Do každé role se prolne moje já, říká Antonie Martinec Formanová, herečka, která vyrostla v říši divů

Antonie je doma na pražské Letné, kde máme schůzku v jedné z útulných kaváren, jimiž jsou ulice směřující ke Královské oboře posety. Je všední květnové dopoledne, zpod zataženého nebe vykukující sluneční paprsky nesměle ohlašují příchod prvních teplých dnů, a tak usedáme na opuštěné předzahrádce. Pijeme kávu a limonádu, občas nás mine zahloubaný pejskař a zapnutý diktafon se musí sem tam utkat se vzdáleným staccatem sbíječky, jinak ale zůstává velkoměstský ruch daleko za branami velké letenské vesnice.

Tahle branže není pro starý?

S Antonií si na úvod povídáme o karlovarském festivalu, kam tentokrát nemíří jako součást filmové delegace, ale jako patronka organizace Sue Ryder, charitativního partnera festivalu. „Už nějaký čas Sue Ryder podporuju. Začalo to tím, že jsem do jejich dobročinných obchodů nosila oblečení a jiné si zase odnášela, pak už mě napřímo oslovili ke spolupráci v rámci Varů. Jako patronka budu mít na starosti celkovou prezentaci té neziskovky. Jde hlavně o to nalákat lidi k návštěvě jejich stánku a k tomu, aby se seznámili s tím, jaké jsou v Sue Ryder možnosti dárcovství a dobrovolnictví.“

Organizace se zabývá pomocí seniorům, podporuje nejen domovy pro staré lidi, ale i osobní asistenci a domácí péči. Ptám se Antonie, jestli má nějakou osobní zkušenost s péčí o stárnoucí blízké. „Podle mě máme všichni přirozenou tendenci pečovat o stárnoucí blízké, nebo být s nimi aspoň víc v kontaktu. Jako by se kruh uzavíral a rodiče nebo prarodiče se stávali našimi dětmi. V tom nejlepším slova smyslu. Je důležité, aby měl každý možnost důstojně prožít stáří a necítil se kvůli případným překážkám nebo ztrátě svých fyzických schopností odstřihnutý od společenského života. Teď možná lituju, že jsem svého času nebyla, ať už v rodině, či mimo ni, víc v kontaktu s lidmi starší generace, že jsem jim víc nenaslouchala. Přece jen to jsou nositelé příběhů, které už třeba nebudeme moct slyšet nebo je zaznamenat.“

I díky Antonii se bude mluvit o stáří na vrcholné akci branže, která obecně přeje spíš mladé generaci. Bavíme se o výsledcích nedávného průzkumu, z něhož vyplynulo, že ve stovce amerických filmů bylo jen jedenáct procent mluveného slova proneseno herci nad šedesát let. Je to tak, že filmový svět seniory přehlíží, že řečeno s Cormacem McCarthym tahle branže není pro starý? „Trochu mě to překvapuje, protože jsem měla pocit, že to bylo dlouho naopak. Ale je pravda, že se na povrch víc dostávají témata, která řeší nastupující generace, proto bývají vyprávěná jejich hlasem. Zároveň nám odešla spousta oblíbených filmových mohykánů. Za sebe ale můžu říct, že ve své práci se snažím být otevřená vůči všem generacím a hledat spíš dialog.“

Chvíli se s Antonií předháníme v tom, které filmy o stáří jsou podle nás ty nejpamátnější. Zmiňuji Hanekeho drama Láska, ona tasí trumf v podobě Mládí od Paola Sorrentina. „Na tenhle film mám silnou vzpomínku, protože jsem ho poprvé viděla s dědou Stránským. Jemu už bylo v té době přes osmdesát, a když mi v kině k tomu filmu něco říkal, už nešeptal, ale vlastně mluvil dost nahlas, taky dost šustil papírovými kapesníky, takže jsem se trochu styděla, ale zároveň mi přišel ten společný zážitek v něčem moc hezký a autentický…“

Téma stárnutí origi­nálně zpracovává i loňské oscarové drama Substance s Demi Moo­reovou v hlavní roli celebrity, která zestárnout prostě odmítá a je ochotna tomu zabránit stůj co stůj. Antonii je bližší způsob, jakým stáří zpracovává třeba český film Bába z ledu. „Jinak je v českých komediích tohle téma hodně postavené na tom, že starší nerozumějí mladším. Mě ale baví ty filmy, kde nejde od začátku o nějaké porovnávání a poučování, ale kde je vidět jeden pohled na svět, třeba právě někoho staršího, který se já jako mladší člověk snažím pochopit nebo si na něj utvořím svůj protinázor. Sama se jednou ocitnu v téhle fázi života a svět pro mě bude hůř pochopitelný a uchopitelný. Proto miluju i filmy o Homolkových, kde to je jeden velký generační guláš a vlastně to skvěle funguje.“

