Dvojnásobný držitel Českého lva Petr Kolečko je vedle dávno zesnulého Jaroslava Dietla patrně jediným českým scenáristou, o kterého se zajímají i bulvární média. Sešli jsme se v jednom z karlínských podniků a já Petra hned na začátku ujistil, že mě jeho milostné eskapády nechávají klidným a že, pokud v rozhovoru pro e15 magazín do jeho soukromí zabrousíme, bude to jen souhra okolností. Nakonec jsme našli tolik témat, že to ani nebylo třeba.
Scénáře Petra Kolečka jsou pro české režiséry a samozřejmě i pro herce, kteří ve filmech a seriálech podle jeho předloh hrají, téměř s jistotou zárukou úspěchu. S mimořádným ohlasem se setkal už jeho televizní debut, seriál Okresní přebor, který se na obrazovkách objevil už před třinácti lety. Následovaly další dnes už kultovní série Čtvrtá hvězda, MOST!, Vyšehrad nebo Lajna, filmy Padesátka, Masaryk, Přes prsty či Zbožňovaný – poslední dva Petr i sám režíroval. Vedle druhé řady seriálu Osada, který právě uvádí Česká televize, je jeho nejnovějším počinem Tirák, seriál napsaný exkluzivně pro platformu Audioteka. A u toho nejaktuálnějšího jsme začali.
O mužské duši a samotě za volantem
Bláznivá komedie o šoférovi Frantovi, který jezdí s kamionem po celé Evropě, zatímco doma na Kladně se mu postupně hroutí manželství, je Petrovým audioknižním režijním debutem. „S Michalem Sieczkowskim, šéfem superprodukce české Audioteky, nás napadlo natočit něco o chlapech a o mužský duši. Já plácnul něco ve smyslu, že audio formáty lidi poslouchají hlavně za volantem. Vybavili se mi řidiči tiráků, kteří jsou pořád na cestách, a tudíž něco vědí o chlapský samotě. Takže seriál byl od začátku zamýšlen jako příběh, který budou poslouchat řidiči kamionů. Už od začátku jsem počítal do hlavní role s Kubou Prachařem, jsou to asi tři roky, když jsem mu dával číst první díl. Letos v únoru jsme si konečně našli čas a zavřeli se do studia. Nijak zvlášť jsme se s tím netrápili a za týden bylo hotovo,“ vypráví Petr Kolečko.
Přiznávám, že seriál Tirák mě hodně baví tím, jak pracuje s omezenými možnostmi audio formátu. Hlavní hrdina cestuje Evropou a baví se s lidmi v jejich mateřštině. Cizí jazyky ale v seriálu nezaznějí, Petr se jim vtipně vyhnul tím, že dialogy odehrávající se v zahraničí jsou sice v češtině, ale s výrazným norským nebo třeba německým přízvukem. To musela být pro herce docela zábava! „Hodně si to užívali, ale i mě bavilo to takhle psát,“ přiznává Petr. „Mohli jsme objet půlku Evropy a natočit to celé jako film, s reálnými zvuky a v jazycích daných zemí, ale stálo by to fůru peněz. Tak jsme si s tím chvilku lámali hlavu a pak mě napadlo tohle řešení. Podle reakcí posluchačů to byla dobrá volba. Seriál má vůbec slušnou odezvu, dokonce to vypadá, že by se mohla točit i druhá řada.“
Nahý autor, pozorný posluchač
Petr Kolečko není v oblasti audio tvorby žádný nováček. Před více než deseti lety napsal pro Český rozhlas Vltava rozhlasovou hru Učitel malby. Ta byla na Petra nezvykle vážná. „Dostal jsem tehdy nabídku od dramaturga Martina Velíška, který připravoval pro rozhlas cyklus původních her Vinohradská 12. Já se tenkrát v divadle věnoval převážně komediím, tohle byla pro mě hodně netradiční věc. Povedlo se nám obsadit vedle Jana Hartla i Libušku Šafránkovou, která v té době moc nehrála. Dneska, kdy už není mezi námi, jsem rád, že jsem se s ní mohl potkat aspoň při pár schůzkách v rádiu a že figuruje v nějakém mém díle,“ pochvaluje si Petr a mě dále zajímá, v čem je pro něj jako autora audio zpracování specifické.
