S angličtinou na tom podle průzkumu nejsou Češi nejlépe – přitom i okolní země s podobnou minulostí, jako je ta naše, umí anglicky více. Proč tomu tak je? A je možné situaci změnit? Nejen o tom jsme si povídali s Josefem Jařabem, známým českým anglistou a amerikanistou, uznávaným profesorem a bývalým rektorem Univerzity Palackého v Olomouci.
Podle průzkumu Eurobarometr z roku 2012 má pouhých 27 % Čechů takovou znalost angličtiny, aby v ní dokázali vést konverzaci, což je jedno z nejnižších čísel v celé Evropské unii. Skutečná znalost angličtiny je pak ještě nižší. Čím si to vysvětlujete?
V letech 1997 až 1999 jsem byl rektorem Středoevropské univerzity v Budapešti a ve Varšavě (mimochodem, my jsme tuto školu vyprovodili z Prahy začátkem 90. let, a to hlavně zásluhou Václava Klause jako ministra financí). Při přijímacím řízení jsme došli k podobným výsledkům jako Eurobarometr. Přijímací zkoušky a výuka se na té univerzitě konají v angličtině. Z Česka jsme právě z jazykových důvodů byli schopni přijmout jen necelou třetinu přihlášených. Do očí bijící byl rozdíl oproti přihlášenými z Rumunska a Bulharska, odkud se díky jazykovým znalostem kvalifikovala skoro polovina přihlášených. Čeští studenti se uměli anglicky „domluvit“, ale vyjádřit se v eseji k něčemu náročnějšímu už jim dělalo problémy.
Důvodem je podle mě to, že jsme na rozdíl od těchto dvou zemí asi příliš rychle opustili systémovější studium jazyka ve prospěch „konverzace“, takže nám chybí i hlubší znalost gramatiky i slovní zásoby a frazeologie. Až příliš rychle a snadno jsme přešli do jiného extrému, což často ovlivnilo též koncepci učebnic.
Opravdu je té konverzace tolik? Někteří studenti nejsou schopni se domluvit anglicky ani po deseti letech výuky…
Je pravda, že někteří žáci neumí ani vytvořit větu – umí říct jen „okay“, to je častá angličtina a tím to i končí.
A jak to změnit?
Četl jsem knihu vzpomínek překladatelů, která se jmenuje Slovo za slovem. Je to kniha rozhovorů s 27 velmi výkonnými a proslavenými překladateli, od Josefa Škvoreckého po Radoslava Nenadála. Ti mluví o tom, jak důležité je filologické studium pro to, aby se člověk stal překladatelem. I když mě překvapilo, že jen málokterý z těch úspěšných překladatelů věřil na důležitost studia překladatelských teorií. Co považovali za významné, bylo lingvistické studium obou jazyků a znalost literárního a širšího kulturního kontextu. Ale skoro všichni se shodli v tom, že dobrý překladatel musí mít hodně načteno.
Čili cesta k dobrému zvládnutí cizího jazyka a nejlepší průprava k úspěšné překladatelské praxi je číst, číst, číst. Takže já si myslím, že to platí i obecně. Pro střední školu a možná i tu základní, kde se cizí jazyky začínají učit, je třeba najít literaturu, která odpovídá dané věkové kategorii, a číst, číst, číst.
V průzkumu Eurobarometr se rovněž píše, že se v několika post-komunistických zemích – včetně Česka – výrazně snížila schopnost domluvit se alespoň jedním cizím jazykem. Mimo jiné proto, že starší generace zapomínají němčinu a ruštinu v důsledku historických změn. Nejsou tedy Češi ohledně znalosti angličtiny trochu obětí své historie? A není škoda, že „zapomínáme“ němčinu a ruštinu?
Určitě jsou obětí historie. A ohledně zmiňovaných jazyků – ruštiny a němčiny – je to pro nás velká škoda, že je ztrácíme. O ruštině by ale někdo měl napsat brožurku, jak špatně se tady u nás učila. Lidé měli osm a devět let cizího jazyka, tedy ruštiny, a nenaučili se skoro ani číst azbuku. My jsme s Michalem Kocábem ukazovali film po odchodu sovětských vojsk na ostravských středních školách a pak jsme se divili, že studenti nereagují – a oni samozřejmě už neuměli číst azbuku! To už se v současnosti neučí, tak to neumí. Ale tehdy jsme se to učili a stejně jsme si rusky neuměli říct anio slepičí polévku. Uměli jsme ale říct, že naši soudruzi nám mávají na prvního máje a my jim máváme zpět, protože se všichni těšíme do nebe, které se jmenuje socialismus.
