Připravovaný zákon o mediaci má sloužit k tomu, aby si lidé mohli své spory vyřešit bez právníků, resp. bez zásahu státu. Vy se ale obáváte, že by mohlo dojít k přesnému opaku. Proč? Zákon o mediaci se u nás rodí dlouho a těžko. Nikdo s výjimkou Asociace mediátorů o tento zákon výrazně neusiloval. Až tlak z EU přinutil politiky k razantnějšímu přístupu, aby se zákon stal skutečností. To však se stalo příležitostí pro spekulace, jak lze tohoto zákona využít pro získání kompetencí i ve prospěch jiných skupin, nežli stávajících mediátorů. Česká advokátní komora připravila pozměňovací návrh, kterým se advokacie snaží využít mediační činnosti ve prospěch advokátů, podle kterého, bude-li mediátorem advokát, má mnohem výhodnější postavení, nežli mediátor, který advokátem není. Bude už jen záležet na advokátu samotném, s jakou dokonalostí dokáže této výhody využít.
Narozdíl od jiného mediátora bude pro advokáta stanoveno, že odpovídá za obsah mediační dohody. Advokát-mediátor totiž by měl sepsat dokument o dohodě stran v souladu s právem. Navíc tato dohoda advokátem sepsaná bude moci být i exekučním titulem. V roli mediátora by měl být advokát nestranný (i když samotnou podstatou výkonu advokacie je hájit zájem jedné strany). Zní to úžasně výhodně, prakticky. Mění se tím však podstata mediace, která nemá perfektní právní dohodou vyřešit spor, ale spor odstranit. K mediaci je ale potřeba především schopnost komunikace, znalost psychologie, schopnost jednat s lidmi. Právnické vzdělání může být spíš překážkou, neboť v podvědomí právníka - mediátora je usazená znalost práva, která se promítá do dokumentu, jenž má být výsledkem odstranění sporu. Tento dokument ale nemá být právním dokumentem. Je přeci výsledkem dohody, která nemusí vždy odpovídat právu. Návrh advokacie ale tuto myšlenku nejen neakceptuje, ale s doložkou přímé vykonatelnosti dohodu povyšuje na pravomocný rozsudek soudu! Účastník mediace v dobré víře navštíví mediátora-advokáta s úmyslem, že se se svým protějškem dohodne a místo toho si odnese de facto pravomocný rozsudek? Bez nalézacího soudního řízení? To snad nemůže nikdo myslet vážně.
Tento návrh nejen že současné mediátory prakticky diskvalifikuje z této činnosti, neboť nenabízejí takto „dokonalý“ servis, ale v případě jeho přijetí budeme mít na světě další smluvní exekuční titul vytvořený mediátorem- advokátem. Pro zajímavost uvedu, že počet nařízených exekucí prováděných soudními exekutory podle statistiky Exekutorské komory ČR se v roce 2011 blíží jednomu milionu. Přibližně 300 000 dalších exekucí provádějí soudy. Jsou to čísla stále málo alarmující? Málo kdo si může představit případné drastické dopady, které může přinést do života běžných lidí důsledek uzavřené mediační dohody, coby exekučního titulu. Pozměňovací návrh umožňující tuto praxi byl přijat ústavně-právním výborem parlamentu ČR tak, že bez ohledu na jakékoliv argumenty, včetně výhrad Ministerstva spravedlnosti, hlasovali advokáti - poslanci všichni pro. Z jedenácti přítomných poslanců bylo osm advokátů.
V čem je vlastně jiné postavení mediátora a notáře? Není notář – pokud volí lidsky citlivý přístup – vlastně také tak trochu mediátor?
Je pravdou, že notář z titulu své nestrannosti je přirozeným mediátorem. Dokazují to notáři - soudní komisaři prakticky denně zejména při jednáních s dědici vedoucích k uzavření dědické dohody. Cítíme, že napětí ve společnosti a vzájemných vztazích v rodině stále stoupá. Zajímavé ale je, že počet sporů vyplývajících z dědického řízení tomuto trendu neodpovídá. Domnívám se, že velkou zásluhu na tom má schopnost notářů – soudních komisařů s lidmi komunikovat, negativní dopady případného sporu jim vysvětlovat. Přestože jsme si vědomi těchto praktických dovedností notářů, nepokusili jsme se ovlivnit legislativní proces zákona o mediaci ve svůj prospěch a získat tak výhody pro notáře.
V české legislativě je dlouhodobě problém v určitém překrývání pravomocí exekutorů do sféry notářů. Exekutor může pořizovat exekuční zápis, čím je poškozována strana dlužníka atd. Nyní by ale mohlo dojít k určité korekci a taková pravomoc by měla náležet jen notáři, jako tomu bylo před nástupem exekutorů. Je taková šance?
