V křesťanské Ghaně jsem raději tvrdil, že jsem muslim a ne ateista, říká student Oxfordu Václav Těhle

Vašek Těhle

Vašek Těhle

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Afrika, elektrárna - ilustrační foto
Ilustrační foto
Ilustrační foto
9 Fotogalerie
František Novotný

Vystudoval Institut ekonomických studií FSV UK, pak odešel do Anglie studovat na Oxford rozvojovou ekonomii. Václav Těhle následně jako výzkumný asistent zamířil do Ghany a do Etiopie, kde se snažil poznatky ze školní učebny uplatnit v praxi a pochopit lépe úskalí rozvojových receptů pro africké země.

“Mnoho lidí má tendenci tento kontinent vidět jako jednolitou masu zemí a obyvatel, ale místní diverzita je daleko výraznější než u nás v Evropě,” nastiňuje jeden z důvodů, proč se nám jako Evropanům daří špatně chápat místní problémy.

Po získání bakalářského titulu v ekonomii na Univerzitě Karlově jste se vydal studovat rozvojovou ekonomii na Oxfordskou univerzitu. Co vás k tomuto oboru přivedlo?

Již během studia jsem pomáhal s rozvojovými projekty Člověka v tísni, organizoval lidskoprávní filmový festival a cestoval po rozvojových zemích. Téma mě zajímalo, viděl jsem v něm víc poslání než ve financích či bankovnictví. Takže studium rozvojové ekonomie bylo už jen dalším logickým krokem. Hlásil jsem se na více škol, ale nakonec jsem zvolil Oxford, hlavně kvůli skvělé pověsti místních rozvojových ekonomů a celkovému renomé školy.

Jako univerzitní výzkumný asistent jste se dostal do Ghany a Etiopie. Čím konkrétně jste se tam zabýval?

Během jednoho roku jsem pracoval na třech různých projektech. V Ghaně jsme nejprve zkoumali vývoj průmyslových firem za předešlých deset let. Ukázalo se, že tamní průmysl spíše upadal, než by se rozvíjel, což bylo dáno hlavně levnou konkurencí z Číny. Takže se dá říci, že stejné problémy, co trápí průmyslníky u nás, trápí i průmyslníky v Ghaně.

Druhý projekt byl více metodologický. Pro mnoho ekonomických výzkumů se používají panelová data, tj. opakované pozorování na stejném vzorku. Tato data se sbírají často na roční, maximálně na půlroční bázi. Takže například každých šest měsíců přijde za respondentkou výzkumník a ptá se jí, kolik hodin týdně v průměru za poslední půlrok trávila v práci a kolik hodin jí doma průměrně nefungovala elektřina. Toto půlroční zpoždění ale samozřejmě vede ke zkreslení dat, jelikož půlroční průměry se prostě těžko odhadují. My jsme zkoumali, jak moc se informace budou lišit, pokud podobná data budeme sbírat jednou či třikrát týdně, místo jednou za půl roku.

Třetí projekt zkoumal, jak v Etiopii nejlépe dostat mladé absolventy na pracovní trh. Stejně jako ve Španělsku nebo u nás má mnoho mladých lidí problém najít práci. Mají minimální pracovní zkušenosti, nemají peníze na intenzivní hledání, chybí jím kontakty a ani nemají zkušenosti, jak hledat či jak se chovat na pohovorech. My jsme se vzorkem asi 5 000 respondentů zkoušeli eliminovat některá z těchto omezení a pak měřit, co mělo největší dopad.

Co vás motivovalo, abyste se připojil k těmto projektům?

Motivací bylo mnoho. Strávil jsem hodně času studiem rozvojových zemí, ale nikdy jsem tam dlouhodobě nežil. To mi přišlo celkem pokrytecké – jak můžu zkoumat úskalí rozvojových zemí z pohodlí evropské studovny? Zároveň mne ta témata bavila a viděl jsem možnost se v tom mnoho naučit i mimo ekonomickou vědu. Kupříkladu druhý den v Ghaně jsem dostal na starost 20 místních zaměstnanců, které jsem musel příští čtyři měsíce řídit. V tomhle ohledu to byla velká škola.

Etiopie patří mezi země s vůbec nejnižší mírou gramotnosti na světě, pochopitelně zde ale funguje i řada univerzit. Potkával jste se pravidelně s etiopskými studenty? A dá se odhadnout, jak jsou na tom ti nejlepší v porovnání s jejich kolegy z Evropy?