Vzácné chvilky s dědou Forma­nem

Dědečci Antonie Formanové odešli krátce po sobě, když bylo jejich vnučce kolem dvaceti. Už jsme zmínili Jiřího Stránského, teď je řada na Miloši Formanovi. Jak na něj Antonie vzpomíná? „S velkou radostí! V dubnu to bylo sedm let od jeho úmrtí a do Prahy zrovna přijela Martina Formanová, tak jsme si o dědovi hodně povídali. Když jsem ho viděla naposled, byla jsem pořád pocitově ještě dítě a teď mě mrzí, že jsem se ho nezeptala na spoustu věcí, které právě řeším ve své kariéře i v osobním životě. Často se mě lidi ptají, jakou mi dal radu do života, ale já si spíš pamatuju na chvíle, kdy jsme byli spolu, kdy jsme naplňovali ten vztah dědeček a vnučka, i když takových okamžiků nebylo moc, přece jen jsme žili kaž­dý na jiném kontinentě. Já Miloše Formana vlastně nikdy nevnímala jako velkého režiséra, spíš jako toho laskavého a vtipného dědu, což pro mě bylo v tu dobu asi důležitější.“

ANTONII MARTINEC FORMANOVÁ | Zdroj: vratko barcík

Dojetí v hasičárně

Od premiéry jednoho z nejslavnějších filmů Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem letos uplyne rovných padesát let. „Ten film je asi nejen pro mě nezapomenutelný. Když jsem ho viděla poprvé, okamžitě jsem se zamilovala do Jacka Nicholsona. Přelet nad kukaččím hnízdem se mě dotkne pokaždé, když ho znovu vidím. Ale není to jediný film, který na mě tak působí. Nedávno jsme byli s maminkou na projekci filmu Tichá pošta, který máma přepsala podle scénáře dědy Stránského. Promítal se ve Vrchlabí, kde v roce 1967 vznikala komedie Hoří, má panenko. Majitel kina se ve Vrchlabí stará taky o tu hasičárnu, kde se natáčelo a kde mají dokonce i nějaké původní rekvizity. Když jsem viděla ten prostor a představovala si, jak to tam scénu po scéně točili, dojímalo a nabíjelo mě to zároveň,“ vypráví.

Vypíchnout jeden Formanův film, který považuje za zásadní, je pro ni obtížné. „Kaž­dý mám spojený s určitým svým životním obdobím a každý ve mně vzbuzuje jiné emoce. Někdy mám potřebu pustit si Amadea, nedávno mě opět rozplakaly Vlasy, vracím se ale i k českým filmům, k Černému Petrovi nebo k Láskám jedné plavovlásky.“

Už na gymnáziu natočila Antonie podle vlastního scénáře krátkometrážní studentský film Martin. Zvažovala někdy, že by se vydala ve stopách slavného Miloše Formana a stala se taky režisérkou? „Po téhle malé zkušenosti na gymnáziu jsem přemýšlela, jestli se hlásit na FAMU, ale měla jsem vůči filmové režii a filmovému světu velký respekt. A pořád mám. Ani si nemyslím, že by ve mně dřímal takový duch a nadání pro tu­hle profesi, jak to měl třeba dědeček. Spíš cítím k režii obdiv a fascinuje mě. Na gymnáziu mě bavilo, že jsem si to mohla zkusit a nahlédla jsem na filmovou práci i z druhé strany kamery. Na DAMU jsem si pak režijní stránku věci znovu vyzkoušela, v každém případě mě to bavilo a obohatilo, ale neodvažuju se zatím režírovat sama, natož film. Obklopuji se ale spoustou šikovných a zapálených lidí, kterým bych ten prostor a pozornost přála. To mi teď dává větší smysl.“

Sestry na cestě do fantazie

Divadlo, pro něž se rozhodla, učarovalo Antonii už v dětství, které se svými staršími sestrami Josefínou a Emílií doslova prokočovala – na zájezdech tátova a strýcova Divadla bratří Formanů. Musela to být úžasná léta. „Bylo to opravdu jedno z nejhezčích období mého života. Dětská fantazie se dovede rozjet naplno, ale když pak svá nejtajnější přání bezprostředně prožíváte, připadáte si jako v říši divů. Ty roky ale měly samozřejmě i svoje mouchy. Jezdily jsme s tátou na zájezdy jen v určitém období, ale on byl na cestách daleko častěji a někdy jsme ho doma neviděly i dost dlouhou dobu. O to těžší muselo být pro moji maminku, když se čas od času rozhodla naložit do auta svoje tři děti a dva psy a jet s námi za tátou z Čech až do Francie, za to jí budu do konce život líbat nohy.“

