Film dokáže vytáhnout z temnoty, ale jeden žánr na to nestačí. I proto žádnými neopovrhuji, říká Vica Kerekes

Žijete doslova „na cestě“. Kdybyste měla popsat svůj pracovní týden, jak by to dopadlo?

Ten poslední vypadal takto: dva dny v Plzni, čtyři dny v Tiských stěnách, pak přesun do Říčan na další natáčení. A do toho ještě na otočku do Budapešti, kde natáčím podcast. A v dalším týdnu? Dva dny strávím na Slovensku, kde budu točit televizní film, a potom Budapešť, tam mám zase divadlo. Máte pravdu, jsem neustále na cestách, v poslední době to je úplné rodeo.

Je to vaše volba, ten život v poklusu? Nebo jde o nutnost vyplývající z pracovních zakázek?

Ano, je to věc volby. To rozhodnutí vést život, jaký vedu, jsem udělala už ve dvaceti, kdy jsem šla studovat herectví na VŠMU do Bratislavy.

Mimochodem, studovala jste ve slovenštině, přitom váš rodný jazyk je maďarština. Bylo to o to složitější?

Chtěla jsem se zdokonalovat v obou jazycích, které jsem jako dítě ze smíšené rodiny dostala do vínku. A ještě jsem si k tomu přibrala češtinu. To máte v podstatě tři různé jazyky a tři různé kultury. V herecké profesi mi to přišlo jako úžasná výhoda, což se potvrdilo. Když ovládáte několik jazyků, máte mnohem víc pracovních příležitostí. A další výhodou je to, že vás to přeskakování z jazyka do jazyka udržuje čerstvé a ve formě.

Vica Kerekes | Zdroj: Vratko Barcík

Přejíždění za prací z jedné země do druhé ale určitě přináší drobná nepohodlí. Jak se s nimi srovnáváte?

Skoro dvacet let cestuju vlakem nebo autobusem z místa na místo, věčně s obrovskými kufry, v dešti, mraze, ve vedru, v noci často sama, takže mě jednou v nočním vlaku dokonce okradli. Jedno vám řeknu, takový život není pro ty, kteří nemají trénink, kondici, vytrvalost a nějakou vnitřní dynamiku. Musíte neustále řešit logistiku, protože máte i svůj domov a rodinu, mozek vám pracuje prakticky nonstop.

Lidé někdy hercům závidí, myslí si, jak žijí na vysoké noze a užívají si, co to dá…

Jestli si někdo myslí, že herecká práce je nějaké bezstarostné mecheche, ať se ke mně na týden přidá!

Hrajete v Česku, na Slovensku, v Maďarsku, máte ale i zkušenosti s prací v amerických a německých produkcích, třeba ze seriálu Jack Ryan, snímku Die Freibadclique nebo dramatu Hnutí odporu s Edem Harrisem a Jessem Eisenbergem. V kolika jazycích jste vlastně schopná odehrát roli?

Vedle slovenštiny, maďarštiny a češtiny můžu hrát i anglicky a německy. A v chystaném filmu Máma a táta jsou boží hraju dokonce ve staroslověnštině. Miluju tu pestrost!

Jazyky vás bavily už v dětství?

Jsem Maďarka narozená v Československu, základní a střední školu jsem absolvovala v maďarštině a vyso­kou ve slovenštině. To tu jazykovou výbavu nastartovalo. Děkuji svým rodičům za to, že mi v ničem nebránili, a naopak mě k jazykům nasměrovali. Jestli může rodič něco udělat pro dobro svých dětí, tak to, že jim umožní jazykové vzdělání. Já měla ještě navíc výhodu, že jsem vyrůstala ve dvojjazyčné rodině, automaticky jsem tak oba jazyky svých rodičů nasála už v dětství. Často se setkávám s tím, že bilingvní rodiče jsou líní mluvit v jednom ze svých jazyků, komunikují třeba jen v řeči země, ve které žijí. Ale jazyk obrazně řečeno otevírá naše nitro a doslovně pak brány do světa. Rozšiřuje náš rozhled a naše schopnosti.

