Od doby, kdy umím psát, píšu. Papír a tužka jsou nejlepší kámoši, říká instagramová básnířka Svojost

Kde se vzal fenomén Svojost? Kdo je ta mladá žena, která vrací lidem napříč generacemi ztracenou důvěru v poezii? Po tom pátrám na sklonku léta, které bylo pro Kateřinu Pokornou extrémně náročné – z velké části ho strávila na turné zpěváka Marka Ztraceného, kde v roli hostky recitovala před vyprodanými hledišti koncertních hal a stadionů.

„Byly to vyčerpávající dva měsíce, od pondělí do čtvrtka jsem byla v práci a od pátku do neděle na turné. Takže jsem si ani nevšimla, že nějaké léto bylo. Neměla jsem den volna, nejradši bych teď tři měsíce spala,“ říká mi Kateřina na úvod našeho setkání. O odpočinku ale nemůže být řeč, stále známější performerce totiž koncem září vyšla nová sbírka Znamení a její první hudební EP a v blízké době ji čeká kolotoč autogramiád, rozhovorů, focení a dalších PR aktivit. A navíc podzimní tour autorského čtení.

Dětství plné starostí a básní

Člověk vydrží dva dny bez jídla, ale ne bez poezie, napsal kdysi Charles Baudelaire. Ptám se Kateřiny, zda je i pro ni denní kontakt s poezií nezbytností. „Já vydržela bez jídla asi deset dní, když jsem měla půst, s první částí toho výroku tedy nesouhlasím,“ usmívá se a vrací se k otázce. „Dřív jsem poezii četla hodně, dneska už moc ne, protože se bojím, že budu kopírovat nebo že si něco z básní jiných autorů zapamatuju a pak to nevědomky vložím do svých věcí. Nechci se nechávat ovlivňovat, proto od té doby, co píšu, poezii moc nečtu.“

Láká mě vrátit se k době, kdy byla Kateřina ještě malá holka, která se účastnila recitačních soutěží – právě tehdy se, mimochodem, nejspíš rodila její schopnost nezaměnitelné interpretace, jíž zaujala tisíce posluchačů. Čím byla pro ni v tom útlém věku poezie zajímavá? „Asi svou syrovostí. Básníci, které jsem četla, se nebáli říct, co si opravdu myslí. Za nic se neschovávali a to se mi líbilo, protože jsem z nich cítila upřímnost.“ Zajímají mě jména autorů, kteří Svojost ovlivnili. „Byli to ti temnější básníci, Šrámek a Wolker, ty jsem měla hodně ráda, a pak Američan Gregory Corso. Dodnes si jejich verše pamatuju, učila jsem se od nich. Nepsali ty hezký básničky, naopak, jejich básně často špatně končily a vyvolávaly ve mně silné emoce. Hlavně jsem měla pocit, že mi v těch třinácti konečně někdo rozumí.“

Kateřina Pokorná neprožila snadné dětství. Od dvanácti se spolu se sestrou musela starat o mladší sourozence, protože její matka opustila rodinu a táta pracoval. Dětskému domovu se děti vyhnuly jen díky babičce a dědovi. Do jaké míry Kateřinu starosti, které už od puberty měla, vydělovaly ze společnosti stejně starých kamarádů a kamarádek? „Já myslím, že jsem to zjišťovala až v dospělosti. Protože když to člověk žije, nevnímá, že je něco jinak, neumí to podle mě analyzovat v ten okamžik přítomna. Vnímala jsem v té době jen drobnosti, jako že kamarádky někam můžou a já ne. Ale jinak jsem tu jinakost nějak zvlášť neprožívala.“

Ve společnosti spolužáků byla, jak říká, vždycky introvert. „Teda kromě okruhu svých přátel, tam jsem za extroverta, jen musím lidi kolem znát a oni musejí znát mě. Jinak jsem byla na základce slušný dítě, až pak na gymplu, někdy kolem druháku třeťáku, jsem byla hrozný spratek.“ Jak se to projevovalo? „No jak… Zlobila jsem, dělala kraviny, pila alkohol, kouřila a chodila za školu, prostě všechno, co se dalo. K lepšímu se to začalo měnit, až když jsem měla prvního kluka, to jsem se zase uklidnila.“