Výjezdy za tátou asi přinášely i složitější okamžiky, zvlášť pro tři holky, z nichž každá měla v Praze své zázemí, kamarády a kamarádky. „Tím, že jsme byly tři, jsme nikoho dalšího moc nepotřebovaly,“ oponuje Antonie. „Navíc se kolem tátova divadla motaly i další děti, hodně jsme se kamarádily právě třeba s francouzskými dětmi a někdy jsme si do zahraničí přivezly vedle paní učitelky i svoje kamarády z Čech. Prostě i když mělo kočovné dětství taky smutnější chvíle, vždycky je zastínil ten báječný život v divadelním karavanu, který se nenaskytne jen tak někomu.“

Dětská léta Antonie Formanové definitivně ukončila první velká role, kterou jí v devatenácti nabídl režisér David Ondříček ve dvojdílném filmu Dukla 61. Hrála osiřelou dívku Janu čekající dítě se synem revírníka na Dole Dukla, který se v červenci roku 1961 proměnil v hořící peklo. Film o největší poválečné důlní katastrofě v Československu sklidil řadu ocenění a Antonie bývá od té doby obsazována vesměs v hodně ambiciózních projektech mimo filmový mainstream. Je to její volba, vybírá si, v čem bude hrát? „Docela ano, i když nevím, jestli bych si to mohla dovolit, kdybych vedle filmování nebyla v divadelním angažmá a neměla i svoje projekty. Kdybych jen filmovala, mohlo by se mi totiž stát, že budu třeba dva roky bez práce. Divadlo mi v tom­hle smyslu dává velkou svobodu. Zatím si tu možnost volby dopřávám. Nevylučuju ale, že přijde doba, kdy budu muset hrát i v něčem, co mi není blízké tematicky ani žánrem. Proto mě vždy v první řadě zajímají tvůrci; ti můžou můj názor a pak i dění na place dost ovlivnit. A to taky u projektů, které mě na první dobrou tolik netáhnou.“

Drzou dcerkou buditele národa

Role ve filmu Dukla 61 Antonii načas zaškatulkovala v žánru více či méně dobového filmu. „Asi mám historickou vizáž,“ vtipkuje Antonie a rozpovídá se o roli studentky Milady ve filmu Okupace, který se odehrává uprostřed sedmdesátých let minulého století v baru oblastního divadla. Co rozhodlo o tom, že zrovna tuhle roli vzala? „Už scénář, při kterém jsem se hodně nasmála. Byl to nízkorozpočtový projekt, i když tak vůbec nepůsobil, a během zkoušek bylo o to víc cítit, že do toho všichni jdou právě kvůli kvalitě a kvůli režisérovi Michalu Nohejlovi. Sedla jsem si i s producentkou Julií Žáčkovou, se kterou budu teď natáčet další experimentální debut. Okupace je můj oblíbený film, viděla jsem ho několikrát a to se nijak nevyžívám v tom, že bych koukala na svoje filmy.“

Za výkon v roli trošku záhadné Milady v Okupaci brala Antonie před třemi lety i svého prvního Českého lva. Na dalšího byla letos nominována za se­riál Dcera národa, první minisérii francouzské televize Canal+ v České republice. Hrát vzpurnou dceru Karla Havlíčka Borovského v seriálové dobovce, ale současně v moderním a originálním zpracování à la Bridgertonovi, vyhlíží jako herecký sen. „Nejdřív jsem se trochu lekla toho národního obrození, pro mě ta doba nebyla nijak zvlášť atraktivní. To se ale povedlo tvůrcům rychle zvrátit a taky mě začala zajímat samotná Zdeňka Havlíčková. Do té doby jsem hrála ne snad stejné charaktery, ale v něčem měly ty postavy podobné energie. Až s Dcerou národa přišla osobnost, která byla úplně jiná než já, něčím strašně nevyzpytatelná. A v něčem mě i hodně štvala, když jsem si o ní před natáčením četla – což mě zároveň bavilo.“

Zajímám se, jestli je pro herečku komplikací, když má hrát postavu, která je jí tak vzdálená. „Nedávno jsem viděla rozhovor s Andrewem Scottem, který hrál Ripleyho v seriálovém hitu Netflixu. Mluvil o tom, že i když mu je nějaká postava vzdálená, stejně ji hraje trošku skrze sebe. Ne že bych se chtěla zrovna s Andrewem srovnávat, ale zjistila jsem, že to mám podobně, neumím při hraní vypnout samu sebe a být někým úplně jiným. Přijde mi to fascinující, když o tom slýchám z hollywoodského zákulisí, ale sama toho zatím opravdu nejsem schopná. Do každého příběhu, ve kterém účinkuju, se nějak prolne moje já, jinak cítím, že už to není přirozené, a hůř se mi na to pak i kouká.“

