Velká francouzská revoluce na konci 18. století začala obsazení Bastilly v Paříži, což byla spíše epizoda než bůhvíjaký velečin. Přesto z této příhody, dnes bychom řekli „hodné černé kroniky“, vzešlo zemětřesení. Za necelé čtyři roky poté sťali Francouzi hlavu svému králi a zrodila se jejich první republika.
Rok 2011 potvrdil, že i v našem současném moderním světě mohou velké věci vzejít z nepatrné události. Soudní proces s bývalým egyptským prezidentem Husní Mubárakem, kdysi nejmocnějším mužem arabského Blízkého východu, je nečekaným důsledkem sebevraždy jednoho mladého zelináře z předměstí Tunisu. Muhammad Buazízí se stal arabskou živou pochodní, když se veřejně upálil a bezděčně tak zažehl plamen arabského jara.
Smrt jednoho arabského mladíka by bývala nevyprovokovala revoluci, pokud by arabský svět býval nerozpoznal v tomto informatikovi - s diplomem, ale bez zaměstnání - sám sebe. Aby nějak přežil, prodával Buazízí po ulicích zeleninu. Když mu policie zabavila zboží, protože nezaplatil správní poplatek, reagoval zoufalým činem. Více jak čtvrt století se marně pokoušeli intelektuálové, advokáti, odboráři a aktivisté islamismu iniciovat vzpouru arabského světa proti korupci a autokratům, ať to byli králové nebo prezidenti. Teprve v Buazizím se arabská veřejnost zčista jasna našla.
Byl to ovšem nejenom příběh beznadějného hledání důstojného zaměstnání a hořkého poznávání, že snesitelný život zajistí Arabovi pouze uplácení a podlézání moci. K rozpoutání revoluce bylo navíc třeba dát okamžité do oběhu zprávu o svérázném sebeobětování jednoho příslušníka nastupující generace arabského světa a to prostřednictvím internetových sociálních sítí. Leč ani Facebook sám by nestačil. Již po dva roky každý pátek na káhirském náměstí at-Tahrír (Osvobození) se místní studenti a mládež neuspěšně pokušeli o manifestace pod abstraktními hesly o demokracii. Případ Buazízího všechno změnil. Oslovil arabské miliony přímo a arabská revoluce rázem měla svoji Bastillu.
Buazízího případ představoval jakousi fotografií arabských společností a ve srozumitelné zkratce se v něm zobrazilo vše, co nyní Arabové odmítají. Je třeba zdůraznit, že jde tentokrát o společnosti arabské, nikoliv muslimské. Sama geografie arabského jara znovu sceluje geografii arabské civilizace do Maroka po Sýrii, aby se zastavila na hranicích nearabského muslimského světa. Turecko zůstává mimo, stejně jako Írán, Pákistán či Indonésie. Arabskost revoluce dokládá i absence islamistických hnutí v první fází převratu. Islamističtí aktivisté, o nichž se soudilo, že jsou na stejné vlně s lidem, se přidávají teprve následně k požadavkům demokracie a sociální a ekonomické prosperity. Jejich moralizujícím a archaickým kázáním jsou cíle arabského jara cizí.
Zlatý věk vybledl
Revoluce, která se dala do pohybu a nyní se svádí zápas o její charakter, je arabská. Protože za státními hranicemi, které jsou dědictvím kolonialismu, nepřestává žít a existovat osudové společenství Arabů. To je určitě více kulturní a historické než náboženské. Arabské veřejné mínění nepřestává být formováno vzpomínkou na vzdálenou a slavnou minulost, na arabský Zlatý věk. Bylo to sice dávno, více jak před deseti stoletími, leč to nebránilo arabským vůdcům využívat o to více historickou nostalgii, oč méně připravovali budoucnost. Takové ohlížení se nazpět, které naopak postrádá muslimská Asii, podněcovalo spíše zatrpklou pasivitu než rozhodnou podnikavost. A pokud se zdá, že korán nese vinu za chudobu a zaostalost v arabském světě, čím pak vysvětlit, že islám nezakazuje Turkům, Malajcům či Indonésanům figurovat v předních řadách globalizace a ekonomického rozvoje?
Arabští revolucionáři se rozhodli odmítnout mýtus Zlatého věku. Poznali, že je uvězňuje v idealizované minulosti. Napojeni na pokrok a nové technologie už dále nechtějí zaostávat na periférii moderního světa. Mladí Káhiřané surfují na Facebooku, nikoliv na příkazech a ponaučeních šaríy, „božího zákona“ islámu.
