Někdejší vůdce polské opozice Jan Rokita před osmnácti lety vysvětloval autorovi tohoto článku, proč má Česko lepší silnice než Polsko. Češi podle něj byli ochotni investovat do veřejné infrastruktury, zatímco v Polsku tradičně zůstávalo více peněz v kapsách jeho obyvatel. Z dnešního pohledu zní tehdejší Rokitova slova jako zcela odtržená od reality. Polsko od té doby masivně budovalo dálnice, zatímco Česko silně zaostalo.
Úspěšná výstavba polské dopravní infrastruktury se stala klíčovým argumentem českých odborníků, kteří upozorňují, že není možné podceňovat ani současné – a na první pohled až megalomanské – plány výstavby spousty jaderných reaktorů různých velikostí na sever od našich hranic. Tento argument používají „těžké váhy“ tuzemské jaderné branže od šéfky státního dozoru Dany Drábové po exšéfa ČEZ Jaroslava Míla, který byl do roku 2021 také vládním zmocněncem pro jadernou energetiku.
Pokud by tento obor prošel obdobným vývojem jako výstavba dálnic, bylo by to kuriózní, protože na rozdíl od Česka s bohatými tradicemi v oboru začíná Polsko s budováním zcela nového hospodářského odvětví. Rychlejší polské tempo považují za hrozbu mnozí lidé v české energetice, průmyslu, a dokonce i ve stavebnictví.
Polské firmy by mohly jako subdodavatelé velkých nadnárodních korporací, které budou hlavními kontraktory staveb jaderných reaktorů, získat podstatně více zakázek než ty české. Viceprezident České nukleární společnosti Miroslav Kawalec dokonce uvádí, že Poláci v tuzemsku začali „lovit“ kvalifikované pracovníky s potřebnou praxí pro výstavbu nových zdrojů. Jazyková bariéra by pro ně byla minimální a odborná dokumentace od zadavatelů bude v obou zemích v angličtině. Riziko „odlivu mozků“ do Polska podle Miroslava Kawalece poroste, pokud budou čeští odborníci frustrovaní z pomalé realizace projektu pátého bloku v dukovanské jaderné elektrárně.
VIDEO: Jak rostla cena elektřiny?
Zjevně odlišné ambice
Rozdíl mezi vyhlašovanými ambicemi obou zemí je vidět na první pohled. Polsko hodlá podle stávajících plánů dokončit svůj vůbec první velký reaktor v roce 2033, Česko první reaktor po delší pauze od začátku tisíciletí v roce 2036. Do dvaceti let by mělo v Polsku „vyrůst“ osm velkých bloků, z toho šest v rámci státního programu a dva na základě iniciativy jednotlivých firem.
A právě konkrétní polské společnosti dnes uzavírají první dohody o výstavbě celkově desítek malých a středních modulárních reaktorů. Jen petrolejářská společnost PKN Orlen, kterou majetkově ovládá stát, jich chce do roku 2038 postavit až 76. Sází na technologii americko-japonské společnosti GE Hitachi a na její varný reaktor o výkonu 300 megawattů. První z nich by měl stát v roce 2028, a Polsko by se tak zařadilo po bok Kanady, která má být průkopníkem nového směru v jaderné energetice. Poláci jdou zjevně do rizika v době, kdy v Česku spíše převládá názor, že sázka na tak rychlé tempo by se v případě nevyzkoušených malých modulárních reaktorů nemusela vyplatit.
Rozdíl v ambicích se týká i velkých bloků. Expertka na jadernou energetiku poradenské společnosti KPMG Anna Zemanová připomíná, že zatím nepadlo jasné rozhodnutí ani o tom, jestli bude po jednom nebo dvou nových reaktorech v Dukovanech následovat jejich výstavba také v Temelíně.
Argumenty pro skeptiky
Je velmi pravděpodobné, že zdaleka ne všechny plány se Polákům podaří uskutečnit – nota bene v odvětví, které je známé časovými skluzy a nabobtnáváním rozpočtů. Pohled do historie nabízí spoustu argumentů skeptikům, kteří polským plánům nevěří vůbec. Mnozí si vzpomenou, jak zhruba před deseti lety celé Polsko šílelo nadšením z vize velmoci v těžbě břidlicového plynu. Později se ukázalo, že byla naprosto nereálná.