Musím ale říct, že když jsme zde na fakultě zavedli angličtinu s aplikovanou ekonomií a francouzštinu s aplikovanou ekonomií, udělali to samé i na ruské katedře a je to docela úspěšné. A myslím, že vycházející studenti mají možnost se uplatnit, protože ekonomické styky s Ruskem jsou značné.
A co němčina?
S němčinou je to trochu vážnější a jiná záležitost. Stále nejsou zapomenuty první a druhá světová válka, hlavně ta druhá. Myslím si ale, že je to k naší škodě, že jsme vyškrtli němčinu ze seznamu jazyků, kterým se chceme učit. Jsou země, kde se jako druhým jazykem – a mnohdy i jako prvním jazykem – domluvíme německy. A jsou to země pro nás sousední. Když mi třeba studenti řeknou, že studují historii a neumí německy, ptám se – jak můžou studovat historii? Ale i prakticky – byl tu na univerzitě na návštěvě ředitel ze Siemensu z Mohelnice a ten řekl, že nenabízejí místa nikomu jinému než těm, kteří umí nějakou němčinu. Stejně tak Němci jsou obecně daleko otevřenější a dovolují nám u nich pracovat. U Angličanů je nyní po Brexitu ve hvězdách, kolik nám toho dovolí – ale jejich představa je, že nás, stejně jako ostatní východní Evropany, ze svého ostrova vyženou do Kanálu.
Vraťme se ještě k angličtině. Mladší lidé v Česku jsou na tom s angličtinou dle výsledků lépe. I oni jsou ale ve srovnání s dalšími zeměmi na dolních příčkách, předbíhají je země jako je třeba Polsko a Bulharsko. Čím to podle Vás je?
To už je záležitost pro studenty psychologie národů, sociologie a tak podobně. Ale třeba v kontextu – my jsme vstoupili do Evropské unie, pak jsme se stali prezidentskou zemí a co jsme udělali? V Bruselu jsme vyvěsili veliké billboardy: „My vám to osladíme!“ My si myslíme, že přechytračíme všechno a všechny, to je tak trochu český rys. Máme tu na univerzitě hodně slovenských studentů, zvláště na anglistice a germanistice, a patří k nejlepším. Proč? To se sám ptám. Jsou na Slovensku lépe připravováni? Ani moc ne. Ale zdá se, že mladí lidé v okolních zemích jsou prostě více motivovaní než ti naši. A jsou pro to, aby uspěli, ochotni něco udělat. I něco navíc.
Máme vůbec šanci ostatní státy dohnat?
Ano, myslím si, že se to postupně bude vyrovnávat. I když se těžko budou dohánět Poláci, protože jich už polovina v cizině žije. Tak velké procento Čechů nikdy v cizině nebude. Když jsem četl tu knihu rozhovorů s překladateli, tak v ní byli tázáni, proč nezůstali v Anglii nebo proč nezůstali v Kanadě? A většina těch překladatelů říká: „Já bych nemohl žít mimo Česko.“ To je hezké, ale je to svým způsobem i omezující.
Takže i to, že tolik neopouštíme naši zemi jako Poláci, ovlivňuje fakt, že na tom nejsme s angličtinou nejlépe?
I to, že se v těch cizích zemích nechceme stát součástí společnosti. To také něco vyžaduje, být součástí dané, nové společnosti. To neznamená jen, že vyděláme třikrát nebo desetkrát víc, něco si našetříme a přijdeme zase zpět a spravíme si chalupu v Jeseníkách.
Často je také o náhodě, jak kvalitního učitele angličtiny žák dostane – to jde vidět už jen na tom, že se na středních i vysokých školách často dělají rozřazovací testy do skupin podle pokročilosti. Trpíme stále nedostatkem kvalifikovaných učitelů angličtiny?
Jestli máme dost kvalifikovaných učitelů angličtiny, je asi odpověď různá místo od místa. Ale studuje dost mladých lidí. Otázka je, jestli tím nejlepším způsobem vedeme přípravu učitelů. Je určitě pravda, že možnosti studentů pobýt (a to i studijně) v anglicky mluvící zemi jistě hodně pomáhá, ale ne vždy to nahradí seriozní filologické studium.
