Porsche jako plátno a galerie zbavená zdí. Jakub Kodl staví umění do cesty digitální generaci
- Zatímco světový trh s uměním hlásí propady, nejmladší z rodu Kodlů vidí v krizi příležitost. Jakub Kodl vysvětluje, proč je právě teď nejlepší čas stát se sběratelem.
- Navzdory varováním okolí prosadil v Praze KodlContemporary, galerii s unikátní architekturou, která smazává hranici mezi ulicí a uměním. Inspiroval se v Londýně a za dříve kritizovaný nápad teď sklízí satisfakci.
- Tradiční role agenta je minulostí. V jeho podání je galerista spíše vizionářem a spojkou, který české umělce neukazuje jen v katalozích, ale posílá je na globální trh a do mezinárodních sbírek.
Není mu ani třicet, a přece si dokáže představit, že se svou současnou prací stráví dalších padesát let. Jakub Kodl navazuje na rodinnou tradici, která sahá několik generací zpátky. Stejně jako jeho sourozenci Matyáš a Adéla propadl umění. Se svým týmem se stará o platformu KodlContemporary, v jejímž rámci před půl rokem otevřel stejnojmennou a v Praze výjimečnou galerii.
„Máte ráda umění?“ zahájí šestadvacetiletý Jakub Kodl rozhovor dřív, než stihnu spustit nahrávání. Tváří v tvář člověku, jemuž od kolébky dělala společnost díla Václava Špály a Theodora Pištěka, i z té nečekané výměny rolí zpanikařím a vyhrknu nejbanálnější odpověď: „Mám, jenže mu nerozumím.“ Lepší start jsem si nakonec nemohla přát. Jakubu Kodlovi se v tu chvíli rozzáří oči a rozpovídá se, jak se vnímání umění v jeho generaci a sociálních bublinách v posledních letech mění a jak se daří bořit některé zažité stereotypy. Například ten, že umění je třeba rozumět.
Podle Jakuba Kodla se lidé do jisté míry bojí umění, protože mají pocit, že se jedná o uzavřené a zdánlivě elitářské prostředí. A jedním dechem dodává, že to je v dnešní době spíš mýtus a že řada institucí včetně jeho KodlContemporary je v současnosti mnohem otevřenější a přístupnější. Za jednoho z největších nositelů této změny ve svém oboru považuje sociální sítě. Ty mimo jiné proměnily i dynamiku mezi umělci a galeristy. Z umělců se stávají svého druhu influenceři, kteří svou tvorbu sdílejí online prostřednictvím svých vlastních kanálů. Role galeristy, jenž zhruba do počátku 21. století v podstatě suploval pozici umělcova agenta, už nespočívá jen v domlouvání výstav, ale v propojování s různými komunitami. „Galerista musí dokázat umělce posunout dál, než se dokáže posunout on sám,“ shrnuje Jakub Kodl.
Skleněný pavilon u Pařížské ulice, to je KodlContemporary
Proměňuje se také koncept samotných galerií. Vznikají instituce, které mají několik lokací, jež střídají podle výstavy, přibývají online a další netypické výstavní síně.
I galerii KodlContemporary považuje její zakladatel v rámci české umělecké scény za specifickou. Inspiraci na její architektonickou podobu Jakub Kodl čerpal v Londýně, kde několik let pobýval a kde by podle něj podobná galerie nikterak nevyčnívala. „Když jsem odtajnil podobu projektu, byl to celkem náraz. Spousta lidí mě od skleněné kostky odrazovala. Sám jsem si zrovna v tomto naopak věřil a teď popravdě zažívám velkou satisfakci, když vidím, jak úspěšné první výstavy byly.“
KodlContemporary vznikla jako nový skleněný pavilon na rohu Dvořákova nábřeží a náměstí Curieových v ústí Pařížské ulice v Praze. Zrodila se a otevřela společně se zrekonstruovaným hotelem Fairmont Golden Prague. Že v místě nakonec vznikne galerie, se rozhodlo v rané fázi projektu. Díky zapojení v samém začátku měl Jakub Kodl možnost probrat svou vizi s Markem Tichým z TaK Architects, který rekonstrukci hotelu a jeho okolí vedl, a ovlivnit tak výslednou podobu budovy, aby maximálně odpovídala jeho představám. Skleněné stěny otevírají prostor i za hranici interiéru, divák tak díla může obdivovat také zvenku. Lze je však zastínit průsvitnými látkovými roletami, což prostor galerie naopak opticky odděluje od vnějšího světa a vytváří intimnější atmosféru.