„Jste odkázán jen sám na sebe. Nechci se nikoho dotknout, ale režie je v audio formátu spíš zvuková záležitost, kdy něco podkreslíte hudbou nebo přidáte nějaké ruchy. Jinými slovy když je audio dílo blbě napsané, režisér to už nemůže zachránit. Na druhou stranu není třeba v rádiu takový tlak na stručnost a údernost replik a dialogů. Autor je tak sice jakoby nahej, ale zase si víc dovolí, může pracovat s různými snovými sekvencemi, časovými odskoky, vzpomínkami – což všechno máme i v seriálu Tirák.“
Audio ale předpokládá zvýšenou pozornost posluchače. Dá se v dnešní hektické době po lidech vůbec chtít, aby poslouchali několikahodinový audioseriál? „Posluchač už podle mě sám ví, že musí jít rozhlasové hře nebo audioknize víc naproti, že se musí soustředit. Nikdo si asi nepředstavuje, že si to pustí jako kulisu, protože to ani nejde. Sám sice žádné posluchače rozhlasových her nebo seriálů neznám, ale hodně si jich vážím. A je jasné, že jich bude dost, audio obsah je dneska na vzestupu a úspěch projektu Audioteka svědčí o tom, že Češi si zvukové knížky a třeba i podcasty oblíbili. Rozhodně chci v audio tvorbě pokračovat.“
TIR jako kulisa pro příběh
Audioseriál Tirák se odehrává v prostředí, které je většině z nás neznámé. Kde brát inspiraci, když si člověk vybere příběh z tak specifické branže? „Jízdu v tiráku používám spíš jako kulisu pro vnitřní monology nebo vzpomínky hlavního hrdiny,“ říká Petr. „Pravda, jsou tam i scény ze spedice, kde se vykládá a nakládá zboží, tam jsem si pomohl pár rešeršemi a něco si vygooglil. Mám i jednoho známého tiráka, kterého jsem se na pár věcí zeptal, ale dovedu si představit, že nějaký profesionální řidič kamionů v seriálu najde drobné profesní chyby. Já ve scénáři třeba ignoruju únavu, kterou musí každý šofér pociťovat. Těžko se asi v reálném životě může stát, že přijede domů a po třiceti hodinách jízdy začne řešit nějaké životní veletoče. A taky nevím, jestli hned po příjezdu do Amsterdamu rovnou zamíří do bordelu… To už je ta autorská licence,“ směje se Petr Kolečko.
V televizi právě běží druhá série jeho seriálu Osada, který pojednává pro změnu o chatařích a chalupářích. Petra bych na víkendového chataře dvakrát netipoval. „Téma Osady je mi úplně cizí,“ přiznává Petr bez vytáček. „Kreativní producent Osady Josef Viewegh je naopak hodně zálesáckej typ a při natáčení Osady se mi vždycky posmíval, protože jsem neznal ani tu usárnu. U takhle tematicky vzdálených věcí hodně rešeršuju. Vlastně to nedělám jen u sportovních látek, tam mi i profesionální sportovci vždycky říkali, že to je přesný.“
Sport je v Petrových textech hodně přítomný – Okresní přebor se odehrával mezi venkovskými fotbalisty, Padesátka mezi lyžaři, film Přes prsty je o plážových volejbalistkách… Zajímá mě, jestli nemá pocit, že sportovní tematiku už vyčerpal? „Zdaleka ne. Na festivalu v Karlových Varech jsme v létě představili filmový projekt o hokejistech z padesátých let obviněných z velezrady. Můj scénář by měl režírovat Honza Hřebejk, natáčení se snad už blíží. Ale i v tomhle případě je sportovní prostředí spíš kulisa – když to řeknu s nadsázkou, spíš než o sportu je to o Jáchymově, kde Modrý, Bubník nebo Konopásek skončili. Chystám i něco pro fotbalovou Spartu, což se nedalo odmítnout, i když se mi do toho původně nechtělo. No a pak je otázka, jestli bude v jakékoli formě pokračovat seriál Lajna.“
Útěk do jiných světů
Pro spoustu intelektuálů je sport něčím opovrženíhodným. Petr ale na typického intelektuála nevypadá. „Hrál jsem basket. Až do adolescentního věku, to už má pak člověk většinou jiné zájmy. Do chlapů jsem to prostě nedotáhnul. Ale po letech jsem se ke sportu vrátil, dělal jsem tenis a teď hraju na Nymbursku fotbalovou III. třídu,“ překvapuje Petr a pokračuje.