Takže si myslíte, že učitelé na základních a středních školách by měli spíše studovat filologie s pedagogickým minimem než učitelské obory zaměřené na jazyk?
Budu trošku zaujatý. Nemyslím si, že by naše pedagogické fakulty dělaly to, co by dělat měly a mohly. To znamená vychovávat opravdu vzdělané a dobré učitele pro základní a další školy. Jestli máme problém se vzdělaností a nevzdělaností, měl by být řešen za prvé v rodině a za druhé výchovou učitelů na pedagogických fakultách.
Jakým způsobem tedy stávající systém změnit?
Myslím si, že bakaláři by měli být schopni učit jazyky na základních školách. My říkáme, že to není možné. To byl můj apel na ministry školství po roce 1990, abychom zvážili, jakým způsobem je bakalář připraven, když chce učit. Myslím, že příliš prostoru a tedy času věnujeme pedagogicko-psychologickým disciplínám na obecné úrovni (tzv. obecnému základu), aniž jsou důkladně propojeny s těmi odbornými, které student studuje. Pedagogické fakulty velmi bojují za to, aby se každé učitelství studovalo pět let. Myslím si, že by lépe využitý čas byl ve čtyřletém bakalářském studiu, kdyby byl lépe promyšlen studijní plán – nikdo neříká, že bakalář se musí studovat jenom tři roky, máme obory, kde se studují čtyři roky. Tam by měl být čas za prvé na pedagogicko-psychologickou přípravu (včetně didaktiky předmětů) a za druhé by tam měl být čas i na „semester abroad“ čili výjezd do zahraničí. Dnes ty možnosti jsou – ať už v rámci Erasmu a podobných programů nebo i soukromě. (Mnoho studentů si studium bakaláře stejně o rok prodlužuje, jenomže to ještě neznamená, že je schopen sám čas nejlépe využít.)
Maturita z anglického jazyka je nastavena tak, aby žák, který ji zvládne, byl na úrovni B1. Myslíte si, že je tato úroveň dostačující?
Z toho, co jsem už řekl, je zřejmé, že očekávaná úroveň maturit by měla být vyšší. Změnu ale nelze započít od špatného konce a říct: „Je třeba zvýšit úroveň.“ Změnu lze začít tak, že nabídnu něco víc. Osobně například nerad zkouším formou testů. Když sedím proti studentovi nebo studentce u zkoušky, a ona nebo on si vytáhnou otázku, pak se zamyslí a svoje moudra předkládají k hodnocení, tak je nemusím půlhodinu zkoušet – myslím si, že vím asi během tří čtyř minut, jaká je jejich připravenost. A jaká je úroveň schopnosti použít to, co se tady nastudovalo, pro vlastní myšlení. Nyní je velký trend (v Americe, ale i v Anglii, kde původně na všechno zavedli testy) se těchto testů zbavit. Protože velmi často instituce připravovaly studenty na to, aby odpověděli dobře na test, a ne, aby byli vzdělaní. A to je špatně.
Takže byste maturitu z angličtiny tak, jak ji známe nyní, zcela předělal?
Ano, já bych ji předělal. Student by třeba mohl popovídat o své četbě, o tom, co si z té četby odnesl pro vlastní život, co se mu na tom líbilo a nelíbilo. Vím, že to vypadá neakademicky a nevědecky, ale já jsem za tento způsob docela rád. Studenty v seminářích samozřejmě vybízím k tomu, aby použili terminologii a to, co znají z úvodu do literatury, ale aby mluvili i o tom, co to znamená pro ně. Protože velká většina studentů nebudou učitelé literatury. A já bych byl rád, kdyby si z té literatury a z té četby – a zde se vracím k počátku, tedy číst, číst, číst – uměli něco odnést.
Je tedy třeba změnit celý systém výuky angličtiny už od základní školy? Tak, aby žáci více četli?
Ano, mělo by se více číst. Aby se o tom jazyce bavili, pokud možno co nejraněji v tom jazyce samotném. Je to i otázka přípravy učebnic a samozřejmě doprovodného materiálu. Technické prostředky dnes máme a je jich mnoho, ale využíváme jich? A využíváme jich dobře? Tady mám otazníky.
