Angličtina na rovinu: Potíže s biflováním

Angličtina na rovinu

Angličtina na rovinu

Nedávno jsem se přeptal svých studentů, jaké používají fígle pro zapamatování slovíček. Výsledek byl hodně skličující: nikdo žádné neměl. Jediné, co znají, je zaběhnuté (byť nijak valně účinné) klasické biflování, které se naučili ve škole.

Háček je v tom, že z dlouhodobého pohledu je tohle snad nejhorší způsob zapamatování si slovíček, a řeknu vám proč: využívá frontální kortex mozku k ukládání informací, přitom to zřetelně není jeho funkce. Jeho funkcí je zpracovávat informace, myslet. K ukládání používá mozek jiná centra.

Znáte to z vlastního života. Zavzpomínejte, kdy naposledy jste se provinile vyhýbali očima člověku, kterého jste potkali na ulici – člověku, o němž víte, že ho znáte, ale jehož jméno si ne a ne vybavit. Nedávné výzkumy o mozku naznačují, že v tom má prsty závitek světského lalůčku (gyrus fusiform) ve vašem spánkovém laloku. A vede si skvěle!

Teď zapřemýšlejte o své paměti. Řekl(a) byste, že jste člověk, který si pamatuje věci vizuálně? Podle sluchu? V češtině je hodně slov, která v hlavě najdu díky tomu, že si vybavuji situaci, kdy a kde jsem dané slovo uslyšel poprvé. Nevím, jak tento druh pamatování nazvat… situační?

Hlavní je ovšem to, že všechny tyto způsoby zapamatování používají části mozku, které nepotřebují nekonečné opakování, protože jejich hlavní náplní je právě ukládat informace. Tragédií je, že jsme to kdysi dávno věděli. Existují staletí staré techniky pro zapamatování věcí ve velkém.

Sledoval jsem jednou muže, co odříkával zpaměti celou Knihu IX ze Ztraceného ráje Johna Miltona – jen něco málo pod deset tisíc slov. Nebyl génius; jen věděl, jak si má co pamatovat. Jakožto studující, někdo, kdo chce najít správné slovo ve správnou chvíli, potřebujete fígl, jak informaci najít. Klíčem je vědět, kam jste si informaci založil, kam jste ji dal. K tomu jsou nutné kategorie.

Začněme něčím jednoduchým: onomatopoií neboli zvukomalbou. V podstatě jde o myšlenku, že slovo zní v souladu s tím, co vyjadřuje. Proto české kočky „mňoukají“ a britské kočky dělají „meow“, proč vaše krávy vydávají „boo“ a naše zase „moo“. („Boo“ u nás znamená „Baf!“).

Ale tím to nekončí. Já si třeba myslím, že i „zvon“ je zvukomalebný. Jen si ho vyslovte pomalu. I to je důvod, proč, když je něco v angličtině „crunchy“, je totéž v češtině „křupavé“. Zatímco já „scratchuji“, vy „škrábete“. Tahle slova zní stejně, protože jde o stejné zvuky v reálném světě. A zde je místo, kam v hlavě tato slova zakládáte: v onom levém koutku vašeho spánkového laloku v krabici s nápisem zvukomalba.