„Možná to tak nevypadá, ale chodím i trochu do posilky… Všechny ty sportovní aktivity bohužel vyvažuju mimořádně špatnou životosprávou, ale kdybych vůbec nesportoval, mám o třicet kilo víc a všechny orgány obrostlý tukem. Jsem taková ta klasická kombinace sportujícího pijana.“
Když padla řeč na fotbalovou Spartu, vzpomněl jsem si na Petrův scénář ke staršímu televiznímu filmu Zrádce, kde hrál Kryštof Hádek sparťana, který se shodou okolností stane šéfem PR ve Slavii. Jsou tyhle paradoxy tím, co ho jako autora zajímá? „Hlavní hrdina filmu Zrádce je kovanej sparťan a životní lúzr, který dostane šanci změnit svůj život, ale za cenu velkého osobního sebezapření. To jsou situace, které mě jako autora baví. Každý příběh většinou začne žít až tehdy, kdy v něm vznikne nějaká kontroverze. Ne ve smyslu šokéznosti, ale objeví se tam ten paradox, který je v rozporu s výchozí situací příběhu,“ vysvětluje Petr.
Existuje ještě jedno žhavé téma vztahující se k tomu, o čem ve svých textech Petr Kolečko píše – a tím jsou autobiografické prvky v jeho scénářích. „Ta autoterapie spočívá spíš v útěku z normálního života, než že bych si ve scénářích řešil osobní věci. Některé texty jsou inspirované mým životem, ale není to tak, že by mě něco trápilo a chtěl se z toho vypsat. Autobiografické rysy mám ve scénářích proto, že o daném tématu něco vím, znám to ze svýho života. Kdybych si prošel salmonelou a chtěl o tom napsat, nebylo by kvůli tomu, že bych se hodlal s tou nemocí osobně vypořádat, ale protože bych věřil, že ten příběh bude tím osobním prožitkem hodnověrnější. Terapeuticky ale daleko víc zabírá ten útěk do jiných světů.“
V tvůrčím transu
Petrovi ještě není čtyřicet a už má za sebou desítky her, scénářů, spoluprací. To předpokládá neprůstřelný „sicflajš“. Ale každý, kdo píše, dobře zná ten pocit, když se člověk zasekne a ne a ne se hnout z místa. „Každý tvůrce se musí umět do psaní ponořit, dát tomu maximum,“ soudí Petr. „Když jsem unavenej, tak prostě psát přestanu, ale je třeba se tím netrápit. To je ideální postup, který se mi ale ne vždy daří dodržet. Mám většinou rozdělaných víc věcí, takže když mi něco nejde, věnuju se jiné látce, tam to třeba naopak začne odsejpat a já se pak zase můžu vrátit k tomu původnímu a zkusit s tím nějak pohnout.“
Dobře, ale měl někdy takovou krizi, kdy si říkal, že už to nepůjde, že dalším psaním riskuje dobré jméno? „Mně přijde, že už jsem v životě stihnul několikrát vyhořet a znovu se zapálit,“ tvrdí Petr. „Sám sem tam cítím, že mám horší období, a i kdybych to netušil, většinou mi to někdo neopomene říct anebo se to o sobě dočtu. Takže ty propady v průběhu let přicházely, ale že bych neměl zakázky, to se mi dlouho nestalo.“
Řada autorů má své oblíbené tvůrčí místo nebo denní či noční dobu, kdy se mu píše nejlíp. V jaké konstelaci usedá k práci Petr Kolečko? „Nikdy nepíšu nalitej, to neumím, s omamnými látkami to zkrátka nejde. Nejsem ani žádná noční sova – že bych měl večer nějaký záchvat a psal do pěti do rána, to teda taky ne. Píšu normálně přes den, jak mi vyjde čas, není v tom nic romantickýho ani drastickýho, je to věc rutiny. Většinou se k psaní donutím a čekám, až se chytnu a ocitnu se v určitým transu. Pak to najednou jede skoro samo,“ definuje Petr svůj tvůrčí proces. „Druhý den se k textu vrátím a vidím místa, kde jsem byl trochu v křeči, takže to proškrtám, opravím. Ta část, kdy jsem byl v tom transu, ale většinou funguje i druhý den, takže se jen zase chytnu a pokračuju. Ideální je, když se to nakonec tak zhutní, že se text skládá už jen z pasáží napsaných v tom extatickým stavu.“
