ přenechala demagogickým kampaním radikální pravice.
Ona populistická alternativa tak nemusí mít a priori „méně“ demokratickou podobu, jako jsme si v Evropě zvykli právě u stran radikální pravice. Laclau tvrdí, že levice by měla usilovat naopak o alternativu demokratičtější – tvorbu svobodného, pluralitního prostoru směřujícího k vyšší participaci občanů na politickém systému a zároveň umožňujícího autonomii, svobodu projevu a vzdělání pro všechny, nezávisle na jejich sociálním původu, rasové či genderové identitě. To všechno jsou vysoce demokratické a pluralitní hodnoty, které by mohly přinést demokracii větší legitimitu a důvěru širší populace.
Levicové voliče vykrádají pravicoví nacionalisté
Jak již bylo řečeno výše, levicový elektorát je vykrádán pravicovými populisty. Proč ale levice přestala oslovovat své doposud tradiční voliče? Jak již bylo naznačeno, řada levicových stran se stala de facto liberálním politickým „středem“. Ernesto Laclau ale nachází ještě jednu příčinu. Přichází s teorií takzvaných „populárních požadavků“ (v originále „Popular demands“). Ty si můžeme představit jako ustálenou agendu, na kterou určitá strana či hnutí cílí. Levice požadující solidární společnost svou agendu tradičně zaměřovala na témata spojená s podporou znevýhodněných obyvatel. Tyto strategie však levici kradou právě pravicoví populisté.
Například ve Francii během prezidentských voleb ukradlo populární požadavky levici Národní shromáždění (dříve Národní fronta) Marine le Penové. Již od prezidentských voleb se tato strana prezentuje jako nejsilnější alternativa k deregulační politice ekonomických škrtů Emanuela Macrona. Národní fronta tak v kampaních „vykrádá“ témata levice. Strany populistické radikální pravice však pouze parazitují na frustraci a sociální vyčleněnosti jejich voličů, jelikož se často paradoxně rekrutují ze stran, které jsou tržně fundamentalistické (například Alternativa pro Německo nebo rakouští Svobodní).
Sociální politiku pak stanovují optikou takzvaného welfare šovinismu – ten je specifický tím, že strany sice slibují sociální politiku a spravedlnost, ale pouze pro „naše“ lidi. Spojují tak levicová témata sociálně soudržné společnosti s šovinismem a nativismem, který je často založen na etnicitě. Vizi sociálně spravedlivější společnosti navíc nahrazují vizí identitárního znovuobjevování nacionalistických mýtů a narativů z minulosti. Tyto mýty pak nadřazují nad rovná práva a pluralitu ve společnosti, což by mělo být výzvou právě pro levici.
Budoucnost pro levici? Nepapouškovat nacionalisty
Ve svém článku hovoří filozof Hauser o tom, že řešením pro levici není papouškování konzervativně populistických a národoveckých politických pojmů, jako jsou národ, národní zájmy nebo hranice. Strategie levice posouvat se do těchto pragmatických pozic je podřezáváním si větve pod sebou samým a zabředávání do většího politického bahna, než v jakém jsou nyní. „Lidé budou raději volit konzervativního kováře než levicového kováříčka,“ říká Hauser.
Strategie, o které tento filozof hovoří, je přitom pro část ČSSD dlouhodobým standardem. Jde o „nacionalistický“ blok uvnitř strany, který z opozičního proudu utvořil jisté „volnomyšlenkářské křidélko“, kritizující příklon části sociální demokracie k pozici populistické radikální pravice – jako je hnutí SPD. Do tohoto procesu navíc vstupuje Miloš Zeman skrze personální hry ve vládním obsazení i organizační struktuře, kde chce normalizovat právě populisticko-nacionalistickou frakci strany. Tímto procesem však uvrhne levicové myšlení do skutečného historického chvostismu a společnost bude upadat do konzervativní demagogizace spočívající v nacionalistickém strašení „cizí“ kulturou a zároveň v nezpochybňování neoliberálního řádu.
Tento proces ostatně sledujeme například v Maďarsku: pomocí strašení „nepřizpůsobivými“ cizorodými elementy a „vlivnými politickými“ neziskovkami prodlužuje Orbánova vláda maximální dobu přesčasů na otrocké podmínky – za poklonkování otupělé občanské veřejnosti a servilních, nekritických médií, která se stala vládními PR „filiálkami“.
Co tedy levici zbývá? Mohla by se poučit od pravicových populistů. Vzbuzování strachu z všudypřítomné hrozby totiž v řadě případů je legitimní – jde o otázky životního prostředí, bydlení nebo zaměstnanosti. Palčivost environmentálních problémů není pouhou agendou ekologických organizací, jak nás často zarytě přesvědčují neoliberální „vizionáři“, kteří chtějí zachovat status quo a i nadále prosazovat neudržitelný koloběh. Systémové řešení je v oblasti životního prostředí totiž pragmatickým, nikoli ideologickým řešením, jak zabránit a předejít mnoha budoucím problémům.
Na těchto stanoviscích panuje dlouhodobá shoda vědců a ekologů napříč světem. Neměla by právě tato palčivá témata proto levice využívat? Tyto hrozby totiž nejsou mantrami politiků s krátkodobými cíli – jako v případě pravicového populismu parazitujícího na medializaci migrační krize a jejím živení na úkor ostatních témat.
Levice by měla objevit svou dlouhodobou identitu a vizi. Zároveň se vymanit z neoliberální pozice a primitivního antikomunismu a přicházet se systémovými řešeními problémů současnosti, na které má z podstaty své agendy snazší odpovědi než pravicová část politického spektra. Nejde jen o environmentální témata, ale i například o bydlení, sociální vyloučení nebo budoucí nezaměstnanost v důsledku robotizace a automatizace.
Společnosti napříč světem čelí kromě ekologické krize právě také jevům, jakými jsou gentrifikace a strukturální přeměna hospodářství. Problémy lidí z řady tradičních odvětví, která již nejsou perspektivní nebo jsou nahrazována moderními technologiemi, jsou dlouhodobě ignorovány a odsouvány na druhou kolej. Zároveň však v éře globálního kapitalismu současné státy nejsou schopny efektivně „hojit“ rány, které způsobuje právě automatizace a technologický boom za několik posledních dekád.
Levice by měla skutečně začít býti populistická – měla by znovuobjevit lid. Na rozdíl od pravicových populistů by pro ni však neměl být pouhým prostředkem k demagogii a uzurpování moci, ale plnohodnotným a věrohodným aktérem, který je základem demokratické společnosti.