My jsme kdysi neměli slovník ani internet. Dnes tyto možnosti existují a je potřeba je využít. Internet by neměl sloužit pouze k počítačovým hrám, k čemuž mají tendenci malé děti.
Myslíte si, že by se rodiče měli víc věnovat tomu, aby jejich děti četly právě v té angličtině?
To určitě. Ale kdybychom desetiletému chlapci nebo děvčátku, které se začíná učit anglicky, začali vnucovat Shakespeara nebo Dickense, asi bychom je odradili. Existuje však řada a řada autorů, i vtipných, pro děti. Teď je tu i nová věc, která dříve nebývala – grafické romány a grafické příběhy a vyprávění, což si děti oblíbily.
Netkví problém ale i v tom, že řada českých rodičů anglicky neumí, nikdy angličtinu nepotřebovali, a nemusí tak cítit potřebu své dítě v rozvíjení jazyka podporovat?
To víte, že ano. Bohužel častá česká reakce bývá k čemu je vzdělání? To souvisí i s platy. To, že instalatér vydělává mnohonásobně víc než učitel, je strašně důležité pro prestiž a společenské hodnocení učitele. Jednou z cest je právě i učitelům zvyšovat platy, aby se zvyšovala jejich prestiž.
Myslíte si, že by jazykové vybavenosti Čechů prospělo, kdyby se v televizi vysílalo více filmů v originálním znění s titulky?
Odbourat přemlouvání filmů do češtiny a zavést vysílání originálů s českými titulky bych docela doporučil.
Marek Švehla v jednom ze svých posledních textů navrhuje poměrně radikální řešení – v Česku zavést angličtinu jako jeden z úředních jazyků. Domnívá se například, že by se díky tomu většina Čechů naučila anglicky a „získala tak velkou konkurenční výhodu”. Co si o tomto návrhu myslíte?
To je teď po Brexitu velká otázka. Ani jedna členská země nebude mít oficiálně jako úřední jazyk angličtinu. Irové mají irštinu (i když tam jí samozřejmě nikdo nemluví). Francouzi a francouzsky mluvící země se objevily s požadavkem vyloučit angličtinu jako komunikační prostředek, což je ukázka jejich malosti a francouzské posedlosti tím, že francouzština už není v takovém postavení, jako byla kdysi. Brexit asi posílí francouzštinu a němčinu, možná i ruštinu. Na druhé straně, angličtina je jazyk, který je opravdu ta lingua franca, tedy cesta do světa. Jestli máme najít společný jazyk, tak to bude angličtina právě těch Britů, kteří se na nás vykašlali a vyhlásili si Brexit. Nemyslím si, že angličtina z té pozice lingua franca pro Evropu vymizí.
Takže je nyní zbytečné zavádět angličtinu jako druhý úřední jazyk?
Asi ano. Zvláště teď. I když je pravda, že je to jazyk NATO, a tam Británie zůstává a také zůstává faktem, že se celá Evropa tomuto jazyku učila jako jazyku, kterým se budeme domlouvat.
Jak podle vás ovlivňuje podobu české společnosti fakt, že většina Čechů nemá angličtinu natolik dobrou, aby dokázala číst anglicky psané noviny či články? Například v souvislosti s uprchlickou krizí či dalšími aktuálními tématy? Průzkum totiž ukázal, že takto zdatných Čechů je pouze 17 %.
Češi si nejsou ochotni ani zaplatit tu korunu navíc, aby si koupili německé nebo anglické noviny. Když jedu třeba Pendolinem do Prahy, tak tři čtvrtiny lidí – a to si myslím, že jsou z byznysu – si vezmou a čtou Blesk. Nevezmou si ani Hospodářské noviny. Lidi chtějí být baveni a život je tu podle nich jen na to, abychom se bavit mohli. Možná, že i to. Ale já doufám, že i z jiného důvodu. To už pak celé souvisí se sekularizací společnosti, ztrátou duchovna, vyšších cílů.
Má to ale i praktické příčiny. Byl jsem v Radě Evropy a viděl jsem televizní programy v Itálii, Řecku, Irsku. A ty naše televizní stanice nejsou o tolik horší, někdy jsou hodně lepší – třeba Art nebo Dvojka. Ti, co chtějí, si mají z čeho vybírat. V soutěži peoplemetru ale vítězí spíše obraz komerčních médií, které ovlivňují ty veřejnoprávní. Ne opačně. Ale televize přece má do jisté míry i vzdělávat, prohlubovat a rozšiřovat myšlení i vkus lidí. Na to, zdá se, není prostor. A s tím souvisí i to, že se nedíváme ani na cizí filmy v cizím jazyce a chceme všechno dabované.