Se studenty jsem pracoval poměrně běžně, jelikož větší část naší práce probíhala v Ghaně i Etiopii v hlavních městech, kde funguje většina univerzit, a my jsme tam mnoho místních studentů najímali na výzkum. Nicméně tato porovnání kvalit jsou velmi ošemetná. Mohu říci, že rozptyl v kvalitě absolventů je rozhodně větší než v Evropě. Jak jsem sám poznal, univerzitní titul v Ghaně ani v Etiopii bohužel nezaručuje kvalitu. Hodně z našich mladších absolventů mělo tituly z lokálních škol, ale například absolventi magisterského programu ekonomie měli problém násobit a dělení bez kalkulačky na smartphonu byl neřešitelný problém. Na druhou stranu pár kolegů vystudovalo lokální školy a rozhodně by neměli problém obstát na jakékoliv české škole.

Existuje něco, co vás na životě obyvatel těchto zemí výrazně překvapilo?

V Ghaně mne třeba překvapila ta vášnivost a skoro až militantnost křesťanství. Jednomu místnímu taxikáři jsem na začátku jízdy řekl, že jsem ateista. Nejdřív ten koncept odmítal pochopit, a když jsem mu to poctivě vysvětlil, tak mi další hodinu jízdy po ucpaných silnicích spílal a snažil se mne obrátit na svoji víru. Moji kolegové mne také neustále zvali do kostela. Nicméně krátká verze mše trvala čtyři hodiny, z čehož jsem rychle vycouval, a tudíž jsem nakonec na žádnou víru obrácen nebyl. Pak jsem už raději všude tvrdil, že jsem muslim. To se jen usmáli, řekli, že křesťanství je lepší, a mohli jsme se dál bavit o fotbale.

Dá se to tedy chápat tak, že muslimy zdejší křesťané vnímají jako něco normálního, na rozdíl od ateistů?

Víceméně ano. Respektují, že máte víru v Boha, i když to konkrétní pojetí víry nesdílíte s nimi. Ale nevěřit v nic jim přijde jako rouhání, kterému by měli čelit. Mimoto vnímají křesťanství i islám jako hodně podobná náboženství, což samozřejmě dává smysl, pokud to porovnáte s místním animismem či voodoo ve východní části země. I když úplně harmonické souznění křesťanství a islámu tam také není – když vidí v televizi zprávy o loupeži, rádi si přisadí, že to určitě byl nějaký muslim…

Jaké nejvýraznější mylné představy mívají obecně lidé z našich končin, tedy z rozvinutých regionů, o způsobu života lidí v subsaharské Africe?

Nejutkvělejší je představa jednotnosti lidí a národů v Subsaharské Africe, která je vlastně obsažená i v této otázce. Život Masaje v keňské stepi se liší od života rybáře v deltě Nigeru, který se zase liší od obyvatele Djibouti City. Zatímco pro jiné kontinenty ochotně odlišujeme stát od státu, subsaharskou Afriku mnoho lidí vnímá jako jednolitou masu zemí a obyvatel, i když ve skutečnosti ta diverzita je mnohem větší než v Evropě. Dovolil bych si tvrdit, že Ital s Norem toho sdílí v rámci kultury, jazyka či náboženství mnohem více než obyvatel severní a jižní části Ghany.

Má smysl proti těmto stereotypům bojovat?

Stereotypy jsou praktické pro zjednodušení vnímání světa, ale zároveň jsou to poměrně nebezpečné nástroje. Dokud nám zjednodušení postačí a není tam riziko ublížení, není důvod s tím důsledně bojovat. Takže svoji babičku nebudu příliš opravovat, pokud bude generalizovat moje zážitky z Ghany na zbytek Afriky. Ale pokud se o toto téma někdo zajímá blíže či chce vynášet soudy, neměl by podobným stereotypům podléhat. Pak to vede k absurdním tvrzením, jako že v Botswaně není bezpečno, jelikož to je stát v Africe, kde není bezpečno nikde. Což je samozřejmě nesmysl, jelikož Botswana je velmi bezpečná země. Takové stereotypy a zjednodušování mají ale i mnohem závažnější následky – třeba když mezinárodní instituce uplatňují stejné recepty jako liberalizace či privatizace na pomoc jednotlivým zemím bez ohledu na jejich odlišnosti. To může mít a také již mělo katastrofální ekonomické důsledky.

V čem konkrétně se odlišuje typický Ghaňan ze severu a ten z jihu?