Někde jste řekla, že vás baví učit se, že je to vaše celoživotní výzva a vášeň. Je něco, co byste se ještě chtěla naučit, a nemyslím tím nutně jen další jazyk?

Moje krédo je učit se a učit, až do posledního dechu. Je to jediná cesta k tomu, abych o něco víc pochopila samu sebe a svoje vlastní fungování. Abych dokázala měnit určité zažité mechanismy a stala se lepším jedincem. Teď se chystám edukovat v novém oboru, nechci o tom ještě mluvit, ale není to herectví.

Herectví však učíte, jestli se nemýlím?

Je to tak, učím. Ale učím filmové herectví, to je dobré zdůraznit. Předávám své zkušenosti na škole Lumiere Filmiskola v Budapešti, k tomu pořádám i vlastní workshopy. Těší mě pomáhat druhým, je to pro mě důležité.

Jak jste řekla, narodila jste se na Slovensku maďarským rodičům. Přinášel vám maďarský původ někdy komplikace? Tolerovali vás spolužáci, nebrali vás jako cizorodý element?

Fiľakovo, kde jsem vyrůstala, je město, kde dodnes žije víc Maďarů než Slováků. Nikdy jsem se tudíž necítila ohrožená. Vážně nikdy. To město je kulturně založené a lidé tam vždy považovali za úplně přirozené, že vedle sebe žije víc národů. A tak by to mělo být. Přiznám se vám, že nemám moc ráda slovo tolerance, které jste zmínil. Když někdo řekne, že toleruje toho druhého, už je v tom cítit určitá nadřazenost. Je to podobné, jako když se mluví o jazykové menšině, taky tohle slovo má negativní konotaci. Menšina v lidech podle mě evokuje, že jde o nějak méněcenné lidi. I já jsem ta slova používala, ale dávno jsem je vyřadila ze svého slovníku. Protože to, jak mluvíte nebo jak se sám stavíte k různým tématům, to potom vyzařujete do svého okolí.

Vnímáte se víc jako Maďarka, nebo Slovenka?

Cítím se dnes už nejspíš jako Evropanka.

A jak se jako Evropanka srovnáváte s tím, že země, v nichž se nejčastěji pohybujete, ať už jde o Slovensko, či Maďarsko, mají nyní ve svém čele silně autokratické osobnosti?

Nelíbí se mi, že dnešní politici často zneužívají pojmy jako národ nebo národní identita. Je to jejich hračka, chtějí si získat sympatie a pozornost lidí, a tak hodí do placu, že „my jsme ten vyvolený národ, jedinečný národ, my, jenom my“! To je setsakramentsky nebezpečné. U mě národní identita vůbec není na prvním místě. Moje národnost byla zkrátka daná, já jsem si ji nevybrala. Dnes oceňuji spíš rozmanitost, a to i národnostní, protože nás obohacuje, jen se toho nesmíme bát.

Hrajete často submisivní ženy, které muži mají tendenci chránit a držet nad nimi ochrannou ruku. Jaká jste ve skutečnosti?

Mám v sobě ženský, mužský i dětský element. Jako každý člověk. Jen ty tři složky osobnosti ne všichni využíváme rovnoměrně. Věřím v to, že když jsou tyto tři elementy v harmonii, získá člověk vnitřní rovnováhu. A to je můj klíč k sobě samé. A vlastně i klíč k herectví. Nebát se ukázat své nitro, vše, co mě utváří. Na druhou stranu ale musím říct, že jsem hrála taky silné ženy. Lidé mají tendenci vřazovat si herce do škatulek, ale já jsem natočila více než sedmdesát filmů a seriálů.

Když jsme u těch škatulek, pro Čechy představujete typ ženy, s níž se často nesetkávají. Zranitelnou, ale i „nečesky“ temperamentní, nesnadno čitelnou. Co vy na to?

