Na webu Jany Bobošíkové se dočteme, že „dělá pro zviditelnění své strany Suverenita i pro podporu své prezidentské kandidatury opravdu vše možné i nemožné. Dokonce se oblékla i do slavnostního kyjovského kroje!“ Když mi tato fotka přišla na Facebook, domníval jsem se, že jde o protiakci konkurence. Jediné, co k webu této kandidátky umím napsat, je skutečnost, že má ráda žlutou. Design jak leták na výprodej letního textilu. Má i Facebook. Šílený je „kanál Jany Bobošíkové“… série nudných projevů. Kdy politici – a nejen oni – pochopí, že videa na internetu jsou specifický útvar, že nejde jen něco natočit a „dát to“ na YouTube? To je speciální žánr a podle toho je třeba ho připravovat.
Nová tvář sociální demokracie Jiří Dienstbier zůstává na webu odrazem sebe samého. Nudný, šedivý, nevýrazný. Žádné „call to action“, nic, co by oslovilo vaše emoce. Ani ne 700 přátel na funkcionářsky laděném Facebooku (když jsem si ho prohlížel, byl nejnovější odkaz „tisková zpráva“) je jen důkazem, že tento čtyřicátník má do espritu a „nových obzorů“ ve své době věkově příbuzného Kennedyho vskutku daleko. Až za hranicí vkusu je pak pro mě homepage webu Dienstbier.cz (což je pro každého asi první volba). Zde je nám nejdříve připomenuto, že je syn svého otce, a až kliknutím na fotku Jiřího mladšího se dostaneme na kandidátův web Dienstbier2013.cz.
Moderně vytvořené webové stránky vedoucího jezdce pelotonu Jana Fischera zatím připomínají tak trochu roadshow. Najdeme zde spíš to, kde se s kandidátem setkáme, než co nám chce říct. Forma převyšuje obsah. Kliknete-li na „Můj názor“, odradí vás spousta textu psaného drobným písmem. Nic, co by vás na první pohled zaujalo a přimělo číst dál. Jeho Facebook se snaží být obsahově pestrý, výsledek u mě vyvolává představu režiséra Trošky v americké baseballové čapce. S kšiltem dozadu.
Vladimír Dlouhý se snaží být moderní, ale výsledek je, asi jako když textaři 40+ píšou texty do reklam určeným lidem 20+. Především bych očekával větší zdůraznění priority „podpořte mě“. Sběr podpisů je to, o co by asi tomuto kandidátovi v této fázi kampaně mělo jít nejvíce.
Facebook má standardní. Klasické nepochopení žánru: přečtěte si, proč jsem se rozhodl blablabla, místo aby rovnou napsal něco, co vás donutí pokračovat ve čtení, a ne jen nabídl link, který musíte rozkliknout. Z Dlouhého běhu je snadné si dělat legraci, ale fotky z něj jsou rozhodně lepší než univerzální úsměv politika v obleku. Hlavně na těch „běžeckých“ fotkách je stále mezi lidmi, není na nich sám, což jej odlišuje od politicky sterilních fotografií většiny ostatních soupeřů.
U Táni Fischerové člověk neví, zda si jen dělat legraci nebo brečet. Už ten název stránky Prezidentkatanafischerova.cz… Asi to těžko napíšete dobře hned napoprvé. Proč má pak na Facebooku jako hlavní fotku Jakuba Patočku s rukama mávajícíma nad hlavou, ví zřejmě jen ona sama.
Jednoduchý web Vladimíra Franze skvěle komunikuje „nedostatek“ kandidáta, tj. jeho vzhled, hlavním sdělením: „Museli bychom mít hodně nízké mínění o jiných státnících či politicích, pokud bychom předpokládali, že by mě moje tvář měla před nimi diskvalifikovat.“ Hlavní slogan Postavte se za Vladimíra je správný, vyzývá totiž k akci, kterou kandidát potřebuje v této fázi kampaně. Počtem fanoušků na FB překonal VF „knížete“. Kandidát působí, že zná svoje slabiny i sílu, nic si moc nekomplikuje a sděluje, co je potřeba.
Ladislav Jakl svým webem jakoby říkal „berte, nebo nechte ležet, účes kvůli hlasům měnit nebudu“. Stránkám lze vytknout leccos, názory jsou ale vyhraněné a sympaticky stručné. Na Facebooku by pak člověk od rockera a muže, který je blízko nejvyšší politice pěknou řádku let, čekal více invence než shrbenou fotku u pracovního stolu, na které kandidát vypadá jak postava ze zvláštního strašidelného dílu Simpsonových. Ale příspěvky má uváděné jasnými a srozumitelnými sděleními. Pochopil, jak se má člověk chovat na Facebooku, aby zaujal a neotravoval.