Kateřina Pokorná, kabát zoot.cz; šaty luciee; boty zara | Zdroj: Zuzana Panská

Ve třinácti si po vzoru Wolkera napsala epitaf

Éra objíždění recitačních soutěží trvala v případě Svojosti až do maturity. V té době už dávno sama psala, i když ne básničky. „Vlastně už od té doby, co jsem se naučila psát, jsem si spontánně zapisovala své myšlenky, všechno, co mě napadlo nebo zaujalo. Začínala jsem s deníčky, tam jsem se naučila vypisovat se z toho, co mě trápilo. Byla jsem hodně samotářská, mými nejlepšími kámoši byly vždycky papír a tužka.“ A kdy přišel na svět její vůbec první rýmovaný text? „Někdy ve třinácti jsem napsala svůj vlastní epitaf – po vzoru Wolkerova Epitafu. A prvním veřejně publikovaným textem byla báseň Instagram, ta je stará asi dva roky.“

O své tvorbě Svojost mluví jako o textech, jindy o slamech, málokdy o básních. Považuje se za textařku, slamerku, nebo básnířku? „Já nevím, neumím to identifikovat. Prostě píšu a nechci to škatulkovat, protože když řeknu, že píšu slam poetry, bude mi vyčteno, že slameři básně recitují jinak, než své věci přednáším já. A když řeknu, že píšu básničky, tak mi starší generace vyčte, že to, co píšu, nejsou žádný básničky a že si mám přečíst, já nevím, Nerudu. Pro mě je nejdůležitější rytmus, moje věci se nemusejí nutně rýmovat, ale musejí mi hezky znít.“

Žánr slam poetry by ale klidně mohl být předchůdcem toho, co tvoří Kateřina, v obou případech jde o sázku na autorské texty a autenticitu přednesu. Na rozdíl od slamerů ale na internetu, kde své texty publikuje, necítí bezprostřední odezvu publika. Nevadí jí to? „Dostávám odezvu v komentářích a dneska už dělám i autorská čtení a reakce publika se ke mně dostávají i naživo,“ oponuje Kateřina. „Pro mě bylo zprvu publikování na internetu komfortnější než vyjít před živé lidi. Cítila jsem se bezpečněji schovaná za telefonem a říkala si, že ho můžu kdykoli vypnout a nějaký text klidně i smazat, kdyby se nepovedl. Ale takhle jsem to vnímala v začátcích, dneska už je mi to jedno.“

Představuju si ten okamžik, kdy se Kateřina chystá k tomu sdílet na instagramu svůj první text. Váhala dlouho, než se k tomu odhodlala? „Asi půl roku jsem na to myslela. Pak už mě to tak otravovalo, že jsem to prostě musela udělat. Mám pravidlo, že pokud nad něčím přemýšlím tak dlouho, že už mě to sužuje, tak se musím rozhodnout a udělat to – protože to bude správně. Když jsem na instagramu sdílela první text, ohlas byl moc hezký, přidala jsem druhou, třetí a čtvrtou básničku. Tou čtvrtou byla báseň Millennials, která to úplně odpálila.“

Kateřina Pokorná, šperky Janja Prokič | Zdroj: Zuzana Panská

Nad dopisy čtenářů

Básně „Svojky“, jak svou oblíbenou umělkyni na instagramu familiárně přezdívají někteří její fanoušci, mají i více než milion zhlédnutí. Její zářnou popularitu pomohl nastartovat Leoš Mareš, když ji podpořil v soutěži Česko Slovensko má talent 2024. Kateřina je dnes zcela jistě významnou influencerkou. Provokativně se ptám, jestli je připravena nést za své často velmi mladé posluchače zodpovědnost? „Chce se mi říct, ať je každý zodpovědný sám za sebe a neháže to na ostatní. Jen my sami jsme zodpovědní za své činy a rozhodnutí a přijde mi nefér přenášet to na influencery. Samozřejmě i influencer by měl cítit zodpovědnost za to, co dá na internet, ale určitě si nemyslím, že by měl nést následky za činy někoho, kdo si třeba jeho slova vyložil jinak, než byla myšlena.“

Pro spoustu fanoušků je Kateřina i tvůrčí autoritou, k níž upírají své naděje mnozí následníci. Jak nakládá s básněmi, které jí posílají k posouzení? „Chodí mi toho opravdu hodně, ale já vlastně nevím, kde lidi vzali, že můj názor na to, co napsali, je jediný správný. Vždycky se jim snažím napsat, že je úplně jedno, co si o jejich básních myslím já – a i kdybych si myslela, že nejsou dobré, stejně jim to neřeknu. Protože já se můžu plést a oni pak přestanou psát jen kvůli tomu, že jim nějaká Kačka Pokorná vzkázala, že jí se to nelíbí. Ať píšou především pro sebe a ať se to líbí hlavně jim. Každopádně by nikdo neměl tvořit s tím, že bude slavný a opěvovaný, protože pak to nikdy nebude dobrý.“ Jde i o Katčinu zkušenost? Psala někdy s vědomím, že by se měl její text líbit druhým, sázela na jistotu? „Podvědomě si hlídám, abych tak nepsala. Mám zkušenost, že když něco tlačím na sílu, nedopadne to dobře, a co se nelíbí mně samotné, to nikdy ven nedám.“