A jak dlouho většinou trvá, než se do kýženého transu dostane? „Půl hodiny, hodinu. Záleží na okolnostech. Mám taky svůj osobní život, komplikovanej a časově náročnej, navíc se dneska musíte jako autor sebemanažovat, pořád něco řešíte, někam jezdíte. Takže se učím vypořádávat i s tím, že musím občas něco napsat i v rušivějším prostředí. Rád píšu třeba ve vlaku, což asi není nic zvláštního, tak to má spousta autorů. Když jedu třeba do Bratislavy, kde mám teď nějaké povinnosti v televizi, tak nikdy neřídím, protože ve vlaku si můžu odpracovat čtyři pět hodin a nepromarním celý den za volantem.“
Zapomenout na ego
Prokletím všech scenáristů je, že jejich text se neustále mění a mění, po první verzi píší druhou, třetí i čtvrtou – a přesto bývá konečná podoba scénáře z velké části výsledkem improvizace na place. Petr to dobře zná. „Ještě na škole jsem začínal na seriálu Ulice. Vzpomínám si, že když mi tenkrát dramaturg nebo režisér něco opoznámkoval, pořád jsem to jako ten mladej horlivec vášnivě obhajoval a přesvědčoval ostatní, že to musí být tak, jak jsem to napsal. Špatně jsem snášel oponenturu. Naštěstí jsem velmi rychle zjistil, že připomínky jsou úplně normální a že na ně nikdy nesmím reagovat emocionálně.“ Takže když dneska odevzdá první verzi scénáře, dobře ví, že to nakonec bude jinak? „Nikdy nepočítám s tím, že mi hned všichni řeknou, jak jsem geniální. Naopak čekám na oponenturu a těším se, až budu dělat druhou verzi, která většinou bývá rozhodující. Díky tomu mě mají docela rádi producenti. Byť se mnou lidsky vyjde málokdo, dovedu se přizpůsobit situaci a když mi pošlou připomínky ke scénáři, začnu je rovnou řešit. Bez emocí. Ty si šetřím do té látky.“
Filmy Petr dnes také sám režíruje. Nadhazuji, že i tahle zkušenost mu možná pomohla pochopit, že scénář není nedotknutelný. „Právě. Když jsem točil Přes prsty nebo Zbožňovaného, taky jsem nešel na plac s tím, že výsledný film bude vůči scénáři jedna ku jedný. Tahle varianta autorského ega se mě už dneska netýká.“
A jak moc se v průběhu natáčení proměňoval například scénář jeho nejslavnějšího seriálu MOST!? „Režisér Honza Prušinovský hodně věcí zpřeházel, pracoval s textem velmi volně, proto to asi bylo tak dobrý. Ale jinak ten základ zůstal zachován. Ve zkratce – měl jsem manželku z Mostu a celou tu partičku hlavních hrdinů jsem obšlehnul od party svého tchána, která se scházela v mostecké hospodě Severka, která si v seriálu i zahrála.“
O natáčení slavného seriálu už se toho napsalo dost, ale přesto se Petra ptám, zda se mohli se štábem osobně přesvědčit o tom, jak lidé z Mostu seriál vzali. „Když jsme ještě před spuštěním seriálu dělali zkušební projekci v mosteckém kině, byla odezva taková všelijaká. Ale pak jsme uspořádali tu šílenou akci, kdy jsme přímo v Severce souběžně s vysíláním v televizi promítali poslední osmý díl. A to bylo neuvěřitelný. Nemohli jsme se ani dostat do hospody, všude byla spousta lidí, až jsem se bál, že se něco seběhne, že ta hospoda například vyhoří. Já už tam tenkrát přijel s Anetou (Aneta Vígnerová, od roku 2023 manželka Petra Kolečka – pozn. autora), protože jsme se s první ženou Gabrielou mezitím rozvedli, a pamatuju si, že bývalý tchán, který seděl v Severce u stolu štamgastů, na mě docela zle zahlížel… No, myslím si, že to přijetí seriálu bylo v Mostě tak půl na půl. Kulturofilním Mostečákům se to asi líbilo, těm oldschoolovým asi míň. I místní Romové se rozdělili na dva tábory, jedni to mají dodnes rádi, druzí ne. Každopádně má MOST! hodně rád Zdeněk Godla,“ směje se Petr.
