Příběh, který představujeme na následujících řádcích, se může na první pohled jevit jako podivný sled nepravděpodobných událostí. Možná vás napadne, že spíš než o realitu jde o výplod bujné fantazie. Přestože mnohé souvislosti nelze podepřít jednoznačnými důkazy, je pro nás zdroj, který nám svou zkušenost zprostředkoval, natolik důvěryhodný, že jsme se rozhodli se s vámi o celou záležitost podělit. Čím samozřejmější se v naší společnosti stávají zásahy do lidského soukromí, tím víc je před nimi třeba varovat.
Na přání hlavní aktérky příběhu zveřejňujeme pouze její křestní jméno – budeme jí říkat Lucie.
Začalo to zdlouhavou byrokracií…
Lucie se loni rozhodla založit novou firmu. Do podnikání se pustila společně s kamarádem, který už jednu firmu vlastnil. „Domluvili jsme se, že jeho firma ukončí činnost a společně budeme působit ve firmě nové,“ vykládá Lucie. Kamarád si ještě ve své původní firmě koupil na leasing dvě auta: jedno v hodnotě tří set tisíc, druhé zhruba za čtyři sta tisíc korun. „Když auta kupoval, věděl už, že založíme novou firmu. V leasingové společnosti ho ujistili, že nebude problém později leasing převést. Pak s tím ale začala leasingovka dělat hrozné obstrukce,“ říká Lucie. Leasingová společnost mimo jiné požadovala účetní výsledky nové firmy. Lucie je dodala okamžitě po konci roku, jakmile je stihla účetní zpracovat. „Odpověděli, že jsme je dodali pozdě, a navíc na špatném formuláři, a tak se celá věc neustále protahovala.“
Zatím to pořád nevypadá na nic vážnějšího než úmornou byrokracii, že? Peprnější část příběhu měla teprve následovat. Ona leasingová společnost, o které se ještě mnohokrát zmíníme, patří k největším v České republice. Po zvážení všech faktů jsme se nakonec rozhodli její název neuvádět. K důvodům se dostaneme.
… a pokračovalo špiclováním
„Bude to už zhruba měsíc, pracovala jsem z domova. Ozvala se mi asistentka s tím, že na recepci přišel nějaký podivný člověk, který se vyptával, zda tam sídlí naše společnost, jestli nejsme nějaká fiktivní firma a jestli v ní vůbec někdo pracuje,“ líčí Lucie. Recepční mu sdělila, že na místě firma skutečně sídlí, ale že mu nemůže poskytovat žádné podrobnější informace. Přirozeně se zajímala, proč jí podobné otázky vůbec klade. „Odvětil jí, že nemůže prozradit, kdo je, ale že si prý naše firma bere nějaký velký úvěr, tak si nás prověřuje.“ pokračuje Lucie. Muž svým chováním vzbudil v recepční nedůvěru – „Viděla, že si zvenčí fotografuje naši kancelářskou budovu, potom někam telefonoval, nasedl do auta a odjel.“ Duchapřítomně si proto poznamenala jeho poznávací značku a poslala ji Lucii, kterou celá záležitost trochu vyděsila.
„Zhruba za hodinu u nás doma zazvonil pán, který nám vyváží jímku. Pustila jsem ho na pozemek,“ vypráví Lucie. Když jí předával fakturu za odvedenou práci, připsal na ni stejnou poznávací značku jako recepční. „Řekl mi, že náš dům si fotografoval nějaký divný člověk. Jímkař se ho ptal, jestli si chce postavit stejný barák, ale on prý že ne. Začal se vyptávat, jestli v tom domě bydlí naše rodina. Jímkař mu to potvrdil a nabádal ho, aby zazvonil, že jsme doma,“ vykládá Lucie. To však muž odmítnul, zvonek si pouze vyfotil. Poté opět někam telefonoval, nasedl do auta a odjel.
Policie nepomohla, případ řešil soukromý detektiv
V té chvíli už Lucii začala přepadat hrůza. Stáhla si záznam z kamery, který potvrzoval jímkařova slova. Nahlásila celou záležitost na místní policii. „Policisty to ale moc nezajímalo, sepsali se mnou sice protokol, ale tím to haslo. Aby mě uklidnili, řekli mi, že to mohl být třeba tipař majetku, což je prý člověk, který vytipovává zlodějům objekty. To se mi opravdu ulevilo,“ komentuje s ironií Lucie.