Další spojnicí, stmelující arabský svět, je evropská kolonizace. Není zapomenuta, ani není oddělena tlustou čarou od současnosti. Stejně tak přetrvává vědomí, že dekolonizace nebyla nikdy zcela dovršena. Žádný z arabských národů neunikl kolonizaci, necháme-li stranou kmeny živořící v nedostupných oblastech Sahary nebo Arabského poloostrova a mající blíže k Berberům, Tuaregům či prostě beduínství než k arabské městské civilizaci. A dekolonizace je příčinou arabského despotismu v moderní podobě. Samostatnost Arabů byla vyvzdorována, nejčastěji vojensky, na koloniálních mocnostech anebo s nimi dojednána bez ohledu na mínění národa.
Půl století ovlivňoval dědičný hřích smiřování arabských vůdců s bývalými kolonizátory. Navzdory antikolonialistické a antiimperialistické mantře arabské propagandy neváhali arabští autokraté přijímat podporu od někdejších kolonizátorů a západní velmoci naopak utvrzovaly despoty v arabském světě, že jednají správně, což bylo zvláště frapantní v případě iráckého vůdce Saddáma Husajna, když počátkem 80. let zahájil válku proti Íránu. Autoritativní režim se na Západě mlčky i občas veřejně pokládal za způsob vládnutí, který je nejvhodnější pro arabskou kulturu.
Mubárakův režim v Egyptě zosobňoval nejlépe souhru arabského autoritářství se západními zájmy. Štědře subvencován se odměňoval jako prostředník při hledání míru na Blízkém východě a jako hůl na islamismus. Popularita této politicko-náboženské ideologie v zemi, která zrodila nejen islámský modernismus, ale také konzervativní Muslimské bratrstvo, sice přetrvává, leč jeho skutečná síla je sporná.
Pseudokulturní fatalita
Takové spojenectví, taková dohoda ve smyslu nepsané zvyklosti, kdy Západ zavírá oči před realitou, přesvědčen, že volí menší zlo, nemohlo arabským revolucionářům uniknout. Odsuzují takovou mezinárodní praxi. V tomto smyslu „arabské jaro“ završuje dějiny dekolonizace, neboť konečně staví Araby do role tvůrců vlastního osudu a ruší to, co svého času nazval palestinský historik Edward W. Saíd „orientalismem“.
Jedná se o ideologii, kterou podle Saída vytvořila evropská literatura redukující Araby a jejich svět na „odlišnost“ či „jinakost“. Vytváří se představa Araba, pasivního, líného, smyslného, prohnaného, podlézavého, obraz, klišé, prostupující literaturou, filmem a výtvarným uměním a ovlivňující následně smýšlení Evropanů. Je to navíc prostředek, který ospravedlňuje v 19. století kolonizaci a ve 20. století slouží jako argument k západní podpoře politického autoritářství a moderního despotismu. Pro ideologii „orientalismu“ bylo také něčím přirozeným tvrdit, že Arabové by bez ropy zůstali chudí. Dnes nám arabští revolucionáři říkají: „Nejsme už žádní Orientálci, konec s pseudokulturní fatalitou, despocií a bezbřehou bídou!“
Můžeme si však dovolit, když hovoříme o arabské revoluci, generalizovat, aniž bychom vzali v úvahu místní rozdíly a odlišnosti v jednotlivých částech arabského světa? Není náhodou, že arabské země s republikánským zřízením jsou zasaženy více než monarchie, s výjimkou Bahrajnu, kde včas místní moci pomohly saúdskoarabské ozbrojené síly. Bezpochyby mají monarchie vůči republikám výhodu. Maroko a především Saúdská Arábie si uchovávají legitimitu, která spočívá na starobylosti dynastií a jejích náboženské autoritě. A ropné monarchie mají nadto více peněz na rozdávání. Proto mohou Saúdovci poskytovat „zadarmo“ svým poddaným bydlení, vzdělávání a zdravotní péči. Egyptská republika je vedle toho břídil. Může subvencovat akorát chléb, olej a cizrnu, tedy základní potraviny k přežití.
Stupeň resdistribuce se promítá do stability režimů. A tak království Saúdské Arábie je stabilnější než egyptská republika. Na rozdíl od toho, co zpravidla soudily evropské vládní kabinety. Oslepeny ideologií „orientalismu“ nedokázaly předvídat. Nyní se jen ztěžka a bez nadšení snaží napojit na arabskou budoucnost. Že v ní nebude nic jistého, je zřejmé. Revoluce jsou procesy zdlouhavé a protichůdné. Mohou vést stejně tak k vládě silných vůdců nebo ajátulláhokracii, stejně jako k liberální demokracii.