Ochota existovat v mainstreamu
Most! je mimochodem dobrým dokladem Petrovy teorie o tom, jak je v každém příběhu důležitý paradox. Romové a bílá majorita v seriálu navzájem „drží úhel“, ale taky se často vzájemně potřebují. „Já nemám v textech nikdy žádnou koncovou vizi, že tihle jsou špatní a tihle dobří, nebo obráceně. MOST! je o tom, že v reálném životě se často nedají rasistické nebo antirasistické teorie vůbec aplikovat, protože realita se tomu vždycky vzepře. Ani hlavní hrdina Luďan není rasista, protože v Mostu není čas být nebo nebýt rasistou. Hrdinové seriálu sice mektají všechny ty ideologické bláboly, ale život sám je z toho vždycky vyvede.“
Zmínili jsme Zdeňka Godlu, který se díky seriálu MOST! stal nejoblíbenějším Romem bílých Čechů. Ve filmech a seriálech podle Petrových předloh zpravidla někdo zazáří – a často je to herec, kterého by v dané roli nikdo nečekal. Podílí se jako scenárista na obsazení toho, co napsal? „Snad to nebude znít moc namyšleně, ale producenti a režiséři mě už dneska docela respektují, takže si i k hercům řeknu svý – navzdory tomu, že na to vlastně ani nemám právo. Obsazení se většinou rodí ve spolupráci s producentem a režisérem,“ odpovídá Petr.
Ještě se zastavuji u herců, kteří se jeho textů zmocňují. Stalo se mu někdy, že psal postavu pro konkrétní jméno, ale nakonec ji hrál někdo jiný? „Honza Prušinovský je hodně autoritativní režisér a obsazuje si filmy a seriály hlava nehlava, často velmi nečekaně,“ říká Petr. „Když jsme dělali Čtvrtou hvězdu, měli jsme se spoluscenáristou Mírou Krobotem pro každou postavu vymyšleného konkrétního herce vesměs z Dejvického divadla. Ale když jsme to dopsali, Honza vzal papír s obsazením a komplet ho obměnil. Jako by to obsazení pootočil po směru hodinových ručiček vždy o jednoho herce výš, takže všechny postavy hráli jiní herci, než pro které jsme to psali.“
Jan Prušinovský už několik let natáčí své filmy a seriály bez Petrovy výpomoci. Někdy to dopadne dobře, jako v případě filmů Kobry a užovky nebo Chyby, někdy hůř, což se týká seriálu Dobré ráno, Brno! Proč se vlastně Honza s Petrem jako tvůrci rozešli? „K žádnému osobnímu rozchodu mezi námi nedošlo, spíš jsme oba měli svoje představy o tom, co chceme dál dělat,“ objasňuje Petr. „Honza se začal po seriálu MOST! víc přiklánět k ponuřejším látkám, zatímco já byl ochotný držet krok s trhem a komercí. On byl vždycky tvrdohlavej, nerad se přizpůsoboval vnějším okolnostem. Musím ale říct, že v poslední době jsem už i já na hraně ochoty existovat v mainstreamu. Mám pocit, že čím jsem starší, tím víc se mainstreamu vzdaluju a může se docela snadno stát, že už se za pár let ocitnu úplně mimo něj.“
Dobrou zprávou pro příznivce projektů Jana Prušinovského a Petra Kolečka je to, že už spolu zase něco chystají. Petr ale ještě nechce být konkrétní. „Máme vymyšlený nový projekt, který začínám psát, dramaturgii bude mít Honzova žena Markéta, ale víc zatím nemůžu říct, je to trochu explozivní téma…“
Oblíbený žánr? Historický film
