Už dnes provozuje rakouská skupina SeneCura v Česku třináct domovů pro seniory a je tak nejsilnějším privátním poskytovatelem těchto služeb u nás. Za deset let jich chce mít 25, aby rozložila režijní náklady na centrální služby. A ohlíží se po nových trzích na jihu a východě Evropy. Oťukávání probíhá například v zemích bývalé Jugoslávie. „Čím rychleji se má vývoj posouvat dopředu, tím větší roli má soukromý sektor,“ říká generální ředitel skupiny SeneCura Anton Kellner.
Jak se vlastně liší trh se sociálními službami pro seniory v Česku, Rakousku a jiných evropských zemích?
Péče o staré lidi je věc emocí. Silnou roli hraje kultura, ve které žijete. Máme slogan: je to lokální byznys pro lokální lidi. Jsem sice ředitel pro Rakousko a Česko, ale celou strukturu v Česku jsme vytvořili s českými kolegy. Mám mimochodem úzký vztah k České republice. Pocházím od Dyje. Po druhé světové válce byla naše rodina rozdělena. Kdybych se narodil o dva kilometry dál, byl bych Čech.
Jsou velké rozdíly mezi úrovní péče v Česku a Rakousku?
Osobně se skláním před Českou republikou. Na vývoj, jaký jste zvládli za posledních deset patnáct let, můžete být pyšní. Když se ekonomice daří a lidem se daří, mění se přístup. Hned se více hledí na zdraví i na sociální oblast.
Sám jsem začínal jako úředník v Dolních Rakousích. Před 25 lety jsem přebudoval šestilůžkové pokoje na třílůžkové. Když dnes stavíme, budujeme většinou jednolůžkové pokoje. I v České republice stavíme jako standard mix jednolůžkových a dvoulůžkových pokojů. Za deset let nebude mezi Českem a Rakouskem v podstatě žádný rozdíl.
Kapacity zařízení pro seniory je potřeba navyšovat, u nás je to hlavně záležitost privátních investorů. Staví v Rakousku více státní sektor?
I v Rakousku stejně jako v České republice jsou aktivity a rozšiřování kapacit mnohem vyšší v soukromém sektoru. Je snadné vysvětlit, proč se tak děje. Pokud máme smlouvu s krajem, dostáváme určitý denní tarif. Postavíme nový domov pro seniory, zaplatíme třeba šest milionů eur a kraj nám přispívá dvacet třicet let. Kdyby stavěl sám kraj nebo okres, musel by si vzít úvěr a splácet ho. Takto máme dluhy my a my je splácíme. Je to změna prakticky v celé Evropě. Čím rychleji se má vývoj posouvat dopředu, tím větší roli má soukromý sektor.
Jaký je potenciál pro růst vaší společnosti SeneCura?
Vypadá to, že ještě pár let budu muset pracovat. Určitě budeme dál růst. Můžete se podívat například na bývalou Jugoslávii. Některé země jako Chorvatsko jsou už v EU, Makedonie a Kosovo jsou na cestě do Evropské unie. S tím souvisí spousta pozvání, diskuzí. Všichni chtějí své stávající modely měnit a chtějí díky většímu blahobytu změnit i sociální systém. Jsme partner, který je všude vítaný. Měnit věci je to, co rádi děláme.
Kolik bude mít SeneCura domovů v Česku řekněme za deset let?
Odhaduji 25 a řeknu proč. V tomto byznysu sice vyděláte, ale nezbohatnete. Potřebuji mít finance na lokální strukturu, na režijní náklady jako je oddělení kvality, účetnictví, daňového poradce… V současné době všechny tyto náklady hradíme z Rakouska. Při počtu dvacet nebo pětadvacet zařízení bychom to měli v České republice zvládat.
Jaký mělo pro SeneCuru význam, když ji před třemi lety převzala skupina Orpea?
Provozujeme teď své první dětské rehabilitační centrum. Jde třeba o roční děti, které jsou po operaci srdce. Začalo to tím, že před dvěma a půl lety probíhalo v Rakousku výběrové řízení na tento druh péče, na dětskou rehabilitaci. Zavolal jsem tehdy šéfovi do Paříže a řekl mu, že to výběrové řízení chci za každou cenu vyhrát, že je to pro mě srdeční záležitost. Problém byl, že jsem o tom oboru neměl žádné tušení, nevěděl jsem ani, kde bych se mohl přiučit, kde vzít know-how. Šéf mi na to řekl, že mám posadit expertní skupinu do letadla, že skupina má po Evropě 45 dětských rehabilitačních klinik. Nakonec jsme to výběrové řízení skutečně vyhráli. A u jedné kliniky nezůstane, nyní jsme vyhráli druhý podobný tendr v Tyrolsku.
Musíme se opravdu podívat do ostatních zemí, internacionalizace je nejlepší, co se nám mohlo stát. Například ve Španělsku jsme se poučili o asistovaném bydlení, tohle know-how využijeme.
Co je důležité pro vaše klienty, když si vybírají domov důchodců?
Když jsme vyvíjeli SeneCuru, mysleli jsme na to, jak bychom to sami chtěli mít, až budeme staří. Když tu devadesátiletá maminka slaví narozeniny, její syn řekne, jaký se má objednat dort, káva a tak dále. Děláme pro klienty s příbuznými pravidelně slavnostní večeře při svíčkách, oni za to neplatí, já je na to zvu. To je jedna z mnoha věcí. Začali jsme taky s výměnnými pobyty. Proč by nemohl jet náš klient na dovolenou? Před patnácti lety se vyměnily autobusy s lidmi ze dvou domovů pro seniory. Dnes jezdí těch autobusů 75 během dvou týdnů. Lůžko, které se na jednom místě uvolní, zaplní klient odjinud, nestojí to prakticky nic. Nejdůležitější je kvalita péče. Máme například projekt hlídání léků, jestli jich klienti neberou moc.
Klienti domovů důchodců jsou čím dál více nemocní. Jak to mění vaši práci?
Hodně. Zaměstnanci, kteří pracují v domovech pro lidi s demencí, musí mít speciální vzdělání. U těchto lidí vypadá i průběh dne jinak. Máme pro ně skupiny společného bydlení po šesti osobách, říkáme jim domácnosti. Vycházíme ze svého pilotního projektu sociálního centra speciálně pro osoby s demencí v Grafenwörthu. Máme tam i velkou zahradu, která přináší podněty pro všechny smysly. Know-how z tohoto projektu přenášíme do všech našich domovů, i v Česku. V takových domácnostech žijí například klienti v Chrudimi.