Nejasná perespektiva nic nemění na tom, že Arabové si pro příště vydobyli nová a těžko odstranitelná práva svobodně se vyjadřovat a mít vlastní názor. Můžeme si myslet, že jim tato právo bude někdo chtít omezit a vzít, leč k mlčení a podřízení se by byl návrat těžký. Spojenectví revoluce s internetem se jeví jako nezvratné. Vznikají rovněž nezávislá média a opoziční politická seskupení a vymazat je nebude snadné. Pro zpátečníky zbývá jen útěk k uplácení a represím.
Od dosažené názorové svobody ke skutečné liberální demokracii bude cesta sice chaotická, leč možná. Právní stát, respektování menšin, mocenská alternace, nezávislá justice, to vše není s arabskou kulturou v rozporu. Ostatně, něco takového existovalo v krátkém období v letech 1920 až 1950 ovšem jen pro určité vrstvy ochotné ke kompromisům s koloniální správou. Leč vytvořit a upevnit institucionální rámec právního státu, nezávislých soudů a zdravého střídání sil u moci nepůjde snadno a bez zákrutů.
Bez kamarádů a šibalů
Pokud si odvážíme riskovat předpovědi, mohli bychom osud „arabského jara“ spojit s mírou ekonomického růstu. Naleznou ti, kterým sebeobětující se Muhammad Buazízí nastavil bezděčně zrcadlo, aby v něm spatřili svou vlastní bídu, slušnou práci či nikoliv? Odhady uvádějí, že s ohledem na demografický růst a dosud pokračující útěk lidí z venkova do měst by bylo potřeba, aby ekonomických růst arabských zemích, zasažených obrazně řečeno vůní „jasmínu“ z Túniska, dlouhodobě překračoval hranici 5%. Něco takového by bylo možné dosáhnout, pokud vlády arabského světa dají svým občanům a zahraničním investorům právo zakládat nové firmy.
Dosud živé zkušenosti z arabských zemí mluví ovšem o četných překážkách, stojících v cestě těm, kteří chtějí s Araby podnikat. Otevřít si v Káhiře malé pekařství stále znamená nekonečnou anabázi, na níž je třeba překonat množství administrarivních úkonů a předat bezpočet bakšišů. Po dvou letech se to možná podaří. Ve celém arabském světě není cesta k osobnímu bohatství ani věcí chytrého nápadu, ani jen kapitálu. Je to záležitost kontaktů skrze rodinu nebo přes „kamarády“ ve vyšších patrech administrativy a politické moci. V Egyptě si přivlastnili vojáci a jejich „kamarádi“ přístup k nejlukrativnějším aktivitám. V Maroku uděluje král a v Sýrii vláda ty nejúrodnější pozemky a výhodné dovozní licence svým příbuzným. V Saúdské Arábii ovládá rodina Ibn Ládin, blízká královské rodině, veškerý trh veřejných staveb.
Arabské ekonomiky lze označit za „kapitalismus kamarádů a šibalů“. Zbytek obyvatelstva přežívá, podobně jako Muhammad Buazízí, jen díky přebujelé paralelní ekonomice a černému trhu. Je to paradoxní, že civilizace, která uctívá obchod a zisk, dusí podnikatelský duch. Že by mu nepřál sám islám? To lze tvrdit sotva. Vždyť je to jediné náboženství, jemuž dal základy prorok, jehož původním povoláním byl právě obchod a aktivity s ním spojené, konkrétně prodej služeb spojených s přepravou zboží.
Od počátku „arabského jara“ se revolucionáři a jejich protivníci přou o politické termíny jako demokracie, svoboda, politické strany, soudní spravedlnost. Leč na osud revoluce bude mít nakonec rozhodující vliv otevření arabských trhů individuální iniciativě. Pokud přetrvává kapitalismus „kamarádů“ a ekonomickému růstu stojí v cestě nejrůznější překážky, může být radikální islamismus alternativou pro zklamané národy. Jinou cestu by mohl inspirovat turecký soused.
V posledních letech se stal „anatolským tygrem“ díky schopné množině svých podnikatelů a také proto, že Turecko má dobré spojení s Evropou. Pokud evropská krizi potrvá, je v záloze asijská karta. Nejen v podobě turkofonní části Střední Asie, ale jako rostoucí poptávka na nových trzích v Číně a Indii. V arabské a muslimské kultuře není nic, co by v zásadě mělo bránit podobnému rozmachu. Orientalismus, který hlásal, že „Východ je Orient a Západ Occident, a nikdy se nesejdou“, se mýlil. Arabské jaro, inspirované univerzálními hodnotami demokracie a svobody, má i budoucnost spojenu se všelidskými hodnotami modernizace. Je nyní na arabských revolucionářích dokázat, že to pochopili.