Petr Kolečko bývá vnímán hlavně jako tvůrce komediálního obsahu, ale jednoho ze svých dvou Českých lvů obdržel za film Masaryk. Témata z historie ho hodně zajímají, dokonce označuje historické filmy, vedle komedií, za svůj nejoblíbenější žánr. „Chtěl bych se jim věnovat víc, jenže v Čechách je tendence mi takové látky nezadávat, jsem tady zaškatulkovanej do komediálního ranku. Mě ale stejně nebaví ten didaktický a trochu plytký tvar historických seriálů, které u nás podle mě nemají valnou úroveň. Bojíme se tu s historií nakládat trochu volněji. Poznali jsme to právě na Masarykovi, který je v přístupu k historii docela agresivní, na druhou stranu proti tomu, jak to dělají v Americe, je to pořád ještě úplný nic.“
Zacházet s historií volněji se v Česku opravdu neodpouští, stačí si vzpomenout, co tu vypuklo za bouři po odvysílání seriálu Bohéma. „My tady pořád hodně řešíme reálie. Ale film nebo seriál je přece umělecké dílo, které pracuje s autorskou licencí,“ tvrdí Petr. „Bohužel právě díky hysterickým reakcím těch, kteří stráží historickou hodnověrnost, tady pořád panují zbytečné obavy z toho, jak tvůrci historii uchopí a jestli se někoho nedotknou.“
Film Masaryk končil rokem 1941. K postavě diplomata Jana Masaryka se proto chtějí Petr Kolečko s režisérem Juliem Ševčíkem vrátit a natočit pokračování Masarykových životních osudů. „Máme napsanou první verzi scénáře. Pokračování ale bude stát nějaké prachy. Řeknu to tak, že před realizací jsou dva historické filmy, na kterých jsem pracoval, ale film o hokejistech z padesátých let je ve výrazně pokročilejší fázi, tam je development prakticky hotový a čeká se na to, jestli se dají dohromady finance.“
Když se lidi bouří
Od strážců historické hodnověrnosti ke strážcům politické korektnosti – Petrův loňský seriál Liga mužské moudrosti byl stejně jako série sKORO NA mizině financován z prostředků fanoušků a uveden na webu. Dovolil si proto jako scenárista ostřejší humor? „Kdybych psal Ligu mužské moudrosti pro televizi, asi bych ji napsal úplně stejně, jako jsem ji napsal pro YouTube. Já si při psaní žádná omezení nepřipouštím. Když jsme dělali Okresní přebor, předem jsme věděli, že za odvysílání od osmi večer přijdou sankce. Na Nově na to byli připravení a byli za nás ochotní pokuty zaplatit. Nebráním se tomu něco upravit, pokud je to nutný. Ale sám se cenzurovat nehodlám,“ vysvětluje Petr a nabízí zajímavou paralelu. „Léta jsem bydlel u kobyliské střelnice, kde je Památník protifašistického odboje. A ten památník má výbornej povrch, dlažba jak z mramoru. Hrál se na ní skvěle hokej. Jako kluci jsme tam lítali s tenisákem, dokud nás policajti nevyhodili. Do té doby jsme to neřešili. A stejně to mám s cenzurou. Dokud mi někdo něco nezakáže, tak si to budu dělat po svým.“
Hyperkorektnosti se tedy neobává? „Já si myslím, že u nás pořád ještě není důvod k obavám. Ale třeba režisér Julius Ševčík, se kterým teď děláme na druhém díle Masaryka, žije a pracuje v Berlíně, což je podle mě epicentrum společenských proměn. A právě Julius mě občas zarazí tím, že mi řekne: Hele pozor, tady jsi napsal něco, co už dneska nemůžeš říct… Většinou je to bezvýznamná drobnost, takže to klidně změním. Nebo jsem teď hrál v seriálu Chataři ze Švihova, který točí Michal Suchánek pro Primu, a taky jsme narazili na jednu repliku a přemítali, jestli je rasistická, nebo není. Asi se budou tyhle situace množit, ale důvod k autocenzuře to pro mě není.“