O jaderné energetice se v Polsku mluví celá desetiletí, ale zatím zůstalo jen u experimentálních reaktorů. To ale slovy Dany Drábové nejsou nebo nebyly „žádné hračky“. A zmiňovaný Jan Rokita také nepředpokládal, že Poláci v historicky krátké době Čechy ve výstavbě dálnic tak zostudí.
Otázkou zůstává, proč by teď vyhlídky jádra v Polsku měly být nadějnější než dříve. Odpověď není třeba hledat dlouho. Polská energetika dlouhodobě stavěla na uhlí, jehož éra se pomalu chýlí ke konci i ve svých tradičních evropských baštách. Uhelná lobby už zjevně rozvoj jiných zdrojů energie nezastaví. Většina Poláků i Čechů se shoduje, že základem budoucí energetiky musejí být jaderné bloky. V tuzemsku je podpora jádra tradičně vysoká, u sousedů na severu v poslední době výrazně vzrostla.
Oproti Česku je navíc v Polsku mnohem silněji zakořeněné uvažování o geopolitice, energetické bezpečnosti a také nedůvěra vůči německým idealistickým vizím. To se ukázalo v případě plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa, který české vládní úřady fakticky podporovaly, zatímco Poláci hledali alternativy. Na konec ruského plynu v Evropě tak byli připraveni mnohem lépe.
Ztratíme náskok?
Míl zdůrazňuje, že Češi mají před Poláky v mnoha ohledech stále náskok v přípravě výstavby příštího velkého jaderného bloku. Polsku chybí mezinárodní posouzení vlivu na životní prostředí, žádosti o základní povolení nebo dohoda o financování. Jenže Česko se v mnohém zpožďuje. Míl i Kawalec poukazují na průtahy při schvalování žádosti o územní povolení pro pátý dukovanský reaktor. Mnohé nasvědčuje tomu, že Polsko dokáže být pružnější i v přípravě legislativy, která umožní efektivnější výstavbu.
Kdybychom vycházeli čistě z ambicí, je to jednoznačné – Poláci plánují stavební povolení pro svůj první reaktor na pobřeží Baltského moře v roce 2025, v Česku se mluví o „dukovanském povolení“ v roce 2029. Jaroslav Míl považuje za nejdůležitější touhu lidí projekt realizovat – na straně investora, dodavatele, státní správy i v politickém vedení země. V tom asi Poláci příliš zaostávat nebudou.
První český malý modulární reaktor se chystá v Temelíně a bývalý šéf ČEZ považuje za reálné jeho uvedení do provozu okolo roku 2034 – pokud nezůstane u mediálních prohlášení. Poláci zatím tvrdí, že v té době jich budou mít už několik. Jisté je, jak potvrzuje Anna Zemanová z KPMG, že závod na poli malých reaktorů se týká nejen výrobců, ale v jistém smyslu i budoucích provozovatelů. Nabízí i optimističtější pohled – plány výstavby v Polsku, Estonsku, Rumunsku nebo v Turecku mohou Česko motivovat, aby nezaostávalo.
Vysoká konkurence může celkově povzbudit rozvoj jaderné energetiky, otázkou zůstává, jak toho dokážou využít firmy v jednotlivých zemích. Z jejich pohledu bude v centru pozornosti zvláště polsko-český souboj o příští velký blok. Podle generálního ředitele Škody JS Františka Krčka je klíčové, jak silně bude investor, potažmo stát, tlačit na realizátory projektů, aby byl podíl domácích firem co nejvyšší – v Česku i v Polsku. „Velmi důležité a možná zásadní bude, kde se výstavba rozběhne rychleji a kterým firmám se podaří dostat do dodavatelského řetězce,“ dodává Krček.
Zmiňovaní hlavní realizátoři projektů se pak mohou snažit získat sympatie tím, že ve svém řetězci propojí firmy z obou zemí. Díky tomu by se snad české společnosti mohly prosadit i v Polsku. S takovou strategií už přichází americké konsorcium Westinghouse-Bechtel, které má téměř jistou výstavbu minimálně tří velkých reaktorů v Polsku a snaží se prosadit i v Dukovanech.
