Blahoslavení s ajfounem aneb Adblokalypsa

Blog Daniela Deyla

Blog Daniela Deyla Zdroj: Strategie

Když výrobce módních elektronických hraček Apple před rokem oznámil, že umožní majitelům ajfounů blokovat v prohlížeči Safari zobrazování inzerátů, předpovídali lidé, kteří se živí montováním reklamy na internet, že nastane konec světa.

Britská média začala pro odreklamování internetu užívat termín adblokalypsa, což je termín vzniklý spojením slov ad (inzerát), blok (zastavit) a ještě nějakého slova z jakési staré knihy, která je blbá, protože nemá mezi protagonisty vyrovnaný poměr ženů a muž.

Váš blogger se před oním rokem zaradoval, ač ajfoun sám nevlastní. Bylo mu příjemně při představě, že všichni ti lidé, kteří mu neustále nabízejí přípravky na zvětšení prsou „jediným divným trikem“, přijdou o práci a budou muset prsa zvětšovat sami sobě, kolika triky se jim zlíbí.

Jenže houby. Za celý rok si software blokující reklamu na ajfoun navléklo pouze 20 procent dospělých Britů. Předpokládejme, že se tím myslí 20 procent britských majitelů ajfounů. Nebo je také možné, že každý dospělý Brit ajfoun vlastní, pročež by veškerý brexit byl zbytečný. (K čemu je dobré, že vám nemluví Evropská unie do justice, když to, co zbylo z vaší duše, ovládá duch Stevea Jobse?)

Pro Micka cokoli

Pro dokreslení: přednedávnem, když se váš blogger dozvěděl, že reklamu lze softwarově blokovat, aniž by to vyžadovalo skalpel (ano, umím si sám otevřít okno a slyšel jsem už i o ledničce), nainstaloval si do svého laptopu cosi, co se jmenuje Privacy Badger. Je to úžasné: ta věcička pozná, který mameluk se mi zrovna pokouší zvětšit prsa, jestli mě zločinně sleduje či nikoli, a případně mu to znemožní. Co víc, nabídne mi, že ho můžu zastavit i sám, pokud by můj nárok na soukromí byl důslednější, než jemu - Privacymu Badgerovi - velí jeho úsudek.

Výsledek je parádní. Stránky se mi načítají rychle a namísto návodu na zvětšení prsou se na nich zobrazuje šedivé místo. Má to jedinou nevýhodu: některé stránky zkrátka v tomhle milosrdném režimu nefungují, například YouTube nebo můj e-mail na Yahoo. OK, tedy, kapituloval jsem a řekl Privacymu Badgerovi, ať tyhle dvě stránky nechá být. Nemám z toho dobrý pocit, ale nedá se nic dělat; je to zkrátka daň za to, že mohu být ve spojení se světem a sledovat Micka Jaggera z roku 1969.

Je to podobné, jako když jste na letišti: musíte nechat pitomce, aby vám čuměli do batohů a beztrestně vám přikazovali, že si máte sundat pásek a vysypat obsah kapes do krabice. Plus poskytované dálkovým letem buď je větší než minus plynoucí z tohoto ponížení, a pak je se zatnutými zuby podstoupíte; nebo se rozhodnete, že ne, a můžete jít hrdě pěšky.

Britský rozpor

Internet to má obráceně: jeho běžné nastavení je takové, že vám kdokoli kdykoli může čumět, kam se mu zlíbí, a vy máte ještě být rádi, že vám „nabízí relevantnější reklamu“. Když to omezíte, hrozí vám adblokalypsou a ohání se tím, že software jako Privacy Badger porušuje netovou neutralitu. Jako by se rozumělo samo sebou, že přece každý člověk chodí s obsahem kapes vysypaným do krabice, kam může civět kdejaký pablb.

A jsme zpátky u oněch dvaceti procent Britů, kteří používají software na blokování reklamy. To číslo je směšně nízké; vždyť touha po soukromí a autonomii má být na ostrovech vyvinutější než kde jinde. Co dělá těch zbývajících osmdesát procent? Jsou happy, že dostávají „relevantnější reklamu“? Nebo je jim to prostě jedno?

Ať už je odpověď jakákoli, je to absurdní. Pokud čísla skutečně sedí, je to tak, že 52 procent Britů (ti, kteří hlasovali pro odchod z Evropské unie) důsledně odmítá, aby jejich legislativu ovládal Brusel, ale 80 procent z nich kašle na to, kdo se jim hrabe v ajfounu. Tedy nejméně třicet procent zastává oba postoje najednou. V té blbé knize se špatným genderovým nastavením se o takových lidech píše jako o blahoslavených, neboť jejich je království nebeské.