Galerista přitom musí dbát na to, aby dojem ze samotné budovy nepřebil dojem z vystavených děl. „Právě u nás vystavuje umělkyně Magdalena Jetelová a ta mi řekla: ‚Kluku, mysli na to, že prezentuješ umění, a ne architekturu.‘ Doteď mi její věta rezonuje v hlavě. Zároveň nás baví vytahovat ten potenciál i ze samotného prostoru. Myslím si, že umění s architekturou k sobě patří. Umění vždycky nějakým způsobem ovlivňuje architekturu, ať už v exteriéru, nebo v interiéru,“ uvažuje.
Není to však pouze architektonický ráz budovy, čím je KodlContemporary výjimečná. Unikátní je také její péče o umělce, která je srovnatelná spíš se zahraniční než tuzemskou výtvarnou scénou. „Nechtěli jsme jen otevřít galerii, ale nastavit nový standard ‚museum-grade‘ produkce a učinit z něj běžnou normu.“ Tím má Jakub Kodl na mysli důraz na instalační prvky, dokumentaci děl, doprovodné texty či katalogy.
Současně chce KodlContemporary umožnit umělcům vstoupit do mezinárodního dialogu skrze výstavy a veletrhy, podporovat zahraniční projekty a prodej děl českých umělců do zahraničních sbírek. „Tento přístup je u západních top galerií běžný a my ho teď chceme přenést i sem do Česka. Jsme v mnohém ohledu průkopníci a tu cestu musíme sobě i umělcům teprve prošlápnout. Ale čeští umělci opravdu mají talent na to stát se světovými a dostat se na globální trh.“ První úspěchy již galerie zaznamenala s Lukášem Novákem, který chystá výstavu v Taiwanu, a také s Irou Svobodovou, Martinem Janeckým nebo Janem Kalábem, jejichž díla se daří prodávat do zahraničí.
Galerista usiluje o to, aby i malí kluci poznali umělecké dílo
Jedním z cílů, které si Jakub Kodl klade, je přivést k umění své vrstevníky a mladší generace. A vytvořit si z nich svou klientelu. Očekává se, že v příštích deseti letech nastane na všech trzích vlna dědění. Pod poněkud morbidně znějícím spojením se skrývá méně drastické přebírání otěží mladším pokolením. Mezigenerační obměna, kdy potomci převezmou velení ve firmách stejně jako správu rodinného majetku po svých rodičích.
I proto vedle KodlContemporary vznikl ještě jeden prostor nazvaný KC Editions. „Týdně nám chodí několik e-mailů, že by lidé chtěli sbírat naše umělce, ale stojí příliš peněz. Ti lidé jsou fanoušci umění, ale nemohou se stát sběrateli, protože je na ně drahé nebo jednoduše tolik peněz dát nechtějí. Proto jsme vytvořili KC Editions, první podnik svého druhu v Česku,“ vysvětluje Jakub Kodl. Jedná se o kurátorsky vybrané limitované edice vybraných umělců, kteří svá díla – tisky, plastiky, sochy či sklo – vytvoří v menším měřítku exkluzivně pro tuto platformu a stanou se tak cenově dostupnějšími. Kupují si je skutečně zástupci generace Z i lidé mladší. „Nedávno jsme do KC Editions zařadili tisky od Iry Svobodové a jeden si koupila osmnáctiletá slečna. Za pár let třeba přijde znovu a koupí si už olejomalbu. Navíc tím nepřímo ovlivní i své kamarády, kteří díky ní zjistí, kdo je Ira Svobodová.“
Jakmile vedle byznysového efektu zmínil i edukativní přesah své činnosti, připomněl Jakub Kodl další ze svých projektů. V roce 2024 přetvořil ve spolupráci s automobilkou Porsche a umělci Janem Kalábem a Lukášem Novákem vůz Porsche 911 GT3 Touring v umělecké dílo. Karoserie se v podstatě proměnila v malířské plátno, na něž Jan Kaláb vytvořil barevný gradient, a Lukáš Novák doplnil interiér vozu skleněnými fragmenty. Pro úplnost dodejme, že se na projektu podílela také fotografka Alžběta Jungrová, která výsledek zvěčnila.
S tímto autem se Jakub Kodl občas vydá do ulic Prahy, kde budí značnou pozornost. Obzvláště mu utkvěla příhoda, kdy s vozem zaparkoval a narazil na dva malé kluky ve věku zhruba devíti let. „Když jsem vystupoval, zaslechl jsem, jak říkají: ‚Hele, to je od toho Kalába.‘ A tohle přesně chci – aby i devítiletý kluk znal jednoho z nejzásadnějších českých umělců.“ Na tomto konkrétním příkladu demonstruje, jak by chtěl, aby fungovalo také KC Editions. Tedy aby se umělci skrze platformu dostávali do povědomí mladé generace.