Jejich mateřský jazyk se liší, stejně jako kultura a zvyky, ve kterých byli vychováni. Ty odlišnosti mohou být mnohem výraznější než v Evropě. Také zatímco na jihu bude chodit do kostela, tak na severu spíše do mešity. Pravděpodobně budou také pocházet z jiného etnika, která jsou od sebe na první pohled odlišitelná. Jejich sounáležitost bude spíše s daným etnikem než s ghanskou národností. V neposlední řadě může typický jižní Ghaňan žít ve městě obklopen západním vlivem a mít přístup ke vzdělání či zdravotní péči, kdežto na severu bude žít spíše na malé vesnici bez podobných vymožeností.

Touží vůbec obyvatelé nejchudších oblastí světa po ekonomickém rozvoji? Nejde spíše o Západem propagované potlačování tradičního způsobu života zapříčiněné výčitkami z vlastního bohatství či neschopností přemýšlet o světě jiným způsobem?

Na to se dá odpovědět snadno. Pokud by vaše dítě onemocnělo malárií a vy byste neměl léky, které by mu mohly pomoci, netoužil byste po ekonomickém rozvoji, který by dané léky přinesl? Pokud byste nebyl schopen vypěstovat na svém políčku dost kukuřice, aby vaše rodina neměla hlad, netoužil byste po ekonomickém rozvoji, který by vám buď pomohl mít větší výnosy z pole, nebo přinesl práci, kterou svou rodinu lépe uživíte? Tohle jsou jen jednoduché příklady, i když ta realita je komplikovanější. Pokud denně vídáte reklamu na Coca-Colu, která ukazuje úspěšné, spokojené lidi, netoužil byste po pokroku, který by vám umožnil všem ukázat, že si můžete denně dovolit Coca-Colu a že patříte mezi ty úspěšné a spokojené?

Západ, ale v posledních letech hodně i „Východ“, má nepochybně svoje zájmy v rozvojových zemích. To ale není důvod bojovat proti rozvoji jako takovému, který přináší nezpochybnitelné benefity místním obyvatelům. I když je v některých případech doprovázen jevy jako vyvlastňování půdy, drancování přírodních zdrojů či znečištění. To ale není argument proti rozvoji samotnému, ale proti způsobu, jakým v některých případech probíhá.

Ve velké většině subsaharské Afriky lidé stále trpí silnou chudobou, i přes současný výrazný ekonomický růst. Dokážete si představit, že by v budoucnu Afrika již nebyla vnímána jako kontinent chudých? Je šance, že by někdy ekonomicky dosáhla na Evropu a Severní Ameriku?

Nejprve je třeba říci, že se opravdu za posledních deset let podařilo snížit počet chudých lidí o polovinu, což je ohromný úspěch rozvojových projektů a hlavně vlád rozvojových zemí. Pevně věřím, že tento trend bude pokračovat a extrémní chudobu se nám podaří vymýtit v horizontu 20–30 let, což se ale samozřejmě netýká jen Afriky, ale zejména Indie a Číny, kde dohromady žije až polovina všech lidí pod hranicí chudoby na světě. K tomu optimismu je několik důvodů, ať už kvalitnější státní správa rozvojových zemí, rozvoj a flexibilita světového obchodu či pevné závazky ostatních zemí eliminaci chudoby.

Na druhou stranu se obávám, že subsaharská Afrika se ekonomicky nevyrovná EU či USA ani v dlouhodobém horizontu. Instituce jako je vymahatelnost práva, stabilní vláda či ochrana investic, které mnoho ekonomů považuje za základ ekonomického rozvoje, se budují opravdu dlouho a nelze to příliš urychlit. Navíc africká geografie také není rozvoji nakloněna – málo splavných řek, podnebí náchylné ke komplikovaným nákazám a krátké pobřeží v poměru k celkové ploše kontinentu s málo obyvatelstvem v blízkosti moře, které reálně slouží jako brána na světové trhy. Ale tato otázka je opravdu velmi komplikovaná a shoda nad teorií konvergence v řadách rozvojových ekonomů nepanuje.

Jak vnímáte fungování organizací typu Skupina Světové banky nebo Mezinárodní měnový fond, které se zaměřují na pomoc rozvojovým zemím a státům v ekonomických potížích? Často bývají kritizovány z důvodu údajně přesně opačných zájmů.

Teď bych si asi měl dávat pozor, protože dva z mých afrických projektů byly financovány právě Světovou bankou… Světová banka i MMF mají mnoho různých aktivit, jednou z nich je i pomoc rozvojovým zemím. Zde víceméně fungují jako jiné mezinárodní donorské organizace typu OSN či EU, kdy dávají peníze různým organizacím, které na místě organizují pomoc zařizují. Tato činnost asi není příliš kontroverzní, maximálně může někdo napadnout politický či ekonomický motiv daného grantu. Těžko se ale dá argumentovat, že by rozvojovým zemím škodila, i když se samozřejmě najdou tací, kteří věří, že jakákoliv rozvojová pomoc daným státům jen ubližuje.

