Zastihli jsme vás za mořem. Můžete říct, na čem teď v New Yorku pracujete?
Není to žádná zakázka, jak by se asi dalo čekat. V New Yorku teď dělám zejména na své volné tvorbě. Nechávám se inspirovat tímto výjimečným místem a čerpám nové podněty a nápady…
To zní úplně idylicky. Takže jste si dal měsíc takového inspirativního volna? A nebojíte se, že vám během tohoto čerpání inspirace uteče nějaká životní zakázka?
Myslím, že každý, kdo pracuje kreativně, takové volno alespoň na chvíli potřebuje. Ale stoprocentní volno to není, jsem často na mailu, pořád jsem tedy v kontaktu s agenturami.
Můžete lehce naznačit, jak vypadá váš den v New Yorku? Vstanete, vezmete si foťák a procházíte se ulicemi?
Nehledám inspiraci jen na ulicích. Zajímají mě galerie, výstavy, ale jak říkáte, inspirativní mohou být i lidé na ulici, v klubech, celková atmosféra. Vlastně všechno, co vás může jakkoli zaujmout.
Dá se inspirace z takovéhoto pobytu pak nějak převést do reklamní fotografie?
Určitě, pořád se rozhlížím, pořád si všímám, dívám se jakoby přes hledáček fotoaparátu… Inspirace je všude kolem. Stačí se jen rozhlédnout.
Vnímáte nějak specificky přístup k fotografům, ať už reklamním, či mediálním, v Česku a právě například v USA?
Ten přístup rozdílný je, ale vychází spíš ze samotných fotografů než z těch, kteří jim zadávají práci. Podle mého názoru se totiž v Čechách pořád klade daleko menší, tedy jestli vůbec nějaký, důraz na zaměření nebo specializaci fotografů. A ti se potom uplatňují v daleko širším okruhu reklamní tvorby, než je tomu ve světě. I fotografovi, který se třeba věnuje převážně portrétní fotce, se u nás může stát, že dostane příležitost fotit kampaň ve stylu fashion nebo zátiší s květinou. To je samozřejmě trochu nadsázka, ale v zásadě je to tak.
Fotí se vám osobně lépe u nás a s českým klientem, nebo raději děláte v zahraničí?
U zahraničních klientů jsem si všiml toho, že do průběhu focení a příprav zasahují daleko méně, než je tomu zvykem u nás. Tenhle přístup pak na fotografa pochopitelně klade větší odpovědnost, ale na druhou stranu může kampaň sám více ovlivnit a fotku ztvárnit podle svých představ, je to víc jeho práce než práce klienta. Musím ale říct, že mně osobně někdy vyhovuje i užší spolupráce s klientem, pokud se s ním dá tedy bavit a spolupracovat. Myslím, že jsem v tomhle ohledu velmi otevřený.
Můžete srovnávat i všeobecně reklamní práci u nás a v zahraničí. Je ta práce už srovnatelná, nebo pořád zaostáváme?
Mně u nás pořád trochu chybí odvaha riskovat, a to jak ze strany těch, kteří reklamu zadávají, tak ze strany agentur, které reklamy dělají. Podle mě tahle „neodvaha“ souvisí s tím, že se tu nevěří v nějakou základní inteligenci a rozum spotřebitele.
Jak jste se vlastně dostal k focení? Byl to vždycky váš životní sen, nebo náhoda?
V devatenácti jsem se vykašlal na vysokou školu a začal asistovat u focení a následně sám fotit.
Hned mi bylo jasné, že jsem našel to, čemu bych se chtěl v životě věnovat.
Povolání fotografa se ale v čase rychle mění. Jak se podle vás změnila v posledních letech, kdy má digitální aparát skoro každý?
Myslím, že ze samotného focení se stává čím dál tím víc týmová a koncepční práce. A protože je možné fotografie v postprodukci velice lehce upravit, jsou na fotografy obecně kladeny, co se týče kvality jejich práce, menší nároky. Proto dnes opravdu může fotit daleko víc lidí, než tomu bylo dříve.
I v té souvislosti se zeptám: Může si dnes dovolit profesionální fotograf nějakou reklamní práci odmítnout, protože mu nesedí zadání? Stalo se vám to?
Určitě může a určitě by v některých případech i měl. Stalo se mi to několikrát.
Můžete dát k lepšímu nějakou zakázku, při níž vás klient ovlivňoval tak moc, až vám to vadilo, a naopak nějakou, kde vám nechal absolutní volnost?
Mně ale opravdu zasahování klienta do průběhu focení nevadí, pokud má nějaký smysl. Někdy ho dokonce i vítám. Stále si totiž uvědomuji, že jde o reklamu na klientovy produkty, tedy o zakázku, a klient má jistě plné právo se k takové zakázce, kterou platí, vyjadřovat. Mrzí mě však situace, kdy je důvěra klienta ve schopnosti agentury nebo přímo ve mě tak nízká, že se jeho názory nedají ovlivnit. Párkrát se mi stalo i tohle a bylo to spíš ke škodě věci. No a k té druhé části otázky – já velice rád pracuji pro Nike nebo pro Mattoni. Oni mi už opravdu za léta spolupráce věří a často mám tak volné ruce, až mě to někdy samotného udivuje.
Standa Merhout (1977)
S profesionálním focením začínal v devatenácti letech, když opustil Vysokou školu zemědělskou. Začínal jako portrétní fotograf. Deset let spolupracoval s časopisem Elle, kam fotil módu a profily celebrit. I nadále fotí obálky do prestižních magazínů, zabývá se fashion a také reklamní fotografií. V poslední době spolupracuje například se značkami Nike, Mattoni nebo Oriflame. Za své reklamní práce získal mnoho prestižních ocenění. V roce 2005 například na Golden Drum v Portoroži za kampaň pro Calledonian School, se stejnou kampaní byl i ve finále London International Awards o rok později. V roce 2006 dostal hlavní cenu na Golden Eagle Awards v Mexico City za kampaň pro Sport Gay Bar, kterou produkovala Euro RSCG Prague. Často fotí také postery a plakáty k filmům, z posledních například pro Vratné lahve Jana Svěráka, Tajnosti Alice Nellis či k filmu Medvídek od Jana Hřebejka. V roce 2009 a 2010 fotil prestižní kalendář Stock.