Trh padá. Pro sběratele umění to znamená, že je čas nakupovat
Začít si už nyní vychovávat novou klientelu se přitom jeví značně prozíravě. Podle The Art Basel & UBS Global Art Market Reportu za rok 2025 se trh s uměním celosvětově propadá. Jen v Londýně za poslední rok zavřela téměř třetina galerií. U nás ke konci roku ukončila svůj provoz Polansky Gallery, jedna z nejdéle působících institucí se současným uměním. Obojí jsou indikátory, že se (nejen) současnému umění obecně moc dobře nedaří. Podle Jakuba Kodla tento názor zaznívá i z komunity obchodníků a galeristů. Na první pohled se přitom může zdát, že je umění v kurzu víc než když dřív. Měření trhu totiž vychází primárně z veřejných aukcí, případně z prodejů na uměleckých veletrzích. Nepromítají se však do něj transakce z privátních prodejů, které by mohly statistiky vychýlit na jednu či na druhou stranu.
K otázce, jak si aktuálně stojí trh s uměním, přistupuje Jakub Kodl obezřetně. Jeho otec Martin Kodl v loňském roce uskutečnil dvě aukce a obě se staly nejúspěšnějšími českými aukcemi za rok 2025. Také galerii KodlContemporary se daří, i když to do jisté míry může být její dosavadní neokoukaností. „Z reportů vidím, že trh s uměním jde poslední tři roky dolů, ačkoli loňský rok nebyl tak zlý jako ten předchozí. Ve chvílích, kdy nastává propad, vzniká příležitost. Z toho důvodu jsme otevřeli nyní, protože ta příležitost je obrovská. Krize na trhu je jako díra v ledu, kterou máte šanci zaplnit. Ovšem podle mě je to dané také tím, že se celý trh mění. A pokud se člověk nemění spolu s ním, přestane trhu stačit,“ je přesvědčený Jakub Kodl.
Galerista, nebo art dealer? Jsme marketéři i psychologové, říká Jakub Kodl
V několika předchozích rozhovorech Jakub Kodl zmiňoval, že se necítí být galeristou. Změnil se s nedávno otevřenou galerií KodlContemporary jeho postoj? „Já vlastně nevím, co to znamená být galerista. O tátovi hodně lidí říká, že je pan galerista. Má galerii, která se stala součástí jeho identity, udává směr trhu a ovlivňuje to, jak se sběratelé dívají na umění. Tohle všechno, co táta dělá, mě zatím neidentifikuje. Ale otevřeli jsme galerii, takže se to blíží,“ směje se Jakub Kodl.
Vzápětí však zmiňuje amerického obchodníka s uměním Larryho Gagosiana, jenž pozici galeristy označuje za „bullshit“. Podle Gagosianových měřítek existuje pouze „art dealer“ a galerii vnímá jako nástroj, jak prodat více uměleckých děl. Ovšem ani s označením „art dealer“ se Jakub Kodl nedokáže zcela ztotožnit: „Je to pro mě takové tvrdé spojení. I když je obchodování s uměním jednou z mých aktivit, jako art dealer bych se nedefinoval.“
Svou pozici nedokáže vměstnat do již existujících profesních přihrádek možná také proto, že spolu se svým týmem v rámci platformy KodlContemporary, kterou založil v roce 2017 s bratrem Matyášem a dnes ji plně vede, zastává mnohem víc rolí. Kromě galerie a primárního a sekundárního prodeje uměleckých děl se pod hlavičkou KodlContemporary odehrávají rovněž spolupráce s architektonickými studii hledajícími umělecká díla do jimi navrhovaných interiérů či navazování kontaktů s mezinárodními institucemi. Zároveň Jakub Kodl zdůrazňuje, že nic z toho by nešlo bez skvělého týmu spolupracovníků, na které má obrovské štěstí.
Jakub Kodl také na jaře doprovodí audiovizuálního umělce Jakuba Jansu, jehož KodlContemporary čerstvě zastupuje, do Benátek na bienále. V rámci smlouvy jemu i dalším umělcům ze stáje KodlContemporary společnost zajišťuje mimo jiné marketing nebo PR. „Občas jsme i psychologové, vztahoví poradci, banka, transportní firma, evenťáci, produkční… Ale strašně nás to baví. Žijeme tím.“
Ve vztahu k umělcům vidí Jakub Kodl svou přidanou hodnotu v síti kontaktů, s jejichž pomocí se mu daří umělce posouvat dál, třeba i za hranice naší země. Ostatně v účasti na zahraničních veletrzích spatřuje zásadní roli galeristy, přitom se to z jeho úhlu pohledu neděje zas tak často, jak by na tuzemské scéně mělo. „Když vám obraz dá vydělat, musíte mu to vrátit. To říkal už praděda, děda i táta. Pokud vydělám na výstavě, měl bych se ‚na oplátku‘ přihlásit s umělcem na nějaký zahraniční veletrh. Protože zahraniční kontakty se nejlépe navazují právě v zahraničí.“
Umělec jako rozevlátý bohém? To je naivní a dnes nereálná představa
Na rozdíl od svého otce se zástupce nejmladší generace Kodlů věnuje umění žijících autorů. Důležité pro něj přitom je, aby spolupráce s výtvarníky fungovala nejen po obchodní, ale také po lidské stránce. Tak to ostatně měl i jeho pradědeček a dědeček, jak vyplývá z rodinné kroniky. Občas to může být celkem napínavé, ale právě to Jakuba Kodla baví.