Na jednu věc si dávám pozor: Abych se nebála vykročit ze stereotypu. Usiluju o to, abych vždy dovedla změnit směr a nebála se zkoušet nové herecké polohy. Proto se snažím, aby moje filmografie byla co nejpestřejší, aby v ní byly jak dramatické, tak komediální žánry. Zajímavé je, že hodně lidí si myslí, že hrát v dramatech je těžší než účinkovat v komediálních filmech a seriálech. Jenže já si myslím, že natočit drama je možná lehčí než udělat úžasnou komedii, a hlavně mi přijde úplně nefér, že fil­mová ocenění se většinou dávají za ztvárnění tragických a dramatických rolí a jen málokdy za komedie.

Nejvíc diváků si vás pamatuje právě z romantických komedií a z pohádkového Anděla Páně. Zahrála jste si ale i v mrazivé sci-fi Běžná selhání. Kdybyste si mohla vybírat, hrála byste raději ve filmech, které mají výrazné poselství, než v oddychových žánrech?

Já hraju ráda všechno, vážně! Nevěřím, že diváky obohacují jen artové záležitosti. Film dokáže člověka posouvat duševně i vědomostně. Má tu moc léčit a otevřít ve vás skryté emoce, dokáže vás vytáhnout z temnoty. A na to všechno jeden žánr nestačí. Takže věřím v různorodost a neopovrhuju ani méně oceňovanými žánry.

Moc se mi líbil film Služka, v němž jste měla krásnou roli Lízy, protřelé i naivní služebné v rodinném domě na sklonku Rakouska-Uherska. Máte ráda dobovky?

Moc. Dobové filmy jsou moje srdcovky. Stejně jako pohádky.

Dobovkou je i film Cukrkandl, který přijde do kin v září, dokonce je zasazen do stejného období jako Služka. Co vás zaujalo na tomto projektu a v jaké roli vás uvidíme?

Cukrkandl je můj oblíbený film. Ten příběh má v sobě magický realismus, je to velmi neobvyklý žánr. Mám ráda i svoji postavu, protivnou paní Pavlíkovou. Moc mě bavilo hrát zrovna v tomto filmu. Je to trochu pohádka a pohádky očišťují, nesou v sobě naději, že lze žít dobrosrdečný, láskyplný život. Já bych takové filmy předepisovala jako lék. Doufám, že zvlášť Maďaři začnou svůj národ ozdravovat pohádkami, potřebují to jako sůl.

K filmovým hercům patří stálá mediální pozornost, fanoušci lačnící po společné fotce, články v bulváru. Jak se smiřujete s touhle stránkou své profese?

Červený koberec a bulvár? A jsme doma! Ne, není to moje oblíbená parketa, ale musela jsem přijmout, že filmový svět je taky showbyznys a nese s sebou i stránky, které mi nejsou příjemné, byť je musím občas akceptovat – všechny ty večírky, široké úsměvy, slavnostní róby, cvakání fotoaparátů. Ale s bulvárními novináři mám problém. Škodí, nepíší pravdu, mnohokrát si rozhovor se mnou sami napíší a já o tom ani nevím. Je pro mě neobhajitelné, že si neváží lidí, o kterých píší, vadí mi tón jejich článků.

Jste přes to všechno ráda herečkou?

Víte, pro mě v životě není nejdůležitější, že jsem herečkou. Neznervózňují mě období, kdy třeba nemám tolik práce, nemám to tak, že když nehraju, nevím, co se sebou. Miluju jen tak být. Trávit čas doma se svým mužem, hrabat se v hlíně na zahrádce, zkrášlovat náš domov, chodit po lese… a být potichu.

Potichu?

Já ticho potřebuju, nacházím v něm nejvíc sebe samé. A ještě k tomu herectví: Taky si dávám velký pozor na to, abych si svou práci, jak se říká, netahala domů. V soukromí jsem sama sebou, ta „paní herečka“ zůstává vždy přede dveřmi mého domu. Existují důležitější věci než herectví.

Jaké to jsou?

Třeba péče a zájem o své nejbližší. Moc ráda se o ně starám. Moje mamka si toho všimla, už když jsem byla maličká. Říkala mi „babi“, maďarsky „anyóka“, protože jsem jako ta stará paní vždycky každého opatrovala. Jak to říct… Prostě mám nejradši, když se lidé v mém okolí cítí dobře a spokojeně. To jsem pak spokojená i já.