Podle recepční z firmy se tajemný muž tvářil, jako by prověřoval potenciálního dlužníka. Lucie s manželem jsou ale movití lidé a ani jeden z nich neměl v úmyslu pořizovat si jakýkoli úvěr. „Promýšlela jsem to ze všech stran. Nemáme žádné půjčky. Jediné, co mě napadlo, byla leasingovka,“ vysvětluje Lucie. Okamžitě do ní tedy zavolala a popsala, co se jí stalo. Člověk, kterému se dovolala, jí ale sdělil jen: Jak jsou klienti prověřováni, nevím.
Lucie se bála, aby nešlo o úvěrový podvod a někdo si na její jméno nechtěl půjčit peníze. „Já ani manžel o žádném úvěru, o kterém ten muž údajně mluvil, neuvažujeme. Víte, nejsme zrovna nemajetní lidé. Ale nemáme s nikým žádné problémy, nikdy jsme nikoho neprovokovali. Navíc máme dvě malé děti. Nechápala jsem, co se děje, a začala jsem mít strach, že nám chce někdo ublížit,“ líčí.
Na policii jí pomoct nechtěli, a tak se rozhodla najmout si soukromého detektiva. „Podařilo se mu vypátrat, že člověk, který si obhlížel mou firmu i dům, je ze společnosti Money Save Consulting, sídlící v Praze. V místě sídla ale našel jen starou zavřenou samošku, bez vchodu i bez označení provozovny. V okolí prý o té firmě nikdo neslyšel,“ pokračuje Lucie. Na webu společnosti se dočtete, že nabízí například správu a řízení majetkových účastí, správu a ochranu majetku, založení společnosti s anonymními vlastníky umístěné do daňového ráje, zajištění virtuální kanceláře, založení bankovních účtů, které zachovávají anonymitu majitele, a dále „specifické služby pro leasing automobilů“. V obchodním rejstříku má navíc firma jako jeden z oborů činnosti uvedené detektivní služby.
Detektivovi se nakonec podařilo tajemného muže sehnat. „Detektiv na něj zatlačil a on mu přiznal, že ho poslala leasingová společnost – prý kvůli nějaké hodně drahé káře, kterou si budeme kupovat,“ říká Lucie. Další důkazy pro to, že celou akci zrežírovala leasingová společnost, Lucie nemá. „Kdo jiný by si mě ale takhle prověřoval? I časově to přesně zapadá,“ míní.
Leasingová společnost chtěla podepsat směnku
Z leasingové společnosti navíc záhy dorazila konečná odpověď na Luciinu žádost. Leasingovka se rozhodla převodu leasingu obou vozů vyhovět, ovšem za předpokladu, že budou obě smlouvy zajištěny firemními směnkami (!), za které budou ručit předsedkyně a místopředseda představenstva společnosti. Předsedkyní představenstva je Lucie. Pro úplnost dodáváme, že se jedná o akciovou společnost se vstupním kapitálem dva miliony korun. „Podpis směnky je pro mě nepřijatelný, nabídku jsem odmítla. Navíc nechápu její smysl. Pokud neplatíte leasing, můžou vám přece auto odebrat, tak k čemu ještě směnka, která se dá jakkoli zneužít a komukoli prodat? Prověřujou leasingovky stejně všechny klienty? Nechávají si od všech podepisovat směnky? Nebo jen u těch, kteří se ukáží jako bohatí, aby bylo co zabavovat, když se klient náhodou opozdí se splátkou?,“ ptá se Lucie. Celá legrace ji kromě stresu a obav o bezpečí rodiny, stála také dvacet tisíc korun, které zaplatila detektivovi. „Mám chuť je leasingovce naúčtovat,“ zlobí se Lucie.
Chtěli jsme přirozeně konfrontovat také leasingovou společnost a firmu Money Save Consulting. Od Michala Budiny z Money Save Consulting dorazila jen stručná odpověď: jeho firma prý s danou leasingovou společností nikdy nespolupracovala. Proč tedy dříve detektivovi tvrdil opak? To už se nejspíš nedozvíme. Jasné je jen to, že člověk z Money Save Consulting v Luciině firmě i před jejím domem byl, vyptával se a oba objekty si fotografoval – zachytily ho kamery a dva nezávislí lidé si poznamenali jeho poznávací značku.
Jakoukoli spolupráci s firmou Money Save Consulting popřela i leasingová společnost. O způsobech prověřování klientů se však rozšiřovat nechtěla, jsou prý interní záležitostí.
Přestože na leasingovou společnost řada indicií ukazuje, sledování klientů jí rozhodně prokázat nemůžeme – zůstává slovo proti slovu. Proto jsme se nakonec rozhodli její název neuvádět. Máte podobnou zkušenost? Ozvěte se nám.