Není nutné všemu rozumět

Vnímání poezie je hodně individuální. Část čtenářů odrazuje, mají pocit, že jí nerozumějí, bojí se jí. Texty některých nekomerčních kapel přitom bývají stejně abstraktní, posluchačům to ale vadí jen pramálo. Měli bychom tedy poezii rozumět? Nestačí se jí prostě oddat? „Myslím, že poezii není nutné úplně rozumět. Měla by ale hezky znít, mělo by být příjemné jí naslouchat. Mám zkušenost, že moje texty lidi vnímají jinak, když je čtou, a jinak, když je slyší. Když je recituju, je v rytmu současně obsah té básničky a je pak vlastně jedno, co v ní konkrétně stojí. Fakt není třeba všemu rozumět. Já taky čtu těžkou filozofii, teď zrovna Heideggera, a nerozumím tomu. Musím si ale v těch řádcích najít kousek, který si chci vzít pro sebe. A to je, myslím, smysl všeho.“

Když nyní Svojost pořádá autorská čtení, má možnost vidět své fanoušky na vlastní oči, a ne jen na instagramových fotkách. Popisuje, že skladba publika se mění. „Přichází třeba čím dál víc mužů. Nejdřív jich bylo v hledišti jen pár, možná z donucení, museli jít s partnerkou. Teď mi ale říkají, že přišli dobrovolně… Jinak ale vídám všechny generace, děti, mileniály, lidi ve věku mého táty i ve věku babičky. Prostě od dětí po důchodce. Právě ti starší mi někdy říkají, že by nevěřili, kolik mi je, a že z toho, co píšu, by hádali, že mi je tak osmdesát. Zrovna tohle mě ale nepřekvapuje. Někdy se cítím, jako bych prožila už tři životy. Vždycky jsem si spíš rozuměla s lidmi o mnoho staršími než se svými souputníky. A s ještě mladší generací, s tou si už nerozumím vůbec.“

Psaní, kreslení, divadlo, sporty

Když jsme zmínili písňové texty, nedivil bych se, kdyby byla Kateřina už dávno vyzvána k tomu, aby psala pro zpěváky nebo kapely. „Nemůžu o tom mluvit. Zatím je to tajemství,“ reaguje a je vidět, že profese textařky ji baví. „Pro mě to je výzvička – a výzvy mám docela ráda. Textování mě nutí hledat jiná slova, jinak je skládat dohromady a hrát si s nimi. Možná mě teď písňové texty lákají víc než volná tvorba.“

Napadá mě, jestli Kateřina zkoušela i jiné umělecké obory, než je psaní. „Hudebně jsem úplně hluchá, muzikant ze mě nikdy nebude. Ale odmala kreslím a maluju, zkoušela jsem hrát divadlo, přišlo mi hodně blízko recitaci, na které jsem vyrostla. Psaní, kreslení, hraní a sporty, jsem takovej všehomil.“

Když jsme u sportu, nedílnou součástí života Kateřiny Pokorné je cheerleading, dnes už olympijský sport s výraznými prvky akrobacie, ve kterém je několikanásobnou mistryní České republiky i Evropy. Co pro ni znamenal a znamená? „Všechno. Dělám cheerleading od malinka, celý život mám naplněný tréninky, čtyřikrát týdně – pondělí, středa, pátek, sobota. Když jsem přestala, třeba na rok, cítila jsem prázdno a nevěděla, čím ho mám naplnit. Cheerleading je specifický v tom, že je strašně návykový. Každý, kdo ho dělá tak dlouho jako já, se na něm stane závislý. Končí se jen kvůli času a zdraví.“ A proč se rozhodla zrovna pro tuhle disciplínu? „To už si fakt nepamatuju. Odmala jsem chodila tancovat a na gymnastiku, byla to přirozená cesta. Já byla dítě, které mělo hlavně radost z pohybu. Teď začíná nová sezona, ve které se koná mistrovství Evropy v Praze. Chtěla bych tam, ale nevím, jestli to dám časově.“