Původní hlavní činností banky i fondu je poskytování půjček zemím na velké projekty, typicky infrastrukturní, které vlády potřebují profinancovat a tržní bankovní úroky jsou pro ně příliš drahé. Tyto půjčky jsou ale často spojovány s různými podmínkami, které musí rozvojová země splnit. Nemyslím si, že by podmínky byly stanovené tak, aby schválně těmto zemím škodily. Nicméně i mnoho dobře míněných podmínek nakonec může mít negativní efekt. Například tržní liberalizace a privatizace v latinskoamerických zemích v 90. letech, tzv. Washingtonský konsensus, která byla právě vyžadována Světovou bankou a MMF, měla nakonec v části zemí negativní vliv. Ale pevně věřím, že podobné případy vycházejí více z nepochopení potřeb jednotlivých zemí než z úmyslu dané země poškodit.

Pracoval jste pro Člověka v tísni a také jste spoluzakladatel odnože lidskoprávního festivalu Jeden svět v Benešově. Myslíte, že má stále smysl lidskoprávní tématiku zdůrazňovat a propagovat?

Pevně v lidská práva věřím a stejně pevně věřím v neústupnost při jejich propagaci. Naše země měla po revoluci silnou tradici propagace ochrany lidských práv. Bylo to něco, proč i malá země jako ta naše mohla být důležitým hráčem ve světě. Je škoda, že tuto pozici vyměňujeme za příslib možných investic či exportu, které navíc svým objemem nebudou mít větší dopad na ekonomiku, jelikož je naše hospodářství vázané na obchod se státy EU, ne s Čínou či Ruskem.

Myslíte, že tento „mentální obrat“ směrem na východ může být opravdu nebezpečný?

Já se toho rozhodně obávám. Na 40 let jsme si již zkusili žít pod východním vlivem a neřekl bych, že se nám to příliš vyplatilo. Z naší geografické i ekonomické pozice bychom měli mít enormní zájem na stabilní a prosperující Evropské unii, jelikož od ní se odvíjí také naše stabilita a prosperita. Naše výkyvy směrem k východu mohou tuto evropskou stabilitu narušit, ale spíše povedou k našemu postupnému odpoutávání se z vlivu EU. Čím méně ale budeme integrovaní do evropských struktur, tím hůře se nám povede v dlouhodobém horizontu. I když krátkodobě bychom museli skousnout těžkopádný evropský systém. Východ nám nemá moc co nabídnout – jen taktiky na rušení demonstrací a nástroje na lepší rozkrádání státních rozpočtů.

Máte z Ghany nebo z Etiopie přímé zkušenosti s porušováním lidských práv?

Ghana je na africké poměry zavedená demokracie, kde jsou lidská práva dodržována. Samozřejmě to neplatí vždy a všude, ale já tam, až na všudypřítomnou korupci, problém neměl. Etiopie je na tom ale výrazně hůře, jelikož místní vláda se inspiruje čínským modelem tržní ekonomiky s poměrně autokratickým režimem. Volby jsou víceméně formalita, funguje cenzura v médiích, protirežimní novináři jsou zavíráni a majetek obyvatel je tvrdě vyvlastňován, pokud to vláda potřebuje. Není to sice extrémně brutální režim, kde by toto bylo na denním pořádku v ulicích, ale děje se to. Během mého pobytu federální policie postřílela několik demonstrantů, kteří se vyvlastňování půdy bránili. Mnoho občanů to bohužel rychle odpustí, jelikož si země drží růst HDP okolo 10 % ročně a lidé se jednoduše zaměří více na materiální zázemí než na ochranu svých lidských práv

Přemýšlí místní v intencích lidských práv, nebo je jim samotný koncept vzdálený?

Termín lidských práv pro ně není úplně běžný, jelikož se o tom v mediích či ve škole moc nehovoří. Nicméně lidská práva jsou základním konceptem, o jehož dodržování má implicitně zájem každý občan země. Pokud se vám něco nelíbí, chcete mít právo veřejně nesouhlasit a bránit se tomu, aniž byste riskoval perzekuci vás či vašich blízkých. Chcete mít jistotu, že vám nikdo nezabaví vaše pole a nepošle vás bydlet do slumu ve městě. Chcete mít možnost ovlivňovat, kam se budou investovat společné peníze vybrané na daních. Toto platí přirozeně v Evropě i v Africe.