Otisk do zdí Dejvického divadla

Když Antonie Formanová přede dvěma lety nastoupila do Dejvického divadla, splnil se jí i její divadelní sen. Nyní se kultovní scéna stěhuje na „periferii“, konkrétně do bývalého kina Galaxie v pražských Hájích. Nadhazuji, že to bude jakási zkouška věrnosti. Potáhnou se lidé za svými oblíbenými herci na konečnou metra? „Věřím a doufám, že když byli lidé ochotní dojíždět do Dejvického divadla i z měst hodně vzdálených Praze, že jim nebude dělat problém jezdit na představení na Jižní Město. Těším se, že to do hlediště přivede i nové diváky, protože scéna v Galaxii bude mít větší kapacitu. Ale hlavně tam vznikne nové kulturní centrum, kde kromě Dejvického divadla bude působit i Divadlo Minor, festival 4 + 4 dny v pohybu, taneční uskupení DanceCon­nected, takže to bude taková velká kulturní skrumáž. Je super, že se to potkalo i s nástupem nového vedení Dejvického divadla, uměleckého šéfa Jirky Havelky a dramaturgyně Marty Ljubkové, kteří se podle mě s takovými výzvami umějí hezky poprat. A jsem zvědavá taky na návrat do Dejvic. Doufám, že se zachová ten duch divadla, do kterého jsem se už kdysi zakoukala, a zároveň se těším, že tam budu moct přidat i svůj otisk – jako se to dělá do čerstvého betonu. Třeba ještě stihnu ne­uschlou omítku.“

V Dejvickém divadle Antonie začínala opravdu od píky, konkrétně jako divadelní šatnářka. Čím si ji ta scéna získala, kde tkví ten pověstný „duch Dejvického divadla“? Antonie obratem odpovídá, že je to v lidech, kteří soubor vytvářejí. „Už když jsem do Dejvického divadla nastoupila, cítila jsem, že se stávám součástí jedné velké rodiny, která mě navíc přijala s otevřenou náručí. Mezi herci, kteří to divadlo vytvářejí, jsou filmové hvězdy, které ale na jevišti dokážou přepnout ze skřehotající commedie dell’arte do úplného hereckého minimalismu, kdy se dotknou člověka a rozbrečí půlku publika. Takové napojení a zážitky bych zažila asi málokde a nějak pořád nemůžu uvěřit, že jsem toho součástí.“

Čekání na novou sezonu v Dejvickém divadle si Antonie zkrátí účinkováním na jeho letní scéně ve Voděrádkách u Říčan a taky na Lesních slavnostech v Řevnicích, kde bude soubor hostovat na přelomu srpna a září. A chystá se i na vystoupení s vlastním kočujícím představením Jumbo a na podzimní natáčení zmíněného filmového debutu scenáristky a nyní i režisérky Milady Těšitelové Zvíře. „Má to být komedie s hororovými prvky, kde budu hrát slečnu, která by chtěla být matkou a současně i jakousi ideální ženou ve společnosti, v níž ale sama nedokáže existovat. Má to takový surreálný námět, budeme pracovat i s animací a já bych měla tvořit filmový pár s Vojtou Vodochodským.“

V reálném životě je partnerem a od loňského léta i manželem Antonie Formanové režisér Adam Martinec, autor jednoho z nejpozoruhodnějších filmů minulého roku, zabijačkového dramatu Mord. Mimochodem nezdá se Antonii ten film svým způsobem formanovský? „Je asi pravda, že má nádech filmů jako Hoří, má panenko nebo Intimní osvětlení, což je pro mě i pro Adama jeden z nejoblíbenějších českých filmů vůbec. Ale věřím, že Adam není jediný, kdo se inspiruje českou novou vlnou. Mord tohle přirovnání nejspíš v lidech evokuje, protože zachycuje život v syrové autenticitě, právě jako zmíněné novovlnné filmy,“ říká Antonie a mně je jasné, že i když se tahle talentovaná herečka nejspíš nikdy nevyhne otázkám směřujícím k jejím slavným předkům, hlavu si z toho nedělá. „Na svoje jméno jsem strašně hrdá. Mohla bych ho používat jako štít a těžit z něj různé výhody, ale to by se mi asi vnitřně příčilo. Pochopila jsem, že lepší je vydat se svou vlastní cestou. Prostě je jenom na mně, jak s tím jménem naložím!“