Petr Kolečko nyní pracuje na Slovensku jako kreativní producent televize Joj, kde podle jeho scénáře vznikl seriál Iveta, „slovenský Most“, jak se často psalo. Reakce byly hodně bouřlivé včetně interpelace ve slovenském parlamentu nebo protestu primátora města Trebišov, kde se seriál odehrává. Petr otevřeně přiznává, že bral zmíněné kontroverze jako skvělou reklamu. „Autorům se nemůže stát nic lepšího, než když se diváci začnou bouřit, to je vždycky důkaz toho, že seriál zarezonoval. Iveta byla syrová, agresivní série, ale dopadla skvěle, byl to nejsledovanější seriál v historii Jojky a druhý nejsledovanější slovenský seriál vůbec. Teď dopisuju druhou sérii. Musím říct, že Jojka mi dává velkou svobodu, ředitel programu Roland Kubina je nesmírně osvícený člověk a spolupracovat s Honzou Hřebejkem je taky radost.“
Neodmítat oponenturu
Karlínská kavárna už začíná docela hučet, blíží se poledne a je čas vypnout diktafon a prohodit už jen pár slov „off record“. Ale ještě než začneme o Spartě a Slavii, jak už to tak mezi fotbalovými fanoušky odlišných táborů bývá, ptám se ještě Petra na zajímavost, kterou jsem se dočetl v jednom z jeho starších rozhovorů. Uvedl v něm, že by se v budoucnu nebránil roli mentora začínajících autorů a scenáristů. Bavilo by ho třeba učit na FAMU? „Byl jsem tam už na pár přednáškách, což je trochu zvláštní, protože mojí alma mater je DAMU a ne FAMU… Asi bych se časem spolupráci s mladšími tvůrci nebránil, ale nikam se necpu. Dokud jsem takhle vytížený, nejspíš by to ani nedávalo smysl, protože bych na té škole mohl mít tak jeden seminář týdně. A pořádně ani nevím, jestli by tam o mě studenti stáli. Myslím, že mladí by měli mít spíš v povaze bouřit se proti stávajícím autorům a ne poslouchat moje kecy. Ale kdoví, třeba jednou začnu pociťovat, že mi ujíždí vlak, a než mi ujede definitivně, mohl bych těm mladým zkusit něco předat.“
Co by jim kladl na srdce v první řadě? „Aby se vyhýbali snobství ve smyslu pohrdání žánry, to už dneska úplně postrádá smysl. Nebudu se bavit o těch nejpokleslejších žánrech, i když i ty se dají dělat dobře a blbě, ale měli by si vyhnat z hlavy rozdělování tvorby na komerční a nekomerční, to neplatí už dneska, a tím míň to bude platit v budoucnosti. Televizní série je v současnosti svou pozicí i prestiží žánr nadřazený kinofilmu. Tak to prostě je a těžko to zpochybnit.“
Takže psát a psát – a nebýt elitář? „Psát, když dostanou tu šanci, učit se na vlastních chybách a neodmítat oponenturu. A ještě jedna věc je důležitá. Já se vždycky snažím mít ve scénářích kus ze sebe a zbytek dofabulovat. Absolutní autoterapie nefunguje a stejně tak nefunguje, když si celý text vycucáte z prstu. Chce to něco mezi tím. Prostě projektovat sám sebe do něčeho vymyšleného.“
Petr Kolečko (39)
Scenárista a dramatik Petr Kolečko se prosadil hned po absolutoriu na DAMU. Už ve čtyřiadvaceti letech byl šéfem divadla A studio Rubín a záhy se stal jedním z nejhranějších autorů na českých jevištích. Pak zběhl k televizní a filmové tvorbě. V televizi debutoval jako spoluautor seriálu Okresní přebor. Mimořádně úspěšné byly i další seriály, které vytvořil s režisérem Janem Prušinovským – Čtvrtá hvězda, Trpaslík a MOST! Je podepsán také pod sériemi Vyšehrad, Lajna, Pouť, sKORO NA mizině, mainstreamovými seriály Vinaři a Osada či filmy Zakázané uvolnění, Bajkeři, Masaryk nebo Padesátka. Sám režíroval filmy Přes prsty a Zbožňovaný. Je podruhé ženatý a má tři děti.
Dokud mi někdo něco nezakáže, budu si to dělat po svým.