Takže není tolik problém v tom, že Češi nejsou schopni číst anglické noviny nebo články, ale v tom, že pořádně nečtou vlastně ani v češtině?
Tady hlavně není nabídka, která by byla odněkud řízená. Která instituce se stará o to, abychom byli více internacionalizovaní, kromě těch, které ty jazyky učí? Žádná. Vláda? Určitě ne. Ministerstvo kultury? Určitě ne. Česká pošta? Ne. Média? Taky ne.
A co znalost angličtiny v souvislosti s hoaxy, tedy nepravdivými zprávami, které kolují různě po internetu? Tyto zprávy jsou často překládány z angličtiny a pokud člověk anglicky umí, je otázka 5 vteřin si zjistit, že je lživá. Pokud ale Češi tak zdatní nejsou, nemůžou si tyto zprávy zpětně ověřit, protože nemají jak…
A to nám navíc – veřejnosti obecně – velmi často nevadí. Dostal jsem se kolikrát do diskuzí, při kterých mi člověk řekl: „Ten to řekl tak a tak, a tak to je.“ A já mu říkám: „Tak to teda není, kdybyste si to přečetl, tak zjistíte, že tak to není.“ A odpověď byla: „Ale co mi budete povídat…“
Závěr je, že pokud chceme být součástí světa, měli bychom svět vnímat přes to, co ten svět produkuje o sobě, ale i o zbytku světa anebo o nás.
A jakým způsobem by šla v budoucnu vylepšit nedostatečná znalost angličtiny v Česku – ať už u mladší nebo starší generace?
Obecně posuzováno, situace v takovém městě jako je Olomouc, je nesrovnatelně lepší, než tomu bylo třeba v roce 1989. Zejména mladí lidé se opravdu anglicky (alespoň bazálně) domluví, když studují na střední a vysoké škole. Z vlastní zkušenosti vím, že nalézt na univerzitě deset učitelů, kteří by mohli anglicky vyučovat nebo alespoň debatovat, bylo na počátku 90. let prakticky nemožné. Dnes je přece jen situace jiná a víme, že řada oborů získala dokonce akreditaci pro studium v cizím jazyce, zejména v angličtině. I řada výměnných programů (Erasmus apod.) velice pomáhá zlepšovat jazykovou situaci.
Takže se podle Vás bude úroveň znalosti angličtiny v Česku rok od roku zlepšovat?
Samozřejmě, že bude. Především proto, že k tomu budeme donuceni, právě kvůli internacionalizaci. Vzpomínám si na dobu raných 90. let, kdy první nabídky na studijní výměny přišly hlavně až ze Spojených států. Čechoslováci v Americe cítili svoji šanci spojit se se svou domovinou, i když už tolik česky nebo slovensky neuměli, a tak sem posílali své vnuky nebo pravnuky, kteří se sice jmenovali Novotný nebo Novák, ale už to byli Američani, třeba z Iowy, Texasu nebo Středozápadu. Ti přicházeli a chtěli od nás, abychom jim přednášeli třeba o nedávné české historii, komunismu, aby věděli, čemu se vyhnout, nebo na co se těšit. A my jsme řekli ano. Jenže jsem na této univerzitě nebyl schopen sehnat pět lidí, kteří by mohli anglicky přednášet tak, aby tomu ti Američané rozuměli.
Tak jsem vymyslel, že přednášející, co mají k tématu co říci, si to buď nechají přeložit nebo se to naučí číst, a těm Američanům už nebudeme přednášet, protože by to byla ztráta času, ale dáme jim text přednášky a budeme s nimi už jen diskutovat. A to ten člověk už s tím „okay, alright, no“ zvládnul.
Takže internacionalizace u nás velmi ovlivnila též výuku na vysoké škole, která se z pozice „my učíme“ dostala do pozice „my se učíme“, tedy od „teaching“ k „learning“. A to je strašně důležité i vzhledem k předchozím otázkám; od samého počátku by děti měly být součástí toho „learning“ a ne jen „teaching“. Pak se situace zlepší.