Nejvíce oceňuje okamžitou zpětnou vazbu, střet zcela odlišných světů a úhlů pohledu i vzájemné rozšiřování obzorů. „Mohlo by se zdát, že umění je nuda. Opak je pravda. Jen člověk musí opustit svůj svět čísel a tabulek a naskočit na kreativní vlnu. Někdy je to pořádná jízda,“ říká Jakub Kodl a pokračuje: „Jel jsem do Londýna za nejmenovaným renomovaným umělcem. Sedli jsme si ke stolu a on během prvních pár minut vytáhl cosi z kapsy. Ptal se mě, jestli vím, co to je. Nevěděl jsem, ale poučil mě, že je to dráp z nutrie. Člověk v tu chvíli neví, jak reagovat. Ale to mi na tom přijde krásný. Je to pestrý svět,“ vypráví Jakub Kodl. Pro jistotu však upřesňuje, že představa umělce coby rozevlátého bohéma je dnes nereálná, až téměř naivní. „Pár jich znám, ale jsou to opravdu vzácné exempláře, takoví umělci jinak už neexistují.“ A dodává, že soudobý umělec musí mít zejména hroší kůži, aby se probojoval vysoko.
Život s nasazením žraloka. Ten musí neustále plavat, jinak zahyne
Na závěr rozhovoru mě zajímalo, jaký je Jakub Kodl jako člověk. Označil se za citlivého, přestože to na něm na první pohled není vidět. Často se směje, dělá vtípky a občas to s nimi, jak sám přiznává, přežene. Ale těší ho, když se lidé okolo něj smějí. Miluje přírodu a rybaření. I když mu trpělivost není zrovna vlastní, na rybách se dokáže zklidnit a soustředit. Přiznává, že nedostatek trpělivosti mu komplikuje život, ale zároveň je přesvědčený, že kdyby měl větší trpělivost, spousty věcí by nedosáhl. Nevrhá se však do projektů bez rozmyslu, vždy si zmapuje rizika, do kterých potom skočí.
Někdy se mu to ale vymstí. Třeba když mu bylo sedm, špatně si vyměřil doskok ze schodů a místo na jednu z nejzásadnějších aukcí svého otce mířil s maminkou do nemocnice. Zlomil si ruku. O pár let později na letním táboře v Kanadě zase zkoušel tahat chřestýše za ocas. Když se tážu, co ho to proboha napadlo, odpoví mi: „No, občas dělám blbosti. Ale to patří k životu. Musí být pořád sranda!“ Prozradí mi, že podobných historek má v kapsách víc než Neruda povídek, ale už se mnou odmítá jakoukoli další sdílet: „Kdepak, v dnešním online světě je všechno dohledatelné a pak se to s vámi táhne,“ směje se.
Ještě mi nicméně stihne vyprávět, jak se nedávno potápěl se žraloky. Akorát ne úplně plánovaně. Když se vynořil a dostal do bezpečí, začal si o nich něco zjišťovat. „Některé druhy žraloka, když se nehýbou, neplavou, tak se udusí a zemřou.“ Tuhle paralelu dává do souvislosti s galerií a dalšími svými aktivitami, které chce stále posouvat. Hlavně neustrnout na místě. A to doslova. Na duben se pod KodlContemporary chystá sólová výstava Lukáše Nováka, jež se překvapivě odehraje v Galerii U Betlémské kaple, jelikož je pro záměr výstavy vhodnější. Svou vernisáž bude mít i prostor KodlContemporary. Jakub Kodl zmiňuje jméno Františka Kupky a vzbudí moji zvědavost. Leč nic víc se mi z galeristy, který se necítí být galeristou, vymámit nepodaří.
Otočím proto list a zeptám se, co pro něj znamená příjmení Kodl. V tu ránu dokonale zvážní a řekne jediné slovo: závazek. Mluví o privilegiu, ale také obrovském tlaku a tíze. Ostatně rodinné heslo Kodlových zní „tradice zavazuje“. A Jakub Kodl hodlá udělat všechno pro to, aby jednou mohl předat rodové jméno svým dětem tak čisté, jak ho dostal on sám od svých rodičů.