Pravda, času nebude mít Kateřina v nejbližší době nazbyt. Po loňské sbírce Millennials přichází s novinkou Znamení. Ty dvě knížky sice dělí jen rok, ale je přece jen Znamení už někde jinde, třeba tematicky? „Obsahově jsem se asi posunula, už tam nemám tolik rodinných témat, víc básní je o lásce. A jinak to nedokážu posoudit. Já když něco napíšu, tak se mi to nejdřív nelíbí, asi po týdnu se mi to začne líbit a za dalších čtrnáct dní už bych ani nepoznala, že jsem ty řádky psala já. Nevím, jestli se vůbec nějakému autorovi líbí to, co vytvořil. Já se spíš klepu na recenze a bojím se toho, co tomu řeknou lidi, protože očekávání je po Millennials docela vysoký.“

Obavy z recenzí jsou u Kateřiny částečně oprávněné, protože už si od kritiků vyslechla svoje. Cítí se vůbec být součástí oficiální literární scény? „Vlastně ani nevím, jestli o to vůbec stojím. Přijde mi, že se tam tak nějak nehodím, protože moje psaní je asi víc pro lidi, víc komerční, než jak se na poezii často kouká. Nepřipadám si jako nějaká super důležitá literární osobnost. Spíš mám velký respekt k těm, kdo umějí psát složitě a metaforicky. Já sama prostě radši píšu jednodušeji, aby mi lidi rozuměli a aby si poezii užili i ti, co ji normálně moc nečtou.“

A proč si Kateřina myslí, že někteří autoři její styl kritizují, je v tom závist, nebo něco jiného? „Nemyslím si, že by šlo o osobní útoky. Spíš jde o jiný přístup. Já mám ráda, když je text přímočarej. Ale chápu, že pro někoho je poezie spíš o těch náročnějších obrazech a hlubších významech. Já to beru tak, že poezie má prostě spoustu tváří. Ať si každý najde to svoje.“

Co dělá Svojost, když celý svět spí

Možná to zní zvláštně, ale Kateřina Pokorná se v civilu živí jako marketingová manažerka. Ten „dvojobraz“ chladnokrevné markeťačky a niterné básnířky vyhlíží jako paradox. Kateřina to tak nevnímá. „Snažím dělat marketing férově, aby z toho měli něco jak klienti, tak lidi, ke kterým mluvíme. Baví mě hledat cesty, jak to jde lidsky a srozumitelně.“ A kdo patří ke klientům Svojosti? „Největším klientem je společnost Happy Sport – půjčovna lyžařského vybavení pro děti i pro dospělé, v létě věcí na kolo a na vodu. Tam ani není prostor někoho marketingově balamutit, jde prostě o to ukázat lidem, co všechno si můžou půjčit a jak si usnadnit dovolenou.“

Letos Kateřina oslavila třicátiny, což bývá příležitost k první životní bilanci. Jak se cítí ve věku, ke kterému se váže slavný citát Johna Lennona – Nevěř nikomu nad třicet? „Pro mě to byl nejhezčí rok v životě. Tu bilanci, na kterou se ptáte, jsem řešila spíš v sedmadvaceti, kdy jsem si říkala, že jestli ten rok přežiju a nepřidám se k těm týpkům, co v sedmadvaceti skončili, že budu v pohodě. Třicítku jako zásadní bod nevnímám, spíš přemýšlím, kdy si konečně odpočinu. Po vydání sbírky Znamení mě čeká spousta promo aktivit a pozvánek, do toho mám práci, instagram, není toho málo…“

A co osobní život, který by měl ten pracovní vyvažovat, ten je kde? „Žádný nemám! Klidně si o něm můžeme povídat, ale ve skutečnosti není o čem,“ směje se Katka, ale pak zvážní. „Snad se to změní. Třeba někdy dostanu náladu na někoho k sobě, ale nebude to jednoduchý.“ Vážně je partnerství s vytíženou básnířkou a performerkou tak složité? „Extrémně! Zaprvé jsem samotář, zadruhé jsem ADHD, zatřetí mám své rutiny a rituálky, které nerada narušuju. Taky se pořádně nevyspím s nikým jiným než sama se sebou a se zátěžovou dekou. A když tvořím, tak v noci. Přežít vedle sebe člověka, který celou noc píše a něco poslouchá, zatímco chcete spát, to není pro každého.“ Noc, to je ovšem široký pojem. Kdy že tedy vznikají „svojské“ texty Kateřiny Pokorné? „Až dlouho po půlnoci. Potřebuju mít kolem sebe klid a vnímat to ticho, kdy víte, že už celý svět spí.“