Jiří Karas má lidovecky nudnou „face“ svého webu, ale líbí se mi jednoduché sdělení „spravedlnost“ doplněné korespondujícím citátem z bible. Myslím si, že spravedlnost je vskutku to, co lidem nejvíce chybí a co po státu požadují. Napsat to takto bez dalších přívlastků je dobré. Mezi nejdůležitějšími odkazy má kandidát „financování kampaně“, což vypadá velmi seriózně. Ale opět nic, co by vás přimělo k jakékoli akci. Na Facebooku tradičně nudná kombinace foto plus „motiv vinných listů“ v pozadí. Ale příspěvky kandidáta jsou k aktuálním tématům, jasně a srozumitelně napsané, nepodbízí se veřejnému mínění.
Zuzana Roithová. Panenko skákavá. Spousta barviček, slov, rádoby hravé, taková první webová stránka udělená nějakým sedmiletým „designérem“. To samé Facebook. Amatéři by se neměli do politiky plést. Tím více amatéři v komunikaci.
U Kláry Samkové si člověk není jistý, zda je vůbec na stránkách politické kandidátky nebo seniorpuberťačky, která si začala psát deníček. Na Facebooku je to lepší a nalezneme zde srozumitelná vyjádření k aktuálním událostem. Co dál ale bude s touto zemí, zasedne-li doktorka na hradě českých králů, to zde nenajdeme.
Bývalý miláček pražských kaváren a redakcí Karel Schwarzenberg má speciální volební web Volimkarla.cz. Pěkný, moderní, srozumitelný. Z hodnocených webů se mi jeho forma líbila nejvíce. 20 tisíc přátel na Facebooku mu ostatní kandidáti (až na Franze) mohou jen závidět. Přesto mi to celé spíš připadá jako vzpomínky na minulost.
Web Přemysla Sobotky je spíše jakousi povinnou schránkou než nabídkou myšlenek a cest. Facebook je příliš oficiózní. Kandidát podepisuje, kandidát hovoří, kandidát se směje z okénka auta… Sociální média jsou jaksi o trochu jiném způsobu interakce. Na paragliding se také nevypravíte v obleku.
Miloš Zeman, kandidát z nejreálnějších, má na svém volebním webu hlavní fotografii s politickým důchodcem a neúspěšným reformátorem neúspěšného systému Michailem Gorbačovem. Vskutku by se asi našlo lepší vizuální vyjádření myšlenky, že kandidát opustil politický důchod a má novou energii i myšlenky. Což nezachrání ani informace z jeho Facebooku, že se zúčastnil mistrovství Evropy v raftingu.
Názor webdesignéra
Požádali jsme webdesignéra a ilustrátora Štěpána Adámka z firmy KissYourMoneyGoodBuy.com, aby se na kandidátské weby podíval a ohodnotil první dojem a design známkou od jedničky do pětky, jako ve škole. Na jedničku u Adámka dopadl Vladimír Dlouhý, který „na Hrad doopravdy chce a dokládá to investicí do prezentace, které se nedá v podstatě nic vytknout“. Dvojku nedal Adámek nikomu. Následovala řada trojkařů (Dientsbier, Fischer, Franz) – Adámkovými slovy jde o „zkušeně naplněnou šablonu pro Wordpress“. „Formálně odpudivý“ Zeman a ostatní buď dostali pětku – nebo spíš čtyřku, protože „to nestojí ani za tu pěku“, anebo rovnou skončili s nulou: „Vypadá to tak, že není co hodnotit…“
Na Obamu to nemá ani zdaleka
Kandidáti zůstávají ve své komunikaci v nových médiích jemně řečeno u zdi. Žádné odvážné myšlenky (spíše žádné myšlenky), žádné zaujetí, neřku-li vášeň. Nulová reakce na soupeře, vyhranění se vůči jejich názorům. Ono je také těžké se vyhraňovat vůči něčemu, co neexistuje. Srovnejme s reakcí týmu Baracka Obamy na slogan Mitta Romneyho. Na stránkách republikánského kandidáta se objevil odkaz „America’s Comeback Team“. Načež jeho demokratický protivník reagoval na svém webu odkazem „The Go Back Team“, kde kritizuje republikánské návrhy. Jednoduché, srozumitelné, vtipné. Volby prý rozhodují především peníze. Kdepak, rozhodují je myšlenky a odvaha je představit ostatním. I s rizikem, že neuspěji. Ve chvíli, kdy nemám vymyšlené, co řeknu, neměl bych začínat přemýšlet nad tím, jak to řeknu.