Jelikož je soudní exekutor hmotně zainteresován na případné budoucí exekuci, jeho nestranná poradenská role nemůže být nikdy zcela naplněna. Hlavní činností notářů a vlastně důvodem jejich existence je sepisování veřejných listin, které v případě, že tak zákon stanoví, mohou být exekučním titulem. Pro notáře sepsáním exekučního titulu jeho činnost v této věci končí. Sepíše-li exekuční titul soudní exekutor, vše pro něho začíná. Důvodem ke vzniku soudních exekutorů jako samostatné právnické profese byla nízká vymahatelnost práva soudy, tedy hlavní náplní činnosti této profese je výkon exekuce. Umožnění vytváření exekučních titulů soudními exekutory bylo bezprecedentním zásahem do rozdělení kompetencí jednotlivých právnických profesí. Není tomu tak nikde v zemi s kontinentálním právem. Je to nesystémové, kolizní nejen v kompetencích, ale i mezi dvěma právnickými profesemi, které by si neměly konkurovat, nýbrž spolupracovat.
Na dresech fotbalistů Sigmy Olomouc se skví nápis Exekuce.cz. Z exekutorů je silné lobby. Vám se jejich vliv nelíbí. Proč? Není to nutná daň za dravý kapitalismus, ve kterém žijeme?
Pro běžné podnikání musím mít dovednosti na takové úrovni, abych byl schopen obstát v konkurenci ostatních. K upoutání pozornosti klientů mohu použít různých prostředků, včetně reklamy. V případě některých „úspěšných“ soudních exekutorů jsem přesvědčen, že došlo k naprostému omylu v chápání, jak nakládat s kompetencemi, které na ně přenesl stát. S takovými kompetencemi přeci nelze běžně obchodovat. Vstup do této profese, stejně tak, jako je tomu u notářů, by měl být umožněn jen tak kvalitním a odpovědným osobám, aby garantovaly vysokou úroveň státem kontrolované služby. Žádný z účastníků by tedy neměl pociťovat zásadní rozdíl mezi službami poskytovanými jedním či druhým soudním exekutorem, podobně notářem. Vyšší popularitu by měl získávat soudní exekutor nebo notář svým osobním přístupem, angažovaností, schopností s účastníkem lépe komunikovat. Dostatečná odbornost by měla být státem garantována. To, co vidíme na dresech Sigmy Olomouc, je důkazem, že soudní exekutoři mezi sebou soupeří jinými metodami, mezi které patří také reklama. Z médií se dovídáme o tom, co se děje ve fotbalovém světě a s jak vysokými finančními prostředky se v něm nakládá. Upoutávání pozornosti na mé „exekutorské dovednosti“ převyšující ty ostatní poškozuje celý exekutorský stav, jelikož to vede ke spekulacím o astronomických příjmech soudních exekutorů. Tento konkrétní případ též markantně dokazuje, že zákonná úprava činnosti soudních exekutorů není ještě zdaleka v pořádku. A s penězi je spojován i vliv. Nejen noviny nás o tom denně přesvědčují. Půjčky právnickým či fyzickým osobám, které se později nesplácejí – to je velký problém současné ekonomické krize. Mohlo by rozšíření pravomocí notářů v této věci něčemu pomoct? Nebo máme dostatečné zákony a celý problém tkví prostě v divoké „neviditelné ruce trhu“? Lidé, kteří se ocitnou ve finanční tísni, často bez většího přemýšlení sáhnou po první nabídce, která jim tuto situaci vyřeší. Řešení to však bývá často krátkodobé a odstartovává celou řadu budoucích problémů. Myslím si, že by značné procento těchto případů nemuselo končit osobním bankrotem nebo exekucí majetku, pokud by na počátku obdržel dlužník objektivní informace a byl-li by mu poskytnut větší informační servis. Mnohá ustanovení ve smlouvách o půjčce či úvěru mohou být na hraně zákona a daleko za hranicí morálnosti. Riziková ujednání pro dlužníka bývají často v textu smlouvy umísťována tam, kde již dlužník ztrácí pozornost a později bývá překvapen, co vlastně podepsal a s jakými důsledky se jeho podpis na smlouvě pojí. Jak vyznívá situace v Česku ve srovnání s vyspělým světem? Běžnou zákonnou úpravou v Evropě je, že smlouvy o úvěru, stejně tak jako zástavní smlouvy, mají formu notářského zápisu, tedy, že se oběma smluvním stranám dostává stejných informací a právních rad, což může vést i k tomu, že potencionální dlužník od úmyslu, že si peníze půjčí, ustoupí. To však není v zájmu bank, které chtějí dosáhnout co možná nejvyšších zisků. Silná bankovní lobby tedy zjevně nedopustí, aby k případné takovéto právní úpravě u nás došlo. Osud dlužníka nikoho nezajímá do okamžiku další „skandální